Arseblog: Kluby by měly být řízeny jako normální firmy

Jste dlouholetým fanouškem Arsenalu, ale přece jenom – jak vás najednou napadlo založit si blog o Arsenalu, když jich v roce 2002 ještě tolik nebylo?

V podstatě to začalo tehdy, když jsem se přestěhoval z Irska do Barcelony a udělal jsem si volno v práci, abych začal dělat na něčem vlastním. Říkal jsem si, že by bylo dobré pracovat s webdesignem, protože každý se poohlížel po někom, kdo by jim navrhl stránky. Takže spíš než cokoliv jiného to bylo o tom, že jsem si založil blog, abych si vyzkoušel webdesign. Poohlížel jsem se tak po nějakém tématu, které by se dalo obstarávat pravidelně, a uvědomil jsem si, že s Arsenalem se toho pořád dělo hodně. Tehdy jsem moc nepřemýšlel o tom, co dál, každopádně nedlouho poté mi začalo být jasné, že nejsem zrovna úplný webdesigner, ale že mě baví psát.

Jak jste se vlastně dostal k Arsenalu, když jste z Irska?

Téměř každý, koho v Irsku zajímá fotbal, fandí týmu z Anglie, protože úroveň irského fotbalu je dost nízká. Manchester United a Liverpool jsou tu nejpopulárnější, Arsenal taky, navíc v 70. letech tu hrálo dost irských či severoirských fotbalistů, ať už O'Leary, Stapleton, Rice a další. A já se navíc narodil v Anglii a žil jsem tam do doby, než mi bylo asi deset let, a vždy jsem si uvědomoval, že jsem Ir, protože moji rodiče byli Irové, připomínali mi to ve škole (byl jsem vždycky to "irské děcko"), i když jsem mluvil s anglickým přízvukem…

… moc si vás nedokážu představit s anglickým přízvukem!

No, měl jsem docela silný yorkshirský přízvuk! Každopádně jsem se identifikoval s tou spoustou irských hráčů, kteří v Arsenalu působili, takže asi nějak tak jsem se ke klubu dostal.

Ta identifikace s klubem se musela během těch let měnit – dnes je Arsenal pod Wengerem úplně něco jiného než Arsenal v 70. letech. Je tam ale pro vás něco, co ten dnešní a tehdejší klub spojuje?

Úplně nevím, celý fotbalový svět se totiž změnil. Peníze ve fotbalu jsou úplně jinde, už nehrajeme na stejném stadionu, fanoušci jsou propojeni přes celý svět. Ale myslím, že tou konstantou jsou právě fanoušci. Lidé, se kterými se potkáváte. A i když se něco v sezoně pokazí, spolu s nimi si zachováváte zážitky, které máte, když se jdete dívat na zápas. Nebo třeba když rovnou vyjedete na zahraniční zápas v Lize mistrů a potkáte se se spoustou jiných fanoušků Arsenalu. A to je ono – přátelství, která si s lidmi vytvoříte přes společný klub. Už taky jsem trochu pragmatický vůči tomu, jak se nám daří – za tu dobu, co fandím, jsme měli dobré i špatné časy, a to mi pomáhá se trochu povznést nad tím, že se nám ten nebo onen víkend nedařilo.

Fanoušci mají tendenci se na všechno dívat v krátkodobém hledisku, a tak často přehlížejí, jaký vlastně jejich klub je. Jeho obraz by byl úplně jiný, kdyby ho třeba vlastnil bohatý šejk, a vyhrávalo by se hned. Jak by se vám fandilo takovému týmu?

Mluvíme spolu v době, kdy Arsenal v podstatě vlastní dva miliardáři, takže je trochu zvláštní o tom mluvit. Ale stejně je to trochu jiná situace. Jsme kritizováni za to, jak je klub vedený, ale opravdu si myslím – a neříkám to proto, že týmy jako City nebo Chelsea vyhrály tituly – že každý klub by měl být veden jako normální firma. Aby mohl utrácet jen to, na co si dokáže vydělat. A samozřejmě může mít nějaké dluhy, které ale musí být z nějakého dobrého důvodu, jako třeba když si Arsenal půjčil na nový stadion a teď ho bez problémů splácí.

Pak ale přijde někdo, kdo vyhodí miliony na hráče a jejich platy. Jenže ono to není jen o nich, ovlivňují tím celý trh. Ceny za hráče a platy vylétnou nahoru, hráče to destabilizuje, kluby to nutí udělat riskantní kroky, které nejspíš dělat neměly – jen se podívejte na Portsmouth nebo Rangers. A to prostě není správné.

Pro mě je na tom nejdivnější to, že v době, kdy celý svět šetří a mluví se o rozpočtové odpovědnosti, lidé i novináři naopak kritizují Arsenal za to, že se nechová jako Manchester City. Jako by byl fotbal posuzován jinými měřítky než reálný svět.

