BLOG: Je český sport vůbec stavěný na pravidelné medailové dodávky?

Letošní olympiáda v Pekingu byla už týdny před svým zahájením ve veřejném prostoru a na sociálních sítích zabalena do negativního hávu. Právem. Vzhledem k tomu, jak se v Číně nahlíží na lidská práva, jak je zacházeno s ujgurskou menšinou, nebo jakým způsobem se komunistická vláda vypořádala s protesty v Hongkongu, byla veškerá kritika absolutně na místě. Ano, Čína není kámoš. Ale těžko za to jakkoliv pranýřovat samotné sportovce, když se jedná o rozhodnutí MOV z roku 2015. Tehdy šlo mimochodem o "Sophiinu volbu". Buď Peking, nebo kazašské Almaty.

Nutno podotknout, že společenské klima, které momentálně ovládá a štěpí nejen naši republiku, si sport vybírá jako jeden z terčů životní frustrace. Svým způsobem je to pochopitelné. Dvouletá covidová paralýza se dotkla všech a výrazně proměnila naše životy. V Evropě hrozí vojenský konflikt, inflace dosahuje rekordní hladiny a ceny energií zasáhnou peněženky takřka každé domácnosti. Doba je plná nejistot, a tak je pochopitelné, že divák bude chtít veškeré útrapy alespoň na chvíli zapomenout u televize a prožít si radost s výkony českých reprezentantů. 

Ovšem když se mu tohoto prožitku nedostane, stávají se viníky jeho životní nespokojenosti "pohodlní" sportovci, kteří si "jezdí na výlety za jeho peníze". 

Doprovázeno je to komentáři typu: "Kdybych já takhle pracoval v práci, tak mě okamžitě vyhodí." No to je otázka, že? Podle pět let starého průzkumu patří mezi nejčastější česká povolání řidič, dělník nebo skladník. Kdyby se uskutečnil mezinárodní závod řidičů z povolání, byl bys určitě první? Kdyby přijeli skladníci od Číny přes Indii až po Izrael, byl bys nejlepším ze všech? 

A měl by opravdu každý, kdo na Hry odjíždí, bojovat o cenný kov? Tohle také není úplně reálný a zdravý předpoklad. V každém sportu panuje jiná konkurence a vše je o kontextu. Někdy je už samotná účast pod pěti kruhy dostatečným oceněním kvalit, práce a schopností sportovců i činovníků daného sportu.

Vezměte si třeba takový curling. O olympijskou účast usiloval přes dekádu. Čechům těsně unikla kvalifikace do Soči 2014 i Pchjongčchangu 2018. Letos se díky sympatickým výkonům naprostých sportovních amatérů Zuzaně a Tomášovi Paulovým dočkal ohromné vlny zájmu a sympatií. To samé zažívaly i hokejistky. Řekly si o pozornost, působily jako semknutý tým a ukázaly, jaký výkonnostní posun i bez ideálních podmínek zaznamenaly. Věřím tomu, že po českých bytech teď pobíhá řada malých holčiček s čímkoliv, co připomíná hokejku a hraje si na Vanišovou nebo chytají jak Peslarová. Stejně jako se možná někteří rodiče rozmýšlejí, jestli třeba ten curling nezkusit.

Inspirovat, jít příkladem. I to je jedna z úloh olympijského sportu.

Ovšem nerad bych zde tvrdil, že v českém sportu je vše zalité sluncem. Martina Sáblíková a Ester Ledecká. Jediné medailistky z Pekingu a ani o jedné nelze tvrdit, že by šlo o produkty důmyslně vybudovaného systému. Obě jsou výjimečně talentované a pracovité. Sáblíková zvládla trenérský dril Petra Nováka, který z ní vychoval rychlobruslařský fenomén navzdory absenci jakéhokoliv adekvátního tuzemského zázemí. Do výchovy Ester Ledecké investovali její rodiče několik milionů korun, to je známá věc.

Takže jak je na tom vlastně český sport? Je v úpadku? Na nějakém osudovém rozcestí? Je rychlobruslařskou velmocí? Nebo snad alpskou? Český sport je v situaci, která naprosto odpovídá jeho financování a podmínkám. Pokud odpovědní lidé českého sportu usoudí, že třeba nějaká změna zapotřebí je, určitě to veřejná debata uvítá. Nepohneme se z místa, pokud…

1. Pokud bude výchova mládeže majoritně spočívat na srdcařích, kteří z lásky ke sportu trénují většinou po práci za minimální ohodnocení. 

2. Pokud nebudeme investovat do trenérského vzdělávání. 

3. Pokud si budeme nalhávat, že díky jednomu mimořádnému jedinci jsme sportovně silnou zemí. 

4. Pokud nevznikne užší spolupráce mezi školami a sportovními kluby, kde jeden druhého nebude brát za nepřítele (čest výjimkám). Tak se z této situace nepohneme.  

Generace kolem Gabriely Soukalové a Ondřeje Moravce způsobila v Česku biatlonový boom. To ovšem neznamená, že se okamžitě a navždycky zařadíme mezi země s bohatou tradicí a mnohonásobně širší základnou. Ano, bylo příjemné počítat výhry a medaile, ale zároveň nemůže nikdo