1984: Olympiádu jim zhatila politika. Do Los Angeles Kratochvílová a spol. neodcestovali

Mezinárodní olympijský výbor (MOV) sice obhajuje tezi o sportu neposkvrněném politikou, ve skutečnosti se ale už od svého založení na sklonku 19. století pohybuje na politické půdě. Ať už šlo o vleklý konflikt mezi amatéry a profesionály, ať už šlo o práva žen na olympijskou účast nebo protesty vůči rasové segregaci v USA či JAR – sport v žádném vakuu neexistuje.

Historii MOV a olympijských her nelze oddělit od světa, v němž existovaly a existují. Události dvou olympijských bojkotů v letech 1980 (OH v Moskvě) a 1984 (OH v Los Angeles) jsou tomu asi nejpřímějším svědkem. V prvním případě protest vedly Spojené státy, které nesouhlasily se sovětskou invazí do Afghánistánu.

V případě číslo dvě rozhodl o bojkotu Sovětský svaz – o důvodu se přitom vedly diskuse. Sovětské vedení vysvětlovalo svůj krok obavou o bezpečnost svých sportovců a jejich kolegů a kolegyň z dalších komunistických zemí. Na nepřátelské půdě mohlo dojít k jejich ohrožení. Citelná byla též obava, že sportovci za oceánem zůstanou a emigrují.

Zmiňována byla také stále rostoucí komercializace olympijských her. Náklady na pořádání olympiád s každým dalším cyklem rostly: například Montreal splácel dobré tři dekády dluhy za to, že si město v roce 1976 mohlo užít dva týdny sportovních svátků. Ne nadarmo se tak Los Angeles o dva roky později, v roce 1978, ucházelo o kandidaturu bez oponenta.

Ne nadarmo též obyvatelé Denveru odmítli v referendu pořádání zimní olympiády 1976. Pořadatelé se peníze snažili získat od velkých sponzorů, ztráty ale dopadaly na obyvatele. Arény byly v LA v dosud nebývalé míře oblepené billboardy s věrnou Coca-Colou (MOV letos oslavil 90 let spolupráce s výrobcem sladkého nápoje podílejícím se na epidemii obezity).

Sportovní dokument Icarus, který se zabývá záležitostmi ruské dopingové kauzy ze Soči, pak nakousne i další hypotézu, tedy strach Sovětů z vylepšených dopingových testů a prozrazení masivního dopingu. Všeobecně se však má za to, že hlavním důvodem byl revanš za americký bojkot olympiády v Moskvě o čtyři roky dříve.

Tak nebo onak, osmého května 1984 – v den, kdy se v New Yorku dala na cestu k západnímu pobřeží olympijská pochodeň – oznámilo sovětské politbyro bojkot Her. Pokud máme věřit dochovaným zprávám, americkou stranu to zaskočilo nepřipravenou. Sověti totiž v předcházejících letech absolvovali několik schůzek s MOV a deklarovali svou vůli se zúčastnit.

Věci se však měly jinak. Jako první se k bojkotu připojilo Bulharsko a NDR, následovalo Mongolsko, Vietnam a další země. Československo se přidalo 13. května, kdy rozhodnutí nejet do Los Angeles oznámil předseda Československého olympijského výboru Antonín Himl. Předcházelo mu plenární zasedání ČSOV, kde byl návrh na bojkot přijat jednomyslně.

"Vůči výpravám ze socialistických zemí je již dnes v Los Angeles vyvolávána atmosféra podezírání a nenávisti," psalo se v prohlášení. "ČSOV jednomyslně rozhodl nevyslat naše sportovce. Včetně toho, že se souhlasně vyjádřily i rozhodující olympijské sporty a olympijské svazy. Máme pro to vážné důvody, které jsme na jednání pléna ČOV vyjádřili," zaznělo.

O bojkotu Her v roce 1984 je řeč od času 31:00:

Bylo rozhodnuto. Československo se jako dalších třináct zemí východního bloku připojilo k bojkotu třiadvacáté letní olympiády. Ze zemí Varšavské smlouvy přes oceán do Los Angeles odcestovali pouze rumunští sportovci. Proč právě oni? Mohl za to tehdejší předseda MOV Juan Antonio Samaranch.

"Když pohrozil, že pokud se sportovci ze socialistických zemí Her nezúčastní, budou navždy vyloučeni z olympijského hnutí, Sověti se zalekli a vlastně přes prvního místopředsedu MOV Rumuna Alexandra Sipercua nařídili Rumunům, aby do LA odjeli, i když všeobecně se to interpretovalo jako jejich odvaha," popsal sportovní historik František Kolář.

