BLOG: Co Čech, to biatlonista. Vydrží biatlonu pozice národního sportu?
"Já vůbec nechápu, proč to u nás lidé nesledují. V Německu chodí na biatlon stabilně třeba dvacet tisíc lidí. Rád bych se něčeho takového někdy dočkal i tady," svěřil se mi trochu posmutněle začátkem roku 2005 v rozhovoru pro časopis, který se věnoval menším sportům, Roman Dostál. Ta ironie. Biatlon a malý sport? Jasný oxymóron. Slova, která teď vedle sebe v jedné větě nemůže alespoň trochu příčetný člověk ani ve vtipu použít. A všichni dobře víme proč.
Nedlouho po zmiňovaném rozhovoru se v Hochfilzenu stal Roman Dostál mistrem světa v individuálním závodě. Fantazie, senzace. Pokud si ten úspěch vybavujete, dobře. Pokud ne, nelze vám nic vyčítat. Nebyla to totiž doba, kdy by biatlon plnil titulní strany, hospody a náměstí a čísla sledovanosti televizních přenosů překonávala každý víkend milionovou hranici. Vlastně tehdy se mistrovství světa ve vysílání ČT vůbec neobjevilo (no chápete to?). Víc táhly daleké skoky Jakuba Jandy a vítězné závody Kateřiny Neumannové.
Dokážete si představit, že by se něco podobného stalo letos? Ani omylem. Biatlon je už pár let národním fenoménem a Hochfilzen se na dva týdny v únoru stane centrem pozornosti mnoha českých domácností. Česká televize chystá historicky největší operaci se studiem v dějišti, aby očekávanému milionu diváků nabídla maximální servis. Sledovanější sport totiž v éteru momentálně nenajdete.
Zamysleli jste se ale někdy nad tím, co určuje a ovlivňuje popularitu sportů? Co zakoření trvale a co je pouze chvilková módní vlna? Dobrat se komplexní odpovědi by možná vydalo na pěknou diplomovou práci se sociologickým průzkumem a bohatým dějepisným kontextem. I tak to ale trochu zjednodušeně zkusme. Předesílám, že teď nehodlám objevovat Ameriku, ale už Karel Čapek říkal, že člověk si rád čte o věcech, které sám zažil. A biatlonem žijeme všichni, no ne?
Dobře namíchaný koktejl
Záchvěvy podobné české biatlonové mánii se v současnosti dají najít i v jiných zemích. Například Britové se díky triumfům Bradleyho Wigginse a Chrise Froomea na Tour de France zbláznili do cyklistiky. A stejné nadšení vládne i na Slovensku díky Peteru Saganovi. Poláci zase od časů Adama Malysze zbožňují skoky na lyžích.
I tuzemský sport zažil různé vlny diváckého zájmu. Třeba v roce 1983 sledovalo lety Pavla Ploce na MS v Harrachově na 60 tisíc diváků. Na Vysočinu za Zlatou lyží také ještě před několika lety mířily tisícové davy. V tamní aréně se ale nedávno na republikový šampionát běžkařů nepřišel podívat ani zatoulaný pes. Běžky a na ústupu? Soudě dle víkendových strkanic ve stopách českých hor asi těžko, ale biatlon to zkrátka není.
Kde se tedy v Češích najednou vzala ta ohromná láska, vášeň a zapálení pro biatlon, které víkend co víkend tvoří nové rekordy ve sledovanosti? Je to díky nedávným a častým úspěchům reprezentace? Částečně, ale ani ten vám nezaručí celonárodní šílenství. Zeptejte se Aleše Valenty nebo Davida Svobody.
Sympatie k příjemně vystupujícím závodníkům? Něco na tom bude, ale že by se všichni vrhli na snowboard jako Eva Samková, nebo chtěli nasednout do kanoe jako Pepa Dostál, to se také asi nedá čekat.
Ohromná deviza biatlonu spočívá v tom, že se jedná o televizní sport v pravém slova smyslu – je snímán tak, že jste v těsném kontaktu s protagonisty (na rozdíl třeba od fotbalu či hokeje) a dějem. Televize vám tedy dává možnost si zblízka vychutnat příběh závodu. Nezanedbatelný význam má také prvek dramatičnosti, který přináší střelecké položky. Navíc máte také většinou do 45 minut jasno o výsledcích a můžete se dál věnovat víkendovým rodinným aktivitám.
Pominout bychom neměli ani fakt, že se jedná o sportovní činnost, kterou si většina z nás na vlastní kůži někdy vyzkoušela. Běžky jste minimálně na lyžařském výcviku museli nazout téměř všichni a pánové si (mnohdy upilovanou) pušku potěžkali alespoň při snaze vystřelit pouťovou růži. Jinými slovy – cítíme, že víme, o co tam jde.
Biatlon tak těží z mimořádné kombinace několika významných faktorů. Reprezentace disponuje nejsilnější a nejúspěšnější generací v historii. Boom odstartovalo pět medailí ze Soči, následovaly četné úspěchy ve Světovém poháru i na mistrovstvích světa. Reprezentanti včetně realizačního týmu jsou navíc sympatická parta, se kterou by si každý přál sednout alespoň na jedno.
Od Ondřeje Rybáře přes upřímného a proti dopingu bojujícího Michala Šlesingra, vysmátého Ondřeje Moravce až po milá sluníčka Veroniku Vítkovou s Evou Puskarčíkovou. Tuhle konstelaci pak završuje upřímně skromná, roztomile roztržitá a vždy perfektně vypadající Gabriela Koukalová, která se v posledních letech stala sportovní hrdinkou a ikonou národa.
No řekněte, kdo by tyhle lidi nemiloval? Navíc v době sociálních sítí, kdy k nim máme tak blízko a o jejich soukromí se toho můžeme dozvědět mnohem víc, než jsme u jakéhokoliv sportovce v minulosti mohli.
A tihle příjemní a sympatičtí lidé jsou navíc úspěšní. Hodně a často úspěšní! A to máme rádi. Ve sportu, kde nikdy není nic dopředu rozhodnuté a kde se v minutě může totálně promíchat dosavadní vývoj, se každý víkend vozí domů nějaká ta medaile (nebo k ní chybí nepatrný kousek). A díky tomuto konstantnímu toku se stal jeden zimní sport českým společenským fenoménem.
Jak to poznat? Různě. Pro mě je indikátorem třeba to, že střelbu českých reprezentantů analyzují dvě maminky čekající před školou na své děti. Nebo moje babička, která mi volá, jak to "ta Gábina pokazila, když jí zrovna dneska tak držela palce". Biatlon je zkrátka všude kolem nás, ať už chcete, nebo ne.
Že by tedy Vysočina Aréna jednou dopadla tak jako harrachovské můstky, si teď lze jen velmi těžko představit. Vlastně se to ani představit nedá. Jasně, jiná doba, jiný kontext. Ale biatlon frčí a my všichni s ním. A i když třeba Česká republika jednou nebude mít držitelku křišťálového glóbu, za kterou by do lesů na Vysočině přijelo 30 tisíc lidí, tak prázdná už také asi nezůstane. Češi totiž díky biatlonu můžou u piva řešit kromě uprchlické krize a elektronické evidence tržeb i něco příjemného. A na to se u nás jen tak nezapomíná.
