České sportovní století: Politika, kontroverze, ale hlavně skvělé výsledky
Zlatý trojboj Emila Zátopka na helsinské olympiádě, heroický výkon Věry Čáslavské v Mexiku 1968, nezapomenutelná penalta Antonína Panenky nebo naganský hokejový zázrak. To vše se řadí k nejblyštivějším momentům našeho sportu. K českému sportovnímu století ale patří stejnou měrou také perzekuce, nucené emigrace nebo ostrakizace nepohodlných sportovců a další kontroverze. Historie českého a československého sportu byla tématem speciálu pořadu Devadesátka ke stému výročí vzniku Československa.
Podle komentátora ČT sport Michala Dusíka je možná nejdůležitějším sportovním příběhem posledních sto let ten, který se začal psát dlouho před vznikem samostatného Československa. "V té době už Sokol existoval víc než 50 let. A nebýt sokolů, možná by nebylo ani Československo v podobě, jak ho známe. Před rokem 1918 existoval dokonce i domácí olympijský výbor. Český sport tu byl dřív než samotné Československo a pomáhal utvářet jeho identitu."
Jako největší příběh s přesahem mimo hranice sportu se často skloňuje osud Věry Čáslavské. "Samozřejmě to byla obrovská sportovkyně, sedm zlatých olympijských medailí nikdo jiný nezískal. Ale také silná žena, která se ve svém civilním životě zachovala jako velká dáma, a dokazovala to každým okamžikem svého života. Ona je pro mě ztělesněním olympismu," přiznává předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval.
I do osudů mnoha skvělých sportovců zásadním způsobem vstoupilo téměř půlstoletí nesvobody – nejdříve nacistická okupace a následně čtyři dekády komunistické diktatury. Řada z nich, včetně legendárních tenistů Martiny Navrátilové a Ivana Lendla, proto volila cestu emigrace. "To byla škoda zejména pro sportovní fanoušky, kteří nemohli sledovat jejich další kariéru. Neinformovalo se totiž o nich tady potom tak, jak by si zasloužili," domnívá se Dusík.
"Právě Lendl s Navrátilovou třeba chtěli reprezentovat Československo i poté, jenže jim to nebylo umožněno, protože taková byla politika. Speciální případ je pak diskařka Olga Fikotová, která musela v reprezentaci skončit, protože si vzala Američana a chtěla žít s ním. Jenže tehdejší režim to bral jako zradu svých ideálů," dodává Dusík.
Jiní ale dopadli mnohem hůř, většina slavné generace hokejistů z druhé poloviny čtyřicátých let skončila po vykonstruovaném procesu ve vězení nebo v lágrech. "To byla padesátá léta, ta nejkrvavější a nejošklivější doba. Nelze ale nevzpomenout třeba na období heydrichiády, kdy při velkém zátahu na odbojáře bylo zatčeno na 600 sokolů a většina z nich byla popravena nebo skončila v koncentračních táborech," připomíná Kejval.
Specifický je případ Emila Zátopka, v období svých olympijských vítězství výrazně prorežimního sportovce, který se ale po svém odsouzení sovětské okupace v roce 1968 ocitl v nemilosti. "Na to jsou různé, podle mě často demagogické pohledy. Když je vám dvacet, tak chcete všem ukázat, že jste nejlepší, a využít své pozice. A když jste starší, tak se kolem sebe rozhlédnete a vidíte třeba jiné souvislosti. Na chování Emila Zátopka ale nebylo nic špatného, ani v padesátých letech, ani po roce 1968," soudí Kejval.
V osmdesátých letech se ke složité politické situaci přidal v tzv. východním bloku i problém systematického dopingu. Tento stín proto leží dál třeba na dodnes platném světovém rekordu Jarmily Kratochvílové na 800 metrů. "Při osobním kontaktu to byl velmi skromný člověk, ale když přišla na dráhu… U podobných výkonů jsou pochybnosti vždycky, ale nikdy pozitivně testovaná nebyla. Ale ona byla mimořádný talent a zvládala neuvěřitelné tréninkové dávky," soudí dlouholetý člen redakce sportu Petr Vichnar.
České sportovní století ale patřilo zejména zářivým úspěchům. Na olympijském poli šlo třeba o víc než 200 medailí, od vítězství gymnasty Bedřicha Šupčíka ve šplhu na laně z Paříže 1924 až po čerstvou dvojnásobnou zlatou radost Ester Ledecké. "Jednotlivé úspěchy jde v čase jen velmi těžko poměřovat. Když ale vidíte to obrovské fyzické i psychické vypětí, tak každá medaile z podobné akce je neuvěřitelně cenná. Zajímavé je, že zatímco po druhé světové válce jsme byli velmoc v kolektivních sportech, tak v poslední době vládnou sportovci v individuálních disciplínách," hodnotí Vichnar.
"Jedna společná věc tady ale je. Když se podíváme do rejstříku úspěšných sportovců, tak v drtivé většině šlo o lidi, které jejich sport hlavně bavil. A to je možná to, co nám dnes v úspěšnosti chybí. Ať už jde o Sokol a prvorepublikové skauty, nebo dobu socialismu, kdy byl sport masovou zábavou. To je případ třeba i té slavné naganské party. Jaromír Jágr nehraje dodnes hokej kvůli penězům. Je to proto, že ho to stále neskutečně baví," uzavírá Dusík.
