Honba za iluzí čistého soupeření. Kam v roce 2017 dokráčel světový sport?

Dopingový skandál, na nějž upozornila už před pěti lety bývalá atletka Darja Piščalnikovová, zůstal i v roce 2017 na předních stránkách novin. Během posledních dvanácti měsíců proběhlo několik peripetií, vše však směřovalo k prosincovým dnům, kdy se Mezinárodní olympijský výbor (MOV) vyjádřil k účasti ruských sportovců na Hrách v Pchjongčchangu.

Výkonný výbor MOV skutečně ve švýcarském Lausanne zasedl a rozhodl, že 1) Rusové budou na OH připuštěni, ovšem pod neutrální vlajkou, 2) jejich oficiální název bude znít Olympijští sportovci z Ruska (OAR), 3) doživotně vyloučen byl bývalý ministr sportu Vitalij Mutko a 4) došlo k suspendaci Ruského olympijského výboru.

Trest adekvátní situaci? Nebo rozhodnutí, které nerozhněvá, ale také nepotrestá? Názory se liší – například v podcastu webu ctsport.cz označil komentátor Miroslav Langer rozhodnutí za dobrý kompromis, Tomáš Kohout z Českého rozhlasu a autor tohoto článku zastávali ostřejší stanovisko. Alespoň na něčem panuje shoda: jde o tvrdší zásah než ten před Riem.

Jistě zajímavou a podstatnou součástí tzv. Schmidovy zprávy, na které bylo rozhodnutí výkonného výboru založeno, je potvrzení ústupku od dřívější rétoriky. V první zprávě kanadského právníka Richarda McLarena se mluví o "státem řízeném dopingu". Toto označení už nefiguruje v pokračování, kde je nahrazeno spojením "institucionalizovaný doping".

Tuto linii dodržuje i zpráva Schmidova. V bodu 3.7 se v ní píše: "Analýza potvrdila roli osob z ministerstva sportu. Přesto nelze s jistotou zjistit, kdo vytvořil či vedl tento (dopingový) program. Žádné důkazy nepotvrzují zapojení nejvyšších státních organizací." Přesto byli doživotně z OH vyloučeni někdejší ministr sportu Vitalij Mutko a náměstek Jurij Nagornych.

V posledních dnech se ukázalo, že ani zákaz ruských barev neplatí úplně. Státní symboly ozdobí v Pchjongčchangu fanouškovský dům, kde se budou scházet příznivci výpravy, která oficiálně do Jižní Koreje vůbec nepojede. Za určitých okolností se navíc ruské symboly mohou objevit na závěrečném ceremoniálu, a sice v případě, že MOV ukončí ruskou suspendaci.

Froome a velké množství salbutamolu

V třináctý prosincový den prosákla na veřejnost zpráva, která tvrdě zasáhla cyklistickou komunitu. Co také čekat jiného, když nejúspěšnější závodník tohoto desetiletí odevzdá u dopingové kontroly vzorek, který spustí v laboratoři alarm. V moči Chrise Frooma se po osmnácté etapě Vuelty našlo dvojnásobné množství známého antiastmatika salbutamolu.

Co to vše pro vítěze čtyř Tour de France a jedné Vuelty znamená? Froome výrazným způsobem překročil povolený limit (2000 ng/ml namísto povolených 1000 ng/ml) a musí nyní prokázat, že se takový objem salbutamolu ve vzorku objevil nezaviněně. Jednou z možných Froomových obran je působení dehydratace, která může mít vliv na koncentraci látky v moči.

Může se Froome obhájit? "Kdyby to byl skutečně dvojnásobek, měl by už hodně velké potíže to vysvětlit. Už je to potom zdraví nebezpečné," myslí si například Jan Chlumský z Antidopingového výboru ČR. Že nepůjde o nic snadného, ukazují i minulé případy. Diego Ulissi (1900 ng/ml) dostal devítiměsíční trest, další Ital Alessandro Petacchi (1350 ng/ml) roční.

Celá věc vzbuzuje množství otázek, zde jen některé z nich. Jak je možné, že je zdraví vrcholového sportovce tak špatné, že potřebuje ohromující množství léku? Jak je možné, že přesto jeden z nejtěžších sportovních podniků vyhraje? A dále – co to vypovídá o Froomově chování, když s vědomím nálezu a možného trestu oznámil své účinkování na Giro d'Italia?

"Nemyslím si, že má reputace utrpěla," oznámil již Froome. S tím by jistě mnozí polemizovali, co ale nyní reálně britskému cyklistovi hrozí? V případě, že se mu nepodaří Mezinárodní cyklistickou unii (UCI) přesvědčit o své nevině, dostane trest. Ten se může pohybovat v rozmezí několika měsíců až dvou let (v extrémním případě dokonce až čtyř let).

Případná suspendace se počítá od data oznámení trestu, nikoliv od chvíle nálezu na španělské Vueltě (7. září). Froome by tak pravděpodobně přišel minimálně o start na Giru, kde chtěl začít svůj pokus o vzácný double Giro-Tour. Situace by se stala velmi zajímavou v okamžiku, kdy by se v té době proces stále vlekl – startoval by Froome v Itálii i v takovém případě?

Doping a morálka

Co nám tyto dvě kauzy říkají o sportovním boji s dopingem? Především že se v něm promítají zájmy mnoha vlivných skupin: sponzorů, států, sportovních federací, antidopingových organizací, sportovců a v neposlední řadě i diváků-konzumentů celého sportovního spektáklu. Základní otázka stále stojí. Kdo má zájem na pozitivních testech?

Antidopingové organizace bojují s nízkými rozpočty a na testy nezbývají finanční prostředky, případně je nemá kdo provádět (Antidopingový výbor ČR například za rok 2016 testoval 1303 vzorků, z toho jen 325 mimosoutěžních). Špičkoví čeští sportovci jsou kontrolováni také na zahraničních soutěžích, přesto nejde o závratné číslo.

Jeden příklad. Je šestasedmdesát testů (šestnáct z nich mimo soutěž) provedených u fotbalistů a fotbalistek odpovídající číslo? Vysoké, nízké? Do tří ligových utkání (ligové kolo jich má osm) zasáhne zhruba stejný počet hráčů, kolik jich komisaři obejdou během celého roku. Žádný vzorek se nevrátil pozitivní – je tedy fotbal bez dopingu?

Spoustu otázek. Zároveň se dá ptát i jinak: o čem vypovídá naše touha po čistém, neposkvrněném sportu? Dává vůbec smysl spojovat sport a morálku, nebo jde o puritánský myšlenkový koncept? Když se díváme zpět do historie světového sportu, zjistíme, že boj proti dopingu je vlastně relativně nedávnou záležitostí začínající zkraje 60. let.

Americký novinář Mark Johnson ve své knize Spitting in the Soup (2016) argumentuje, že snaha o "čistý sport" nahrazuje od poloviny minulého století dřívější dělení na sport amatérský (ten správný) a profesionální (ten pokleslý). Pokud doping neohrožoval zdraví sportovců, bylo jeho užívání v pořádku (a dokonce znakem vynalézavosti).

Srovnejme to s dnešními biologickými pasy, systémem ADAMS a morálním pobouřením, když má známý sportovec pozitivní nález. Zároveň je zjevné, že má systém své mezery (jak jinak lze vnímat skutečnost, kdy se 43 % účastníků atletického MS přizná, že užilo dopingu?). Otázka dopingu zůstává nadále střetem lidských možností a touhy po jejich překonání.

Nejinak tomu bude i v tomto roce.