Bayern Mnichov: Nástup legendární generace

Víkendová výhra Bayernu nad Düsseldorfem 3:2 zdaleka nebyla nejvýraznějším úspěchem bavorského celku v letošní sezoně. Dost možná byla dokonce nejtíže vydřeným vítězstvím Mnichova v letošním ročníku Bundesligy. V širším měřítku však pro něj znamenala spoustu. Jeho přímí – pokud se tak vůbec dají nazvat – konkurenti v boji o titul, Dortmund a Leverkusen, totiž oba prohráli, a Mnichov tak v tabulce na prvním místě drží ohromující dvacetibodový náskok. K titulu mu tedy matematicky zbývají pouhé tři výhry ze zbývajících devíti zápasů, což je obdivuhodný majstrštyk. Bayern tak má ideálně nakročeno k tomu, aby byl nejrychlejším německým mistrem v historii a zároveň překonal bundesligový rekord v počtu nasbíraných bodů za sezonu.

Historická dominance Bayernu v Bundeslize je nepopiratelná, málokdy – až na legendární přetahování s Borussií Mönchengladbach v 70. letech – si ji ale musel upevňovat tak náročným způsobem jako v posledních sezonách. A shodou okolností to znovu bylo dílem Borussie, tentokrát však té dortmundské. V konečném součtu však za tak zdatné protivníky musejí být v Mnichově jen rádi – nutí jej totiž k dokonalosti. Nikdy jindy neměl Bayern tak jednoznačný statut nejlepšího evropského týmu jako v polovině 70. let, a do podobné pozice se chystá dostat i dnes. I samotní kluboví funkcionáři však možná počítali, že k tomu dojde později – až poté, co se v létě ujme trenérského místa Pep Guardiola.

Double na dosah

Bayern je pravděpodobně největším favoritem na titul v Lize mistrů již letos. Velká očekávání byla na bavorský klub kladena již v předchozích třech sezonách, vždy ale chyběl onen příslovečný krůček, jehož absence se nakonec projevila až v tragicky rozsáhlém měřítku – zvláště v loňském domácím finále Ligy mistrů proti Chelsea. Tentokrát se ovšem zdá, že Bayern opravdu nenechává nic náhodě. Kromě drtivého útoku na titul také po šesti nepovedených zápasech s Dortmundem konečně dosáhl na psychologicky nesmírně důležitou výhru. Borussii Bayern nedávno poměrně jednoznačně přehrál ve čtvrtfinále německého poháru a double tak má na dosah. Nemluvě o Lize mistrů, kde mu ve středu v domácím prostředí stačí neprohrát o tři góly s Arsenalem, aby prošel mezi osm nejlepších.

Mnohé napověděl již průběh letního přestupového okna. Změny v kádru, zdecimovaném po průběhu loňského finále a následné anabázi národního týmu na Euru (polovinu základní sestavy zde tvořilo jádro hráčů z Bayernu), nebyly nikterak rozsáhlé. Zato se však projevují jako naprosto zásadní. Vedení citlivě a prozíravě doplnilo hráče původně do širšího výběru, Mario Mandžukič a Dante ale nakonec vzhledem ke zraněním Goméze i Badstubera měli v týmu mnohem důležitější úlohu. Té se zhostili famózně, jen Mandžukič stačil letos vstřelit 21 gólů. Hlavním bodem však byl úlovek Javiho Martinéze z Bilbaa. Zdánlivě přemrštěná výška odstupného 40 milionů eur za defenzivního záložníka byla vlastně naprosto logická. Pokud je špičkový defenzivní záložník stejně neopominutelnou a důležitou složkou týmu jako špičkový útočník, přestupová částka je chtě-nechtě adekvátní.

Bílé štulpny

Neoblomný perfekcionismus a důraz na detail je v dnešním Bayernu všudypřítomný. V mnohém tomu napomohla také výměna sportovního ředitele – za Christiana Nerlingera přišel Matthias Sammer, který se svého postu zhostil s houževnatostí sobě vlastní. Do značné míry se tak podílí i na práci s týmem, i kdyby už to jenom mělo být neustálými jednotvárnými výroky do médií o stoprocentní koncentraci na příští zápas.

I hráči samotní dokázali zklamání z jarních neúspěchů přetransformovat do obrovského odhodlání. Bastian Schweinsteiger si například u trenéra Juppa Heynckese sám vymínil, aby se na trénincích věnovalo pokud možno co nejvíce času nácviku standardních situací. Pakliže si vzpomeneme, jakým způsobem obdržel Bayern gól ve finále Ligy mistrů, není se čemu divit. Celkovou náladu v dnešním Bayernu vlastně nejlépe vystihuje historka ze zimní přípravy v Kataru. Jupp Heynckes uložil Kroosovi a Schweinsteigerovi pokutu za to, že na trénink přišli v bílých místo v černých štulpnách.

Pohlednější než Kaiser

Jakkoliv přehnaně může tato vyhrocená týmová disciplína vypadat, o to uvolněněji působí hráči na hřišti. Bayern přejíždí jeden tým za druhým, přičemž každá jeho výhra jako by byla téměř nevyhnutelná. Takováto klidná autorita a sebevědomí, za nimiž se přitom skrývá spoustu tvrdé práce, je příznačná pro všechny týmy, které píší historii. A není důvod, proč by se Bayern neměl stát jedním z nich. Kádr je maximálně vyrovnaný, kompaktní, přitom se může opřít o skvělé individuality. Nedávné slabiny (například přechod do obrany či nedůraz při standardních situacích) jsou vytěsňovány, síla týmu ve finální fázi je naopak ještě více devastující.

Sám klubový prezident Karl-Heinz Rummenigge o současném Bayernu prohlašuje, že hraje pohlednější fotbal než jeho tým z poloviny sedmdesátých let. Podobné výroky bychom mohli odbýt jako nutné masírování vlastního sebevědomí, Bayern však má v posledních sezonách opravdu na míle daleko k zarputilému a upracovanému hernímu stylu. Naopak, jestli něco společně s celým reprezentačním výběrem v uplynulých letech bavorský celek postrádal, byla to jakási úporná efektivita. Tedy typická stereotypní nálepka německé kopané.

Španělské reformy

Spojnic mezi Bayernem a národním týmem je vůbec spousta. To by mělo být nejspíš samozřejmé, jestliže Mnichov považujeme za vlajkovou loď reprezentace, je ale důležité si připomenout, jakou transformací si celý německý fotbal na začátku tisíciletí prošel. Pořádání mistrovství světa v roce 2006, ale i odstrašující výsledky na Euru 2000 podnítily německý svaz k radikální reformě výchovy mladých hráčů, která vštípila prvky španělského systému – zvláště důraz na technickou zdatnost a vnímání prostorů na hřišti.

Své zapříčinil také celkový vývoj Německa v mimořádně přátelskou a progresivní zemi, jejíž proměna se odrazila například ve velmi vstřícném přístupu k imigrantům. Jejich druhá generace dnes přitom tvoří podstatnou část úspěšného německého národního týmu. Německý národní celek si tak prošel podobným procesem jako Nizozemsko v 80. letech, Francie v letech devadesátých či dnes Belgie a Švýcarsko.

Nepodaná ruka

Celou povahu německého fotbalu nejlépe ztělesňuje kapitán Bayernu i reprezentace Philipp Lahm. V době, kdy jsou fotbalisté od útlého věku nabádáni k tomu, aby se věnovali výhradně fotbalu, a v důsledku se čím dál více odtrhávají od reality, je jeho role ambasadora, který má opravdu co říct, pozoruhodná. Ať už například výrokem před loňským Eurem, že si v případě vítězství německého národního týmu na šampionátu nepotřese rukou s ukrajinským prezidentem Janukovyčem, či svou dlouhodobou kampaní proti poslednímu tabu ve fotbale – homofobii.

V takovém rozpoložení, kdy je ke všemu drtivá většina německých klubů včetně Bayernu vlastněna fanoušky, ceny na zápasy jsou maximálně přijatelné pro všechny vrstvy společnosti a kluby přistupují maximálně zodpovědně ke svým financím, chybí této pozitivní evoluci jediné – velký úspěch. Od roku 1996 na reprezentační, stejně jako od roku 2001 na klubové úrovni žádný německý celek nedokázal na mezinárodní scéně vytěžit žádnou trofej. A pouhý stylový purismus a získávání srdcí fanoušků již Německo začíná unavovat. Bayern se tak letos alespoň v něčem vrací k úsměvně toporné, zato však efektivní houževnatosti. Sympatie již získal, teď vyhlíží trofeje.