Rivalita v olympijském ringu panovala nejčastěji mezi boxery USA, SSSR a Kuby

Neznámý Cassius Clay

Olympijský box se na olympijských hrách postupně vyprofiloval. Na počátku byli boxeři rozděleni do sedmi váhových kategorií (rok 1904), ihned poté klesl počet na pět (1908), ale s dalšími Hrami (1920) následně opět stoupal. Z osmi vzrostlo množství kategorií až na dvanáct (2000), od olympiády v Londýně disponuje box pod pěti kruhy deseti základními stupni. Londýnská olympiáda byla také první, která představila ženský box.

Největší pozornost si však historicky uchovávají nejtěžší mužské váhové kategorie. Na olympiádě v Římě v roce 1960 zazářil osmnáctiletý americký mladíček Cassius Clay v polotěžké váze do 81 kilogramů. Tehdy ještě nikdo netušil, k jaké hvězdné kariéře se budoucí Muhammad Ali v profesionálním ringu propracuje.

Clay byl na své cestě za olympijským zlatem neporazitelný. Nejprve ještě před limitem zdolal Belgičana Because, ve čtvrtfinále si poradil se Šatkovem ze Sovětského svazu a v cestě do finále ho nezastavil ani Australan Madigan. Finále Američan opanoval stejně jako předchozí zápasy a po jasné výhře 5:0 nad Zbigniewem Pietrzykowskim se stal olympijským vítězem.

Nástup Sovětského svazu

Pro americké boxery byl olympijský ring často odrazovým můstkem k profesionálnímu boxu. Po této dráze se vydal také Joe Frazier, který svou kariéru začal vítězstvím na olympiádě v Tokiu 1964. Ve finále v těžké váze porazil Němce Hanse Hubera.

Na tokijské olympiádě se však začala výrazně prosazovat nová boxerská velmoc. Boxeři Sovětského svazu posbírali z deseti kategorií celkem devět medailí včetně tří zlatých. Bez cenného kovu skončili pouze v bantamové váze do 54 kilogramů.

Olympiáda v Mexiku také patřila Sovětům, když si jako jediní odnesli tři zlaté medaile. Americkou čest alespoň částečně napravil George Foreman, který zdolal ve finálovém souboji v těžké váze Jonase Čepulise ze SSSR.

Kuba dohání Američany a Sověty

Do pomyslného souboje dvou osamocených velmocí ale na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972 vstoupil třetí hráč. Kuba si v bipolárním světě rychle box oblíbila a na mnichovských Hrách Kubánci naplno ukázali svůj talent, když olympiádu ovládli ziskem pěti medailí, z toho tři byly z nejcennějšího kovu.

Zosobněným fenoménem se stal kubánský boxer Teófilo Stevenson, který zvítězil v nejprestižnější těžké váze ve všech duelech předčasně poté, co své soupeře knockoutoval. Ve finále pak proti němu Rumun Alexe z důvodu zranění ani nenastoupil.

Stevenson pak přidal olympijské triumfy také v Montrealu v roce 1976 a Moskvě v roce 1980 a se ziskem tří zlatých medailí se v boxerském odvětví vyrovnal maďarské legendě Lászlu Pappovi (1948, 1952, 1956).

Savón prozatím poslední legendou

Po bojkotu moskevské olympiády se američtí boxeři vrátili po osmi letech do olympijského ringu a návrat to byl velkolepý. Američané opanovali domácí Hry v Los Angeles v roce 1984 se ziskem devíti zlatých a celkově jedenácti medailí. Výhodou byl však pro ně fakt, že na olympiádě pro změnu nestartovali Sověti ani Kubánci.

Kubánští boxeři bojkotovali také olympiádu v Soulu (1988), v Barceloně v roce 1992 zase po rozpadu SSSR startovali bývalí sovětští sportovci pod vlajkou Sjednoceného týmu, a tak se tři velmoci potkaly až na olympijských hrách v Atlantě v roce 1996. V Sydney o čtyři roky později pak zkompletoval Kubánec Félix Savón sbírku tří zlatých medailí v těžké váze a zařadil se po bok Pappa a Stevensona.

Dominanci Kuby v kategorii těžké váhy podtrhl Odlanier Solís v Aténách v roce 2004. Kubánskou sérii tak utnul až Rus Rachim Čachkijev v Pekingu (2008), posledním vítězem je Ukrajinec Oleksandr Usyk z Londýna (2012).

I přes nástup dalších zemí ve světě olympijského boxu, jako například Číny či Itálie, zůstávají boxeři USA, Kuby a Ruska (jako pokračovatele SSSR) nejúspěšnějšími ze všech.