BLOG: Nejen ženy. Ani muži se do vrcholového sportu nehodí

Pardon, ještě abychom byli přesní: pan Haník neříká, že by ženy vrcholový sport neměly provozovat, jen jim to nedoporučuje. Není jasné, co tento rozdíl znamená, ale budiž. Tak či onak by ženy nemohly být správnými hrdinkami u plotny.

Ale vlastně je to zase celé jinak, ve skutečnosti by podle pana Haníka ženy neměly provozovat jen týmové sporty. Pokud jde o sporty individuální a žena zároveň "opečovává zahrádku, přednáší na vysoké škole a hraje na klavír", je všechno v pořádku.

Zdeněk Haník všechno odstartoval článkem v časopisu Reflex, kde stále stojí, že "autor je místopředsedou českého olympijského výboru". Ale pozor, to by zase vznikla mýlka. Pan Haník to tvrdí jen jako prostý člověk s (ženou) přepečlivě vyžehlenou košilí a nijak tím ČOV nereprezentuje.

I když se pan Haník do svých autorizovaných a nikým neupravovaných vyjádření dočista zamotal vlastním přičiněním, jeho názory samozřejmě "znásilnila média". Každopádně – ačkoliv bych trochu šetřil s pojmem "znásilnit" zrovna v tematice, kdy muži ví nejlépe, co je pro ženy nejlepší, má pan Haník bezpochyby pravdu. Ženy na vrcholový sport doplácí, ať už "zdravotně, nebo sociálně, řekněme vztahově".

A stejně tak muži. Vrcholový sport je nelítostná disciplína a je v ní těžké uživit a zajistit rodinu, ve které by žena mohla prát ponožky. Obzvlášť pokud hrajete například míčový sport, kde vám klub zaplatí pozdě nebo vůbec – třeba proto, že nedostal peníze od svazu, které tam někdo pochybným způsobem ukradl. To tak bývá, když váš sport vedou mužští gauneři či gambleři, kteří psychicky nezvládají utáhnout vrcholnou organizaci.

Myslím, že i muži chtějí jen důstojně a s úctou remizovat, ideálně bezbrankově. Vždyť se podívejme na výsledek baráže o extraligu, ve kterém jak Karlovým Varům, tak Litvínovu zcela stačila remíza po normální hrací době – a oba kluby byly spokojené. Nebo dva roky staré utkání mezi Jabloncem a Příbramí, ve kterém se pro jistotu všechny důvěryhodné postavy českého fotbalu v čele s Peltou, Horníkem a Starkou setkaly před zápasem na hřišti. A zápas rovněž skončil 0:0 – tak, jak oba kluby potřebovaly.

Muž navíc musí kvůli vrcholovému sportu obětovat vzdělání a nemůže zároveň "sekat trávu před domem a přednášet na vysoké škole". Poté, co skončí s kariérou, často nemá vyhlídky, co dál se životem. Protože finanční gramotnost sportovců bývá mnohdy nízká, většinu úspor řada z nich rozháže během kariéry. A i když je nerozhážou, mnozí investují do bizarních nebo nerentabilních podnikatelských projektů a pak čelí soudům. 40 procent fotbalistů z britských ostrovů po konci kariéry zbankrotuje.

Pan Haník tvrdí, že ženy "psychické šrámy z bitev vstřebávají prostě hůře". To je zajímavé tvrzení. Ženy možná podle zkušených trenérů projeví emoce v zápase ve větší míře a je "těžší je ukočírovat". Muži ale své emoce v kabině raději neprojeví, protože kvůli genderovým předpokladům nehodlají ukázat slabost.

Tím spíš se ale mnozí propadají do depresí a těžkých psychických problémů, které mají ty nejtragičtější následky. Takřka dvakrát více spáchají sebevraždu muži než ženy. A že tedy v poslední době nemáme málo případů aktivních fotbalistů, kteří si vzali život.

Další zdravotní následky jsou dalekosáhlé - časté hlavičkování do balonu může ve stáří vyústit v demenci. Tělo je po vrcholové kariéře zhuntováno desítkami operací. Kúra anabolickými steroidy ze státem řízeného dopingu dovedla sportovce k trvalým zdravotním problémům. A pokračovat bychom mohli dál.

Můžeme se bavit o tom, že současný vrcholový sport neustále prahne po větší dokonalosti a lepších výkonech. Často takových, na které lidská těla prostě nemají – jsou jen lidská. Přitom v minulých desetiletích sport také fungoval jako byznys, i když sportovci třeba nepodávali zdaleka takové výkony jako dnes.

V tom všem je sport stejný pro muže i pro ženy. Jak jedni, tak druzí chtějí vyhrávat. Chtějí se vydat i za hranice svých sil. Stačí se podívat na letošní heroický výkon Martiny Sáblíkové, která přes dlouhodobá zranění dokázala vybojovat stříbrnou medaili. Vezměme si legendární výkon Kateřiny Neumannové v Turíně – navíc po mateřství. Tvrdé psychické i fyzické úsilí, které Petra Kvitová musela podstoupit, aby mohla pokračovat ve vrcholové kariéře po zákeřném napadení. Nebo Kateřina Elhotová po těhotenství i domácím násilí.

Naopak kolikrát muži za hranice svých sil nejdou – podle mnohých trenérů z pohodlnosti – a je to vidět i na výkonech českých olympioniků i národních týmů. Nevím proto, co je podle místopředsedy ČOV "konfrontační 'mužský princip', který vyhrává zápasy a jehož podle mě ženy nejsou schopny".

Řekněme si to na rovinu – pan Haník posílá ženy k plotně, ale tak nějak decentně, uhlazeně. Chce se koukat na estetické sporty, krásu, zkrátka pěkná těla. Fyzicky se ale žena má vyčerpávat jen tehdy, když v rámci české emancipace po práci ještě drhne podlahu, věší prádlo a stará se o děti.