V Los Angeles tak za neúčasti komunistických zemí dominovaly Spojené státy, které získaly rekordní počet zlatých medailí (83). Byly to Hry britského desetibojaře Daleyho Thompsona, byly to též Hry středotraťaře Sebastiana Coea nebo vytrvalkyně Joan Benoitové, která vyhrála první maraton žen v historii OH. Byly to Hry fenomenálního Carla Lewise.

Nebyly to ovšem Hry sportovců z východního bloku.

Na omluvu jsme nemuseli čekat třicet let

"Dovolte mi, abych se vám touto cestou za Československý olympijský výbor omluvil za naši neúčast na 23. letních olympijských hrách v Los Angeles," pronesl v květnu 2014 ve Valdštejnském paláci předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval. Ke komu mluvil? K někdejším československým sportovcům, kteří kvůli bojkotu na olympiádu nejeli.

Mluvil k desítkám reprezentantů, kteří nemohli soutěžit na největší sportovní akci. "Pozdě, ale přece. Je to příjemné, ale je to po třiceti letech. Ten osten tam zůstane asi navždy," uvedla diskařka Zdeňka Šilhavá. "Pro mnoho z nás to byla životní šance něco dokázat a připravovali jsme se na to dlouhodobě. Já jsem chtěla po olympiádě skončit. Osten tam zůstane, i když je to otupené. Ale nikdo nemůže říct, že to vymaže," řekla někdejší držitelka světového rekordu.

Její kolegyně z reprezentace Jarmila Kratochvílová na olympiádu také nejela. "Asi je to správné, ale nemuselo se čekat třicet let, mohlo to být i dřív. Asi je to opravdu jen symbolicky, protože je to strašně dávno. Ale vždycky když se přiblíží výročí nebo olympiáda, člověk si připomene, že se to nemělo stát," myslí si nejrychlejší osmistovkařka historie.

"Já jsem se s tím těžce vyrovnávala. Po MS 1983 jsem měla poměrně našlápnuto a byla jsem na vrcholu všech svých sil. Neskutečně mě to zasáhlo," doplnila koulařka Helena Fibingerová. Byla to přitom  právě ona, kterou komunistické vedení v roce 1984 přimělo k tomu, aby rozhodnutí o bojkotu veřejně podpořila. "Když to vidím, ve mně se vaří krev," vzpomíná.

Hry přátelství byly slabou útěchou

Jedním z následků bojkotu byla "náhradní olympiáda", tzv. Hry přátelství. Tato alternativní olympiáda měla v historii olympijského hnutí své předchůdce. Už ve dvacátých letech se pořádaly Hry pracujících, v letech šedesátých zase proběhlo na popud Indonésie tzv. GANEFO, tedy klání rozvojových zemí. 

Ostatně, i několik dní před moskevskou olympiádou byly uspořádány náhradní soutěže pro země, které bojkotovaly "regulérní" olympijské hry. Tzv. Liberty Bell Classic proběhly v červenci 1980 ve Philadelphii a dominovali jim američtí atleti. Hry přátelství tak měly svou tradici.

Pořádaly se tehdy po celém světě – v Sovětském svazu, na Kubě, v Mongolsku, Polsku, Bulharsku nebo také Československu, které uspořádalo soutěže v házené, lukostřelbě či sportovní gymnastice. Na Stadionu Evžena Rošického proběhla též atletická klání žen. Zlato pro československou výpravu získal sportovní střelec Milan Bakeš a tenisové deblistky.

To však ale bylo pouze slabou náplastí za neuskutečněnou cestu na západ Spojených států. Nebyl to poslední bojkot – Severní Korea a šest dalších zemí se odmítly zúčastnit olympiády v Soulu. Protesty provázely Hry v Soči, kdy se Rusko dostalo pod kritiku kvůli porušování lidských práv a legislativy namířené proti homosexuálům.

A ostatně nejistota provázela i poslední olympiády v Riu a Pchjongčchangu, před kterými se řešila pozice ruských sportovců. Letos v únoru například v Koreji závodili ruští reprezentanti jen pod neutrální vlajkou. Tyto kontroverze hrozily podle některých vyústit až v ruský bojkot. Her se však ruští-neutrální sportovci nakonec zúčastnili.