1969: Dvě výhry nad Rusy, dvě hodiny svobody a pak ještě větší temno

Jásot 28. března skončil na Václavském náměstí rozbitými výlohami a kancelářemi ruského leteckého dopravce Aeroflotu. Byly k tomu použity dlažební kostky, jež krátce před tím na místo přivezl neznámo kdo, podle všeho z příkazu StB.

"Chodník před Aeroflotem byl tři měsíce opravený. Je zdokumentované, že ten den ráno byl uklizený a před hokejem sem přivezli hromadu dlažebních kostek. Nikdo neví proč...," vzpomíná v televizním dokumentu Miroslav Cyprián, který byl po oslavách zdržen a odsouzen, i když v odpovědi na nótu ze SSSR bylo uvedeno, že viníci nebyli zjištěni. "Potřebovali to zamáznout, tak jsme nějaký čas chodili k soudu, pak jsme dostali podmínky a bylo to," dodal.

Martin Skyba se dostal k Aeroflotu brzy. "Doběhli jsme tam s kamarádem v době, kdy tu byli ještě takoví divní holohlaví lidi v texaskách, na nichž bylo vidět, že nedávno ještě byly složené někde v regále. V té době měly vyholené hlavy jen sovětskije soldáty, tedy zelené barety," tvrdil.

Provokatéři tak nejspíš zařídili průchod vzteku porobeného národa, po němž mohlo vedení KSČ na pokyn z Východu utáhnout v Československu ještě víc kohoutky. K tomu, že šlo o práci tajných služeb, nejsou konkrétní důkazy, ale všechny okolnosti tomu nasvědčují. Tři týdny poté také vystřídal Gustáv Husák na postu prvního tajemníka ÚV KSČ jednoho z hlavních představitelů "socialismu s lidskou tváří" Alexandra Dubčeka.  

"Tehdy jsme měli informace jen o tom, že lidi u nás rozbili sídlo Aeroflotu, tak jsme si říkali, že i lidi doma se po porážce Rusů odvážili... to jsme ještě netušili, že je to provokace," popisoval útočník Jaroslav Holík, jak oslavy vnímali sami hokejisté v místě šampionátu.

Tehdy ještě důsledky nebyly známy a národ měl pocit, že se nadechl. Smysl soupeření ve sportu se posunul do vyššího módu a i pro lidi, pro které do té doby hokej nic neznamenal, byl v tu chvíli vším. "Tehdy jsme měli s sebou i psychologa - profresora Vaňka, který nás trochu brzdil, abychom úplně nezblbli, že teď ty Rusy musíme rozdupat," vzpomínal útočník Jiří Holík. "Národ na to tenkrát čekal, alespoň ty dvě hodiny, kdy můžeme dát Rusům na pr…" dodal.

Jiří Holík byl spolu se svým bratrem Jaroslavem, Václavem Nedomanským, Jozefem Golonkou, Františkem Černým, Vladem Dzurilou, Janem Suchým, Františkem Pospíšilem, Oldřichem Machačem a dalšími jedním z té slavné party, která spustila tsunami národní hrdosti a vzdoru, když dvakrát za sebou srazila do kolen celek s nápisem CCCP na hrudi.

I Jozef Golonka vzpomínal, že tehdy šlo o víc než jen o hokej. "O politiku jsme se málokdy starali, ale tohle byl politický zápas," konstatoval bývalý útočník. "Ten tým byl tehdy jednotný jako ještě nikdy. Věděli jsme, že se chystají odstranit Dubčeka, a jediná možnost ukázat jim, že jsme velcí, byla porazit je," dodal. 

Konec znamenal šampionát i pro reportéra Vladimíra Váchu, který byl obviněn, že vyzval k nepokojům. "Měl jsem říct větu, tak to dobře oslavte, však vy víte jak," vzpomínal Vácha na to, co ale nikdy nikdo v záznamu nenašel, přesto dostal z rozhlasu vyhazov.

Z televizní obrazovky zase zmizela Milena Vostřáková. "Řekla jsem po zápase, že připíjím na čest a slávu hokejistů, a něco v tom smyslu, že to není jen sportovní, ale i morální vítězství," vzpomíná žena, kterou to stálo dvacet let profesního života. "Po nějaké době si mě zavolalo vedení Československé televize s tím, že mě stahují z obrazovky, protože jsem svým projevem rozpoutala protisovětské vášně," vybavila si. 

Český tým mohl završit československé hokejové povstání ve Stockholmu ziskem titulu. V posledním utkání na šampionátu jim k tomu stačila remíza se Švédskem, jenže gólman Leif Holmqvist byl proti a stejně jako v prvním utkání (0:2) nepustil ani gól a Švédové vyhráli 1:0. Nakonec titul získali Rusové před Švédskem a ČSSR.

Tři hráči z československého výběru byli tenkrát v All Stars týmu šampionátu – brankář Dzurila, obránce Suchý a útočník Nedomanský. Střízlík Suchý, prototyp moderního beka, jenž uměl kromě bránění také výborně zaútočit, kombinovat, střílet a byl jedním z prvních hráčů, kteří lehali do střel, i když to bylo v době, kdy na sobě hokejisté měli proti dnešku jen atrapy chráničů. "Tehdy to byl podle mě nejlepší obránce na světě," tvrdil Golonka ještě po letech.

Vlna solidarity s Československem a protest proti okupaci byly tehdy vidět všude. Během zápasů s týmem SSSR švédští diváci ve Stockholmu skandovali Dubčekovo jméno. Jeden z krajanů, který byl v té době pracovně ve Finsku, vzpomínal, jak po zápase lidé v restauraci vstali a zatleskali mu, když zjistili, že je z Československa.

Vítězové si pak se sovětskými hokejisty po zápase ani ruce nepodali, pět z nich také nastoupilo k utkání s přelepenou hvězdou, která nad znakem lva nahradila zásahem komunistů dřívější korunku. "Když jsem chodil do školy, tak tam měl lev vždycky korunku, a nevím, proč tam teď mám mít hvězdu," řekl tehdy před utkáním v kabině útočník Jaroslav Jiřík a přelepil si ji izolačkou a ostatní jej následovali. Jan "Gusta" Havel vzpomněl: "Na druhý zápas už nás ty hvězdičky přelepilo míň, ale bylo to díky tomu, že nikdo tehdy netušil, jak to pak doma dopadne. Jestli za to budeme zavření, nebo budeme muset skončit s hokejem..."

Už na letišti cestou zpátky jim za to soudruzi z tamního velvyslanectví spílali. V Praze je však lidé vítali nadšeně, byli vděční za ten doušek národního uvědomění, který jim tehdy hokejisté na šampionátu poskytli. Pro ně byli tehdy mistry světa ve všem.