Český nároďák - co teď a co potom?
Ať už se česká reprezentace dostane do dalších bojů na Euru či nikoliv, fotbalová asociace by si měla položit otázku, jak dále pokračovat s tuzemským fotbalem – a jmenovitě výběrem pod vedením trenéra Bílka. Dojem z reprezentace na Euru se totiž nebude posuzovat jen podle toho, jestli se postoupí přes Polsko. V případě vybojovaného čtvrtfinále sice Bílek z boje vyjde jako relativní vítěz, nicméně možný úspěch by neměl zahladit stopy po nepřesvědčivých výkonech, které reprezentace předvádí po celou dobu koučova působení.
Michal Bílek se podle všeho smířil s rolí "neoblíbeného trenéra", jemuž jde v krátkodobém výhledu čistě o výsledek. To je však při práci s reprezentací, která je zjevně v procesu generační přestavby, přinejmenším zvláštní. V případě reprezentace je samozřejmě velmi těžké provádět koncepční práci, ta teď leží téměř výhradně na bedrech klubových koučů, kteří jsou se svými hráči v denním styku. Avšak i na reprezentační úrovni lze provést spoustu práce.
"Během kvalifikace jsme měli jen pár dní před každým zápasem, takže jsme se občas museli spoléhat na dočasná řešení a improvizace. Ale teď už konečně máme více času, abychom vyřešili problémy, které máme," říká Slaven Bilič, trenér chorvatské reprezentace v rozhovoru pro britský deník Guardian. "Je to čistý pragmatismus," odpověděl dále na otázku, co ho ovlivnilo v rozhodnutí vštípit svým hráčům ofenzivní fotbal. "Samozřejmě, že chci, abychom hráli spíše fotbal založený na přihrávkách a držení míče, ale člověk vždy musí brát v potaz, co je nejlepší pro tým, a záleží na tom, jaké hráče má k dispozici. Na mistrovství světa v roce 1998 jsem si však uvědomil jednu věc – a to, jaký fotbal je nejlepší pro chorvatskou identitu."
Srovnáme-li si pragmatismus obou trenérů, každý má naprosto jiné charakteristiky. Biličův vychází z toho, co je jeho hráčům – a potažmo celému způsobu, jak Chorvaté hrají fotbal – nejbližší. Ten Bílkův stojí a padá na okamžitých řešeních a výsledcích. "Dnes už si téměř každý uvědomuje, že kromě výsledku je důležité také to, jak hrajete. Fanoušci přijmou v podstatě cokoliv, pokud tým bude mít úspěch, ale když si to vezmete z dlouhodobého hlediska, lidé chtějí mít radost z fotbalu, na který se dívají. Proto musí být fotbal atraktivní a zábavný," tvrdí Bilič.
Česká reprezentace získala stříbro na evropském šampionátu před šestnácti lety – a v samostatné české historii tak jde o nejlepší výsledek našeho fotbalového výběru. O osm let později tým Karla Brücknera sice získal "jen" bronz, fotbaloví fanoušci a renomovaní experti však dnes mají mnohem vřelejší vztah právě k "portugalské" generaci. Důvod je jednoduchý – Češi se tehdy podle anglické, a po pravdě trochu hyperbolizované, terminologie stali "vítězi srdcí." Po celý turnaj česká reprezentace předváděla jedinečný fotbal, který si i přes konečnou stopku v semifinále vysloužil čestné místo v historii šampionátu.
Současný tým se samozřejmě kvalitou výběru na Euru 2004 blížit nemůže. Přesto však i dnes česká reprezentace vykazuje známky toho, že zde potenciál určitě je. Jak proti Rusku, tak proti Řecku dokázali fotbalisté kromě neúnavné práce vyprodukovat i chytré kombinace. Pilařovy i Jiráčkovy náběhy na góly, stejně jako bravurní uličky od Plašila a Hübschmanna to dokazují. V kontrastu však stojí naprostá taktická ledabylost, díky které Rusové dokázali, že dva defenzivní záložníci v sestavě českého týmu figurovali maximálně na papíře.
Bílkovo vedení tak působí velmi neuceleným dojmem. První sebejistý poločas proti Řekům byl vykoupen naprostou mizérií, která následovala ve druhém. Nejzbabělejší a nejimpotentnější vystoupení v dějinách reprezentace proti Norsku po třech měsících vystřídal sebevědomý a nekompromisní výkon proti Černé Hoře. Česká reprezentace je naprosto nevyzpytatelná – a to v jakémkoliv smyslu slova. Z toho, co je alespoň trochu patrné, se však zdá, že trenér si je vědom, co by mohlo fungovat, a všechny kritické situace zatím dokázal zvládnout.
Otázkou ovšem je, jestli se do nich tým vůbec v první řadě musel dostat. Bílek se nebojí provést smělá rozhodnutí, když po poločase nechal v kabině Rezka, kterého sice nečekaně, ale logicky vystřídal za Hübschmanna, a ten pak jedenáctce dodal stabilitu. Trenér tak patrně tuší, co je správné, nicméně mu dost možná chybí kuráž a širší představa, čeho by chtěl dosáhnout.
To na kouče, který by měl jako Slaven Bilič diktovat či ztělesňovat tón, jakým bude země reprezentovat na hřišti, bohužel do dalších let nemůže stačit. Nejsou zapotřebí vzletné ideje, jen jakýsi tichý rozum. A fotbalová asociace nemusí hledět příliš daleko. Odpověď může najít v Plzni.
