Opakovaný covid ji připoutal na invalidní vozík. Krejčí se ale nevzdává, chce na paralympiádu
Elišce Krejčí covid převrátil život vzhůru nohama. Opakované prodělání nemoci ji totiž připoutalo na invalidní vozík. Ale nejen to. Krejčí je ale bojovnice a nevzdává se. Příběh o bojovnosti, nezdolnosti a vytrvalosti by mohl skončit třeba na paralympijských hrách v Los Angeles.
"Prvně jsem začala mít problémy se sluchem, až to došlo do takové fáze, že musím nosit naslouchadla a ani ty nejsou dostačující. Takže jsem se naučila odezírat ze rtů. Takže ty bariéry v komunikaci jsou celkem značné. I skrz telefonování, v hlučném prostředí, že nejsem schopna pořádně rozumět," líčí Krejčí v rozhovoru pro Českou televizi.
Po dalším covidovém onemocnění už to šlo rychle. Předtím velice sportovně aktivní šestadvacetiletá žena se ocitla na vozíku, odkázaná na pomoc druhých.
"Změnilo mně to úplně všechno. I ztráta mého povolání, jsem zdravotní sestra původně. Tohle mě bavilo a teď nemůžu. Bylo to hodně náročné se s tím vyrovnat a nějakým způsobem se s tím srovnat," dodává.
Eliščina sportovní dráha přesto zdaleka neskončila. Díky crossfitu, který dělala už před ochrnutím, se seznámila s další disciplínou. Střelba jí pomohla se zklidnit, vyrovnat a přemýšlet nad věcmi.
"Zase mě to posunulo úplně někam dál. Díky tomu jsem se nějak s handicapem srovnala a naučila mnohem lépe žít. Že jsem neupadla do nějakých těžkých depresí," říká Krejčí.
Sama si přitom není vědoma žádných zdravotních predispozicí k tomu, aby na ní covid takto zapůsobil. "Odmalička jsem hrála na housle, byla jsem absolutní sluchař a dokázala jsem se naučit na jakýkoliv hudební nástroj. Cit pro zvuk tam byl velice dobrý. Takže nemyslím si, že by tam byla predispozice k nějaké sluchové vadě."
Eliška neměla podle lékařů žádné predispozice ani k ochrnutí dolní části končetin. I tato událost ji však dostala k dalšímu sportu, ve kterém nyní reprezentuje a se kterým se chtěla probojovat i na letošní paralympiádu – vodnímu dvojskifu.
Třeba na vodě jezdím trénink kolem hodiny. Na trenažéru půl hodiny, pětačtyřicet minut třeba. Voda je náročnější, oproti trenažéru je nevyzpytatelnější. Nikdy nevíte, kdy vám bude foukat protivítr, jak rychle to poteče, jestli jsou vlnky, jestli je úplně klidná hladina."
Jak Eliška Krejčí popisuje, vždy jeden den v týdnu má odpočinkový. "S fyzioterapeutem protahujeme, masírujeme a celý ten den je takový volnější. A když zrovna nemám třeba o víkendu závody, tak i víkendy mám volnější."
Eliščin sen bylo dostat se ve dvojskifu s Josefem Duchanem na letošní paralympiádu, což ale nakonec nevyšlo. Paradoxně kvůli tomu, že neměla dostatek let na trénink a je jinak klasifikovaná než její veslařský spolujezdec.
"Ale dali jsme do toho maximum. Třeba to vyjde za čtyři roky. Teď hodně makám na skifu pro jednoho a paralympiáda je můj cíl. Nejenom na vesle, ale i ve střelbě. Paralympiáda za čtyři roky bude moje," věří Krejčí.
