Serie A: Tahle liga není pro starý
Praha - Zápas Fiorentiny s Interem nebyl jen nejzajímavějším utkáním víkendu v evropském fotbale. Pozoruhodná na něm byla i další věc - střetli se mezi sebou dva nejmladší trenéři Serie A. Trenéři s obrovským potenciálem a mladými kádry. Jak je možné, že se něco takového děje v lize, která je vyhlášená svými nejvyššími věkovými průměry - jak hráčů, tak trenérů?
Až v momentě, kdy není co ztratit, se konečně otevírá prostor pro odvahu. Nějak tak by se dala v jedné větě popsat tichá renesance italského fotbalu. I na jinak velmi sympatickém jevu jako by bylo něco typicky cynického a pragmatického. A není divu – italský fotbal nikdy nebyl příliš proslulý svou odvahou a smyslem pro distingovaný herní styl. Vládla spíše posedlost výsledky a úpěnlivá snaha udržet si své pozice.
Většinu z nich však italský fotbal v posledních letech ztratil. Od devadesátých let, kdy dominoval evropskému prostředí, se stalo mnohé. Během první dekády nového tisíciletí Serie A postupně přestávala konkurovat rozrůstajícímu finančnímu potenciálu Premier League. Rasismus a chuligánství se z anglických ostrovů naopak přelily na Apeninský poloostrov.
Korupčních skandálů bylo dost již v minulosti, žádný z nich však italskému fotbalu nevrazil takový klín do zad jako neslavná Calciopoli v roce 2006. Serie A kromě tradičních favoritů ztratila také čtvrté místo zajišťující boje o Ligu mistrů – do ní se dnes probojují už jen tři týmy. A generace fotbalistů, která v témže roce dokázala oproti předpokladům zvítězit na mistrovství světa, již zestárla a obhájci titulu o čtyři léta později skončili na turnaji v Jihoafrické republice již ve skupině.
Italský fotbal si od té doby před prahem příliš nezametl, což ostatně dokazuje i další korupční skandál v loňském roce, stejně jako odchod hvězdných jmen v čele s Ibrahimovičem a Thiagem Silvou. Vlivem všech okolností se však odhodlal k tomu zdánlivě nejtriviálnějšímu – odvaze a víře ve své schopnosti. A ty se začínají čím dál více vyplácet.
Nástup nové generace
Itálie si po posledním mistrovství světa uvědomila, že minimálně příchod nové hráčské generace je nevyhnutelný. Kromě obměny kádru však došlo i k nástupu nového reprezentačního trenéra – Cesare Prandelliho. Hned jeho první slova naznačila mnohé o tom, co se poté mělo změnit. "Reprezentační dres nepatří mně nebo vám. Patří všem," pronesl Prandelli. Od dosavadního, stále více se uzavírajícího kouče Lippiho se nemohl lišit více. "Tato nová generace chce vidět atraktivní fotbal a nechce od první vteřiny myslet jenom na výsledek," nechal se dokonce Prandelli slyšet o dva roky později při úspěšném tažení mistrovstvím Evropy.
O jaké nové generaci vlastně také byla řeč? Neměnnou squaddru postarších trenérů, které si kluby přehazovaly mezi sebou, začali i v předních italských týmech odstavovat mladí kouči, kterým je kolem čtyřiceti let a mají za sebou často minimální zkušenosti s vrcholovým fotbalem. Při nedělním duelu Fiorentiny a Interu se pak střetli dva nejmladší a dost možná nejnadějnější trenéři v Serii A.
Nejmladší a nejnadějnější
Šestatřicetiletý Andrea Stramaccioni, trenér Interu Milán, loni nahrazoval Claudia Ranieriho poté, co s mládežnickým výběrem Nerazzuri vyhrál soutěž NextGen, "juniorku" Ligy mistrů. A pro srovnání – Stramaccioni je o dva roky mladší než jeho vlastní kapitán Javier Zanetti. Bývalý útočník Vincenzo Montella, jenž odtrénoval jedinou sezonu v Catanii, je zase v osmatřiceti letech trenérem ambiciózní Fiorentiny. Oba týmy si sice letos již stačily projít složitými obdobími, zároveň však zaznamenaly opravdu pozoruhodné výsledky. Stramaccioni s Interem utnul sérii neporazitelnosti Juventusu, Montella s Fiorentinou vybudoval velmi kvalitní kádr, který praktikuje patrně nejpohlednější fotbal v Itálii.
Bez ohledu na to, že pro Stramaccioniho skončil včerejší zápas debaklem 1:4, se Inter nachází v nezvyklém období stability. Tu snad hledá kromě vlastníka Interu také většina dalších týmů pohybujících se ve špičce. Na rozdíl od Premier League totiž v Serii A neexistují čtyři stejné týmy, které by se konzistentně probojovávaly do Ligy mistrů. Příklad Antonia Conteho, jenž z Juventusu postupně vybudoval tým, který dokáže stabilně vyhrávat, přitom táhne.
"Tahle liga není pro starý"
Zisk tří bodů je samozřejmě stále nejdůležitější věc, oproti předchozím obdobím se k nim však dostává dosti jiným způsobem. Celé evropské fotbalové prostředí přitom v posledních letech výrazně změnila Barcelona – kromě změny pojetí hry také tím, že dala šanci Pepu Guardiolovi, jenž předtím vedl pouze její druholigový rezervní tým.
Italské týmy se na nové podmínky dokázaly adaptovat jednoduše proto, že musely, aby dokázaly vítězit. Známé rčení, že obrana vyhrává tituly, je čím dál neplatnější – i díky novým pravidlům postavení mimo hru je na defenzivu stále menší spolehnutí. Mnohem více je důraz kladen na držení míče, které v drtivé většině vede k vítězstvím, na intenzivní pressing a rychlé přechody do protiútoků. Serie A, dříve vždy známá tím, že její pomalé tempo a důraz na taktickou vyspělost vyhovuje starším hráčům mnohem více než mladým, se tak mění k nepoznání.
Další možné vysvětlení, proč se italská liga omlazuje, je snad ještě o něco pragmatičtější – italské týmy opouští nejlepší a nejdražší hráči, docházejí finanční prostředky a dosluhují generace – jako například u AC Milán či u Interu. Kluby tak musejí začít budovat levně, a to právě zapracováním mladých hráčů do sestavy – a právě jim jsou bližší trenéři mladší generace, kteří navíc mají ve svém životopise úctyhodné úspěchy s mládežnickými výběry.
Ať již tak či onak, Serie A se znovu probouzí a je schopna nalézt nové odpovědi. Jestli se dostane zpět na své pozice, je diskutabilní. Potřebuje k tomu mnohem lepší zázemí, a to po všech stránkách, od organizačních až po ty finanční. Po dlouhých nevýrazných letech má však konečně slušně nakročeno k úspěchům.
