Nejlepší fotbalový rok historie?

91. minuta, semifinále Ligy mistrů na Nou Campu. Obrana Chelsea sveřepě odvrací jeden balon z pokutového území za druhým, aby udržela postupové skóre. Jeden z těch odkopů úplnou náhodou zachytává její útočník. Útočník, jenž v té době neměl tak vysoko na hřišti co dělat; útočník, jehož forma od rekordního padesátimilionového přestupu shnila, než vůbec stačila stagnovat. A útočník, který se vzápětí dostal do situace, z níž již v tehdy probíhající sezoně dokázal vyprodukovat nepochopitelnou minelu.

Za celý druhý poločas netknutá polovina hřiště Barcelony byla najednou celá jeho – a jeho nešťastného protivníka, brankáře Valdése, který do té doby v celém zápase zasáhl jen jednou. Sled momentů, kdy Torres Valdése s přehledem obešel a zavěsil, v sobě kulminoval téměř všechny absurdní elementy dnešního fotbalu, které zhmotnila odveta semifinále LM. Tým tvořený z odchovanců dominuje nad jedním z nejdráže poskládaných kádrů na světě – ale ani s 82 % procenty času, kdy má Barcelona míč na kopačkách, nedokáže překonat Chelsea, která se v průběhu zápasu stačí blíže seznámit jen se svým velkým vápnem.

I na nejvrcholnější scéně tak fotbal vyprodukoval nepředvídatelné, až nelogické drama s prvky, které mnoho jiných sportů asi nikdy nebude schopno obsáhnout. A to i v době (téměř) neomylných technologií a (téměř) neomezených financí, které by jakoukoliv hru měly nenávratně svázat a dát chaosu nějaký jasnější řád.

Možná i to je důvod, proč si Španělsko, které ovládlo fotbalové umění (téměř) do dokonalosti, jaké jiné mužstvo těžko kdy dosáhne, vysloužilo zvláště na letošním Euru tolik negativních reakcí. Hra měla být nudná a kvůli své dokonalosti až příliš předvídatelná. A něco na tom je – Španělé ve vyřazovacích částech třech posledních šampionátů neobdrželi ani gól a většinu svých zápasů vyhráli 1:0.

Ale z toho také plyne jejich největší letošní vítězství – přes všechny medaile a překonané rekordy. Španělsko, měsíc po triumfu Chelsea v Lize mistrů, dokázalo alespoň na pár dní v historii hry překonat všechnu fotbalovou nelogiku a absurditu svým systémem pojetí hry. A třetím po sobě jdoucím vítězstvím na velkém mezinárodním turnaji víceméně došlo k utopickému naplnění ideálů svých fotbalových teoretiků a filozofů.

A nebyl to jen španělský národní tým, který překonával nemožné. Činil se i de facto nejzářnější produkt španělské fotbalové výchovy (ač Argentinec) – Lionel Messi. Jestliže fotbalu doposud do božské trojice vždy chyběl ten třetí, letošním rokem si Messi definitivně vysloužil místo vedle Maradony a Pelého.

Útočník Barcelony překonal rekord Gerda Müllera v počtu nastřílených gólů za sezonu (doteď 85, dnes 91), místo Müllerova rekordu se však do té doby stále hovořilo o rekordu Pelého. Ten byl sice menší (74), avšak podtext jako by byl jasný – pokud v dnešní době Messi dokáže překonat Pelého v takovém odvětví, je opravdu výjimečný.

Rok 2012 však byl neopakovatelný z mnoha jiných důvodů. Jmenovitě alespoň tři – vítězství Zambie na Africkém poháru národů, a to téměř na stejném místě v Gabonu, na kterém o devatenáct let dříve zemřel při letecké havárii celý její tehdejší národní fotbalový tým. Těžko se najde silnější sportovní a lidský moment uplynulého roku. Návrat Realu na španělský trůn a posléze jeho pád – takový, jaký Mourinho v dosavadní trenérské kariéře ještě nezažil. A konečně způsob, jakým Manchester City v posledních vteřinách ukradl titul svým rivalům – Manchesteru United.

Český fotbal: jednou na vrcholu, jindy v koncích

V českém prostředí jsme se o natolik nervydrásající a emotivní fotbalové zážitky úplně dělit nemohli, přesto znovu patřil uplynulý rok k těm nejnabitějším v samostatné české historii. A téměř ve všech případech měli hlavní aktéři české kopané rozporuplný rok plný vzestupů a pádů. Najdeme tedy spoustu snad i nedoceněných pozitiv a dobrých signálů do budoucna, ale také důvody, proč se o zdejší fotbal opravdu bát.

Jako by to všechno bylo nejlépe vidět na případu národního týmu. Ten do roku 2012 vstoupil po možná až příliš opojných a bujarých oslavách postupu na Euro v Polsku a Ukrajině. Na úvodní ruskou smršť ve Vratislavi (1:4) čeští fotbalisté odpověděli famózně – vyhráli skupinu A poté, co zdolali jak Řecko, tak domácí Polsko. Čtvrtfinále však přineslo bázlivý výkon proti Portugalsku a přestože se trenéři mohli zaštiťovat velkým úspěchem, těžko říct, nakolik si podobnými, poněkud alibistickými a demotivačními vyjádřeními a poměrně buranskému zacházení s novináři nadále získali podporu fotbalového publika.

A český tým v dalším půlroce spíše potvrzoval obavy. Od oné výhry nad Polskem totiž trvalo další čtyři měsíce, než se naši fotbalisté znovu gólově prosadili – při prvním vítězství v kvalifikační skupině o MS nad Maltou. Tupé a mdlé výkony korunovaly i výsledky – domácí prohru 0:1 s Finskem v přátelském zápase vystřídala úmorná remíza 0:0 s Bulharskem.

Nakonec však po všech spekulacích o odchodu trenéra Bílka přišlo velké světlo na konci tunelu – odvážný a sebejistý výkon proti Slovensku, přesvědčivá výhra 3:0 a hlavně spousta nových tváří v národním dresu, které by si zasloužily větší pozornost při dalších nominacích.

Domácí nejvyšší fotbalová soutěž je na tom velmi podobně. Z fotbalového hlediska zažívá poměrně slušnou renesanci: roste počet týmů, které hrají atraktivní a vyspělý fotbal, a Viktoria Plzeň a Sparta Praha vybojovaly úžasné výsledky v Evropské lize, když oba kluby skončily ve skupině nad posledními finalisty druhé nejprestižnější kontinentální soutěže.

Atraktivitě domácí ligy přidal i přímý duel Liberce a Plzně v posledním kole o mistrovský titul, navíc velké talenty českého fotbalu konečně začínají být realističtější a neodcházejí při první nabídce do ciziny.

Odvrácená stránka domácího fotbalu však do značné míry zastínila všechna pozitiva, která český fotbal za poslední rok vyprodukoval. Přestože z údajné korupční kauzy a mocenského boje mezi Spartou a Plzní máme dodnes spíše kusé informace, ze všech indicií vyplývá, že uplácení je nedílnou součástí českého fotbalového zápolení. A pokud by se obavy potvrdily, jedná se o opravdu nesmírně vážnou zprávu o stavu tuzemského fotbalu.

FAČR tedy bude mít po vánočních svátcích spoustu práce, aby dokázala, že český fotbal může být důvěryhodný, transparentní a schopný jít dopředu. Jestliže se neduhy nevyléčí a bude na ně nahlíženo smířlivě a polovičatě, svědky podobně (nepopiratelně) úspěšného roku již nikdy nebudeme.