Arsenal se dobrovolně vytrácí z elity Premier League. Zastaví svůj pád?

Snad každé derby na světě má tak trochu definitivní povahu – jakkoliv šťastná a těsná výhra týmu x jako by najednou znamenala věčnou převahu nad týmem y. Podobným soudům nemůže pravidelně uniknout ani derby o sever Londýna mezi Arsenalem a Tottenhamem. Pro Gunners byly tyto zápasy ještě nedávno jednoznačnou záležitostí – Arsenal se svým rivalem neprohrál žádné ligové derby od roku 1999 do roku 2010. Po nedělní prohře 1:2 však jeho fanoušci mají nejblíže k tomu, aby poprvé od roku 1995 neslavili tzv. St. Totteringham’s Day – den, kdy je jisté, že jejich klub skončí v tabulce nad Tottenhamem.

O konci převahy Arsenalu nad Tottenhamem v severním Londýně se diskutuje několik posledních let, nakonec však Spurs vždy našli způsob, jak svůj náskok na Arsenal promrhat. Letos však podobný průběh dost možná nenastane. A snad ani ne úplně proto, že se Tottenham pod André Villasem-Boasem zlepšil (přestože velký pokrok ve výkonech i výsledcích je opravdu znatelný), ale jednoduše proto, že si Arsenal pod sebou větev řeže sám.

Žádné miliardy

Jestliže je měřítkem úspěchu pro Arsenal dosahovat co nejlepších výsledků a zároveň se chovat finančně zodpovědně – například v USA, odkud pochází vlastník Arsenalu Stan Kroenke, základní kritérium pro jakýkoliv sportovní subjekt –, pak je londýnský klub v mimořádně dobré situaci. Klub za Wengerova působení skončil patnáctkrát v řadě v nejlepší čtyřce, která mu zaručila účast v Lize mistrů. Francouz zde vyhrál osm trofejí a jeho týmy vždy podřizovaly mnohé atraktivnímu hernímu stylu. Po finanční stránce je na tom Arsenal také výborně – neustále vykazuje zisk, je zatížen pouze tzv. zdravými dluhy, které souvisejí s výstavbou zbrusu nového stadionu Emirates v roce 2006.

Do doby, než přišel do anglického fotbalu Roman Abramovič a s ním další multimilionáři, kteří destabilizují fotbalový trh, měl Arsenal vždy titul na dosah. Drtivá většina fanoušků je na takto nastavenou filozofii klubu hrdá a v současném ekonomickém klimatu lze jeho finanční obezřetnost docenit tím spíš. Hlavním kamenem úrazu tak není až tak docela fakt, zdali Wenger vyhazuje, či nevyhazuje miliardy na posily a jak moc bohatý je jeho vlastník. Existuje zde však spousta dílčích problémů, které přetrvávají již poměrně dlouho a postupně začínají převládat nad pozitivy.

Není, čím by mohl být

Klub by mohl být mnohem efektivnější v jiných oblastech. Například v porovnání s Manchesterem United Arsenal v posledních letech naprosto přehlížel svůj komerční potenciál, kterým si mohl vyjednat lukrativnější smlouvy se sponzory. Je nejasné, proč musí na přestupovém trhu vydělávat, aniž by alespoň investoval vydělanou částku, jestliže jeho rezervy podle poslední zprávy činí okolo 120 milionů liber.

Aspekty, kterými se mohl pyšnit Arséne Wenger, navíc stále více vyprchávají do ztracena. Pakliže se jeho týmy vždy umisťovaly nad očekávání, podle grafu, který ukazuje poměr výšky platů s vybojovanými body, je na tom Arsenal letos dokonce hůře, než by měl být. Jestliže bylo dosavadních sedm let bez trofeje do jisté míry vykoupeno atraktivním fotbalem, není jasné, co by mohlo příznivce Arsenalu utěšit po potenciální letošní páté příčce.

Problémy s útokem

Dlouhotrvající problémy s defenzivou řešil Wenger vždy obrovským potenciálem v útoku. Arsenal má však stále větší problémy s vypracováváním šancí a střel na bránu. Přestože má k dispozici spoustu technicky velmi zdatných hráčů, souhra je pomalá a neuspokojivá, při zrychlení hry chybí přesnost a efektivita. Tým působí nevyváženě – hráči plní téměř tytéž role, které jsou často velmi limitované. Arteta, Ramsey a místy také Cazorla se pohybují na příliš malém výseku prostoru a nepostupují s míčem dopředu.

Navzdory tomu, že kombinační souhra nedělá Walcottovi či Podolskému až takové problémy, nezdá se, že by oba ideálně zapadali do herního systému. V důsledku je celá útočná fáze dezorganizovaná a velmi krotká. Těžko se také nachází hráč, který by s Wengerovým systémem byl dlouhodobě obeznámen a měl jej opravdu zažitý, nejdéle sloužícími hráči v záloze jsou Tomáš Rosický a Abou Diaby. Oba hře dokážou dodat novou dimenzi, spoleh na ně však kvůli častým zraněním a z toho vyplývající nevyrovnanosti ve výkonech být nemůže.

Není také jasné, jaký je Wengerův výchozí herní plán, který Francouz vždy aplikoval nehledě na to, proti komu jeho tým hrál. Spoléhá se dnes Arsenal na protiútoky jako v prvních šesti letech, či klade důraz na držení míče jako v těch dalších sedmi? Nezdá se přitom, že by trenéři více přizpůsobovali taktiku hře protivníka, spíš jako by neměli jasno, co na něj mají hrát.

RvP komplex

Zásadním faktorem pro všechny Wengerovy týmy je však také sebevědomí. To samozřejmě platí pro všechny týmy na světě, pro Arsenal je to však naprosto neopominutelná složka hry. Gunners v letošní sezoně nedokázali neprohrát více než pět zápasů v řadě, což je jeden důvod, proč je spousta hráčů z formy. K nízkému sebevědomí však může přispívat také to, že nejspíš všichni kolem klubu vnímají fakt, že o titul se dnes prostě nehraje a nějakou dobu hrát nebude. Odchod Robina van Persieho a fakt, že nebyl adekvátně nahrazen, celkové depresi jen přispívá. Jakési smíření se s bojem o čtvrté místo tak v hráčích logicky může vyvolávat pocit, že jednoduše nejsou tak dobří, jací by mohli být.

Na nějaké definitivní soudy o Arsenalu je ještě příliš brzo. Potenciál klubu je masivní, jde tedy o to, aby využil všechny své zdroje. A poté zde zároveň leží nepříjemná otázka, zdali je Arséne Wenger stále tím mužem, který s Arsenalem dokáže dosáhnout všeho, čeho je tým schopen. Dost naznačí následujících deset zápasů, na opravdovou odpověď si však budeme muset počkat do léta. Na základě předchozích zkušeností se jí ale nejspíš znovu nedočkáme.