BLOG: Ruský sport nemá valný kredit, není v tom ale sám

"Kdo chtěl v Rusku vrcholově sportovat, tak se nějakým způsobem podílel na dopingu." Věta, kterou v rozhovoru pro Českou televizi pronesl Michal Polák z Antidopingového výboru ČR, vynáší velmi tvrdý soud o realitě ruského sportu. Nutno říci, že je podložený fakty a důkazy – podle druhé části tzv. McLarenovy zprávy více než tisíc ruských sportovců buď přímo bralo zakázané prostředky, nebo mělo prospěch z fungování rozsáhlého a státem řízeného systému.

Rusové si minimálně počínaje rokem 2011 ve více než třiceti různých sportech (zimních, letních i sportech handicapovaných) pomáhali nedovoleně. Jejich metody se od sebe lišily co do důmyslnosti, tak i účinnosti. Leckdy připomínaly scény ze špionážních filmů, to když tým pod vedením někdejšího ředitele moskevské laboratoře Grigorije Rodčenkova manipuloval se vzorky na Hrách v Soči. Rusové dostávali vzorky z uzamčené laboratoře dírou ve zdi, prolomili kovové uzávěry a vzorky vyměnili za "čisté". Jak nám nyní říká pokračování McLarenovy zprávy, k zamaskování stop se používaly mj. i kávové granule.

Jindy šlo o nudnější metody. Moskevská laboratoř nechávala pozitivní testy mizet, případně přímo asistovala s přípravou "užitečných" koktejlů pro ruské sportovce – ty kromě tří druhů drog obsahovaly poněkud kuriózně i alkohol. Rodčenkov, který od propuknutí skandálu žije ve Spojených státech, už v květnu tohoto roku pro NY Times uvedl, že v jeho péči kromě jiných bylo i čtrnáct členů běžeckého týmu na olympiádě v Soči. Vše probíhalo pod dohledem ministerstva sportu, jež až do nedávna vedl Vitalij Mutko, blízký přítel prezidenta Vladimira Putina a nynější náměstek ruského premiéra.

Mýtus apolitického sportu

Z vysokých míst v Rusku přitom konzistentně neslyšíme nic jiného než pokusy o popření závažnosti, případně dokonce existence celého problému. Ruský prezident v celonárodním projevu uvedl, že "všechno zlé je pro něco dobré" a situaci nadále označuje za sofistikovanou politickou hru o vliv. Bylo až vtipné sledovat Putinův povzdech nad tím, jak politika zasahuje do apolitického světa sportu.

Jedno a druhé přitom od sebe přirozeně oddělit nelze a nikdy nešlo – neexistuje nic jako apolitický sport, ten je naopak užitečným vehiklem, přes který se prosazují státní i soukromé zájmy. Putin to sám dobře ví, vždyť jeho zákulisní podpora a shánění hlasů stály v roce 2013 za zvolením Thomase Bacha do čela Mezinárodního olympijského výboru (MOV). Můžeme si jen domýšlet, jakou roli to o tři roky později sehrálo v rozhodnutí MOV, který ruské sportovce připustil do Ria.

Nikdo tak asi nepochybuje, jakým způsobem ruský sport přinejmenším v posledních pěti letech funguje. Názory se mohou lišit co do rozměrů drogové spirály, těžko ale po zprávách Světové antidopingové agentury (WADA), svědectvích některých ruských sportovců a dalších podnětech pochybovat o tom, že výsledky ruských sportovců nemají valnou hodnotu.

Čistý sport a černé svědomí

Zároveň bychom ale neměli opomíjet některé otázky. Těch přitom není málo. Začněme u samotné WADY, která se ráda prezentuje jako hlas čistého sportu – takového, jaký by měl v některém z lepších světů být. Sportu, jenž je ve své čisté podobě zápasením sportovců, kteří pro svůj úspěch obětovali nejvíce. Na prozaičtější rovině pak má jít o nezávislou organizaci, na niž nemají vliv externí subjekty a jejímž jediným posláním je dozorovat dodržování antidopingových standardů.

Jak se s tím vším tedy má kupříkladu příběh ruské diskařky Darji Pisčalnikovové? Ta už na sklonku roku 2012 WADĚ zaslala e-mail, v němž žádala agenturu o spolupráci ohledně důkazních materiálů ve věci ruského dopingu. Reakce? WADA předala informace zpět Ruské antidopingové agentuře (RUSADA), tedy té samé organizaci, na jejíž činnost Piščalnikovová upozornila. O několik měsíců na to byl oznámen pozitivní test Rusky, domácí autority jí udělily desetiletý trest a Piščalnikovová ukončila kariéru.