Víte, můžeme se tady bavit o tom, jak je možné, že Robin van Persie od nás nedostal nabídku na 150, 170, 190 tisíc liber za týden. A lidé se naštvou nad tím, jak je možné, že jsme mu nezaplatili tolik, kolik chtěl. Pak se ale zastavíte a zamyslíte se nad tím, jak směšné a pitomé je zlobit se, že si nějaký hráč nevydupal týdenní plat, který já nebo vy vyděláme za pět nebo šest let. Takže tu určitá odtažitost od reality je a musíme to přijmout, nicméně jsem rád za to, že se Arsenal snaží dělat věci rozumně. Samozřejmě ale potřebujeme úspěch a myslím, že by nikdo neměl nic proti tomu, jak vedeme klub, kdybychom ten úspěch měli. Možná je nedostatek úspěchu právě důsledkem toho, jak je klub veden, ale pak se zase dostaneme zpátky k předchozí otázce – a podíváme se na Portsmouth nebo Rangers, přičemž jeden klub téměř neexistuje a druhý je ve čtvrté lize.

Mluvíme spolu v den, kdy van Persie oficiálně odešel do Manchesteru United. Přesto, že jeho odchod byl očekávaný, stejně fanoušky musí bolet, protože odešel do klubu největšího rivala. Myslíte si, že si tím Arsenal stvrdil cestu do jakéhosi klubu druhořadých a že podobné přestupy se tak budou stávat častěji, nebo to byla výjimečná situace?

Je to těžké. Nakonec totiž Arsenalu v oné situaci nezbylo nic než jej prodat. Ale je to taky záležitost fotbalové kultury – v Itálii hráči přestupují různě mezi kluby a nikdo se nad tím zas tolik nepozastavuje. Co se týče van Persieho, myslím si, že tohle byla opravdu výjimečná situace, protože když vydal to prohlášení o tom, že neprodlouží smlouvu, nemyslel si, že jeho jediná reálná možnost, kam jít, bude Manchester.

Nakolik je celá situace důsledkem toho, že Arsenal před 18 měsíci neslavně prohrál finále Carling Cupu s Birminghamem? Myslíte si, že by hráči odešli, i kdyby se finále povedlo vyhrát? Právě před ním totiž Robin van Persie mluvil o tom, jak chce jen a jen zůstat v Arsenalu a vyhrávat s ním. Z deziluze po zpackaném finále a celého období do konce sezony pak odešli Fabregas a Nasri.

Myslím si, že ne, mezi těmi hráči by se vytvořila vítězná mentalita. Jenže si musíme uvědomit, že i když jsme tyto hráče měli, stejně jsme s nimi nic nevyhráli. Takže i oni byli součástí té "prohrávací" mentality. A ti nejlepší fotbalisté jsou pak už netrpěliví a chtějí odejít.

Arsenal v létě výborně posílil, snad až tak, že to pro fanoušky do značné míry může vyvážit ztrátu van Persieho. Stačí to ale na to, aby dokázal bojovat o titul?

Líbí se mi nové posily, všechny mají gólový potenciál, myslím si, že jsme to zvládli opravdu dobře. Myslím si také, že odejde Song a přijde Sahin, a pokud přivedeme ještě dalšího kvalitního hráče a zapracujeme v defenzivě, určitě o titul můžeme bojovat. Rozhodně nejsme favorité, ostatní týmy asi budou silnější a kádry širší, ale stejně jsem zatím spokojený.

Je to deset let od doby, co jste založil Arseblog, což je v podstatě věčnost, co se týče internetu. Za tu dobu na sebe blog neustále nabaloval další prvky a vy sám jste o klubu dokonce vydal knihu. A přesto, že si dnes každý může přečíst kdykoliv cokoliv hned na Twitteru a existují tisíce dalších blogů o Arsenalu, ten váš funguje jako jakési noviny, navíc s přidaným názorem a nadhledem. Kde se vidíte za deset let?

No, je to deset let, takže jednoduše nevím. Miluju psaní o Arsenalu a moc mě baví dělat na Arseblogu, je to velká součást toho, co dělám ve svém profesním životě. Ale i v tom osobním už je to takový ranní zvyk – někdo si jde zaběhat, někdo vyvenčí psa, já si udělám kávu, sednu si k počítači a začnu psát. A navíc se celá stránka pořád mění a inovuje – na začátku jsem to byl jen já, pak se začal dělat podcast, stránka se zprávami, taktické glosy, kniha, takže je to pořád něčím zajímavé – a doufám, že i pro druhé. Pokud to bude stejně i za deset let, bylo by to skvělé. Ale jak se technika a s ní i požadavky lidí mění, musím si to uvědomovat i já. Ať už je to o tom, vytvářet aplikace pro smartphony či iPad, na internetu se věci mění velmi rychle. Není to o tom, že lidé budou celých dalších deset let sedět každé ráno u stejného počítače.