BLOG: Paralympionici jsou elitní sportovci, ne zdroje inspirace
Praha – Rio de Janeiro nám v posledních dvou letech nabídlo tři sportovní akce s celosvětovým dosahem. Paralympijské hry působí vedle fotbalového šampionátu a olympiády trochu jako chudý příbuzný. Ukázaly nám přitom množství fantastických sportovních výkonů. Tak bychom o nich také měli mluvit.
O víkendu skončilo několikaleté období, během něhož centrem světového sportu nebylo ani tak tradiční švýcarské Lausanne, jako se jím stalo Rio de Janeiro. Ve městě se vystřídali fotbalisti (Konfederační pohár 2013, MS 2014), olympionici a paralympionici, které doprovázely suity funkcionářů, politiků či místních podnikatelů a pozemkových baronů.
Sportovní akce spolykaly obrovské peněžní částky – obyvatelé města, kteří z Ria na rozdíl od ostatních návštěvníků neodjeli po několika týdnech, se mezitím dívali na kolabující systémy zdravotnictví a školství. Některé části města zmizely na úkor sportovišť či nové výstavby, která v budoucnu poslouží velkým korporátům. Jiné byly odděleny zdí, za níž se nachází území, které už není pro oči turistů. Pokračovat by se samozřejmě dalo dále.
Paralympijské hry, které přišly až na závěr celého sportovního cyklu, přitom působily v porovnání s informační horečkou srpnové olympiády jako navýsost potřebné antidotum. Zatímco olympijské hry nám naservírovaly příběhy Ryana Lochteho, funkcionáře Patricka Hickeyho nebo atletky Julie Stěpanovové, paralympiádě se podobné imbecilní/kriminální/nepochopitelné historky vyhnuly.
Paradoxně největší skandál tak způsobil prezident Mezinárodního olympijského výboru (MOV) Thomas Bach, který se po veskrze chatrných výmluvách (do Brazílie nakonec vůbec nepřiletěl, a místo toho byl přítomen např. oslavám Chorvatského olympijského výboru) nezúčastnil ani jednoho ze slavnostních ceremoniálů paralympiády. Skutečnými důvody mohlo být jak jeho implikované zapojení do skandálu okolo prodeje lístků, lobbování za anti-dopingovou reformu (ta by přetáhla "otěže" do rukou MOV) nebo určitá odveta Mezinárodnímu paralympijskému výboru (MPV) za jeho rozhodnutí nepovolit start ruským závodníkům.
Důležité jsou výkony paralympioniků, ne jejich postižení
Přitom by se dalo argumentovat, že je to právě sport tělesně postižených, který si uchoval zbytky etosu "závodění bez vnějších vlivů", a to ať už tím míníme zájmy ekonomické, státní, či třeba rozšířenost dopingu. Co ale bohužel paralympiády trápí, je nedostatek pozornosti médií a s tím související, ale také se zároveň od toho odvíjející nezájem diváků.
Účastníci paralympiády pak sami říkají, že není slovo, které by nenáviděli více než inspirativní – právě tak mají média v oblibě referovat o tělesně postižených sportovcích. Pozornost se tím ovšem rychle přesouvá od vlastních úspěchů daného člověka a od hodin strávených neviditelnou dřinou v přípravě k samotnému postižení. Jako by zdravotní nevýhoda v roce 2016 byla něco nevídaného, a ne reálně žitou zkušeností milionů lidí po celém světě. Pokud budeme tělesně postižené sportovce nadále nálepkovat jako někoho speciálního, potažmo inspirativního, budou mít paralympiády stále (bohužel běžně rozšířenou) auru Her, kde nezávodí tak úplně lidé.
"Existuje tady snaha, aby tělesně postižení byli uznáváni jako elitní sportovci, což mnoho lidí nebere. Mám pocit, že kdyby se o tom více mluvilo a lidé posuzovali paralympioniky stejně jako například Michaela Phelpse, tak bychom se mohli zbavit těch řečí o inspiraci," shrnuje situaci kouč amerického plaveckého týmu Nathan Manley.
V soutěžích letní paralympiády soutěžilo mnoho sportovců, kteří předvedli obdivuhodné výkony – namátkou běžci na 1500 m, skokan do dálky Markus Rehm, handbiker Alessandro Zanardi či držitel jediného českého zlata, plavec Arnošt Petráček. Zkusme se soustředit na kvalitu jejich výkonů, ne na náš vlastní úžas z toho, že člověk s každodenním handicapem může žít svůj (sportovní) život a problémy dokáže překonávat jako kdokoliv jiný.