Zprávy o praktikách v ruském sportu přitom WADA měla dokonce už během olympiády v Pekingu, její odpovědí ale vždy bylo mlčení, případně prosté předání informací do rukou RUSADY. O nic lépe na tom není ani MOV, který je zřizovatelem WADY, s níž je také personálně propojený. Jeho neochota přistoupit k opětovnému testování téměř pěti tisíc vzorků z pekingské olympiády, nepůsobí vůbec transparentně. Existují pro to zřejmě dobré důvody.

Olympijský cynismus

Samostatnou kapitolou je také realita letošní olympiády v Riu a pozoruhodný myšlenkový kotrmelec, po kterém MOV prohlásil antidopingový program na Hrách za úspěšný. Jestli někdo před uveřejněním zprávy týkající se boje proti dopingu v Brazílii pochyboval o čistých úmyslech olympijského hnutí, mohl se nyní už klidně oddat cynismu. "Zpráva ukazuje, že to byly úspěšné olympijské hry s úspěšným antidopingovým programem," zní oficiální reakce MOV.

ZPRÁVA WADA TÝKAJÍCÍ SE LETNÍCH OLYMPIJSKÝCH HER V RIU:

• 1. Celá jedna třetina sportovců, kteří se Her zúčastnili, podle zprávy nebyla před Riem tento rok ani jednou testována.
• 2. V Riu byla testována jen necelá třetina sportovců.
• 3. V některé dny se komisařům z logistických důvodů nepodařilo provést až 50 % naplánovaných testů.
• 4. Komisaři provedli o 500 testů méně, než měli v plánu.
• 5. Nebyl proveden ani jeden test (kromě pozápasových) u fotbalistů.

Zarážející jsou ale i další věci. Když jsme tedy nyní s velkou pompou dostali výsledky obsáhlých zpráv, kde je vysvětlení, jak mohl tak rozsáhlý systém roky fungovat a "tisíce ruských sportovců" závodit po celém světě? Jak to sedí do narativu vědecky přesných analýz vzorků, jimž nemá cokoliv uniknout? Kde je moment sebereflexe na straně WADA, která si před dvěma týdny do svého čela znovu zvolila Craiga Reedieho, tedy člověka, který z pozice prezidenta agentury informoval ruskou stranu o stavu vyšetřování? Reedie k dovršení všeho dostal v minulých dnech ocenění za celoživotní přínos sportu. (Nečinnost na straně WADY, MOV i atletické federace IAAF dobře dokumentuje tento článek.)

Zdroje frustrace

Vyrůstal jsem s obdivem pro běžce na lyžích, nadšením pro eleganci fotbalistů na trávnících po celém světě a respektem pro vytrvalost německého cyklisty Jana Ullricha. Jejich kvality ve mě vzbuzovaly touhu se jim někdy v budoucnu přiblížit, případně alespoň jejich zázračné kousky zpovzdálí sledovat. Dlouho pro mě byli jen nedosažitelnými velikány, jejichž sláva nikdy nepomine.

Vystřízlivění přišlo v okamžiku, kdy jsem si postupně uvědomil, že úspěch v běžeckém lyžování často spočívá v gramáži steroidů, které do sebe sportovec v průběhu sezony nasype, a paralelní schopnosti nenechat se při tom nachytat. U fotbalu se mé nadšení pro hru rozplynulo s vědomím, že výhry a tituly korelují v první řadě s množstvím peněz, které do týmů investují jejich majitelé. Ullrichův příběh je známý – ani sebevětší talent a poklad zakázaných látek k tomu vám nezajistí vítězství, když se najde někdo, kdo má v sobě ještě méně zábran a skrupulí.

To všechno samo o sobě bylo velkým zdrojem frustrace a od té doby se musím potměšile usmívat pokaždé, když přijde klasická odpověď sportovců po úspěchu, totiž že za jejich zlepšením stojí důkladnější trénink. Zdá se mi však, že toto zklamání bledne v porovnání s tím, jaká mizérie ve světovém sportu a jeho vedení panuje. Ruský sport si opravdu nezaslouží ani trochu kreditu a měl by čelit rozsáhlým sankcím. To samé ale platí o funkcionářích, jejichž pokrytectví mi s železnou pravidelností bere dech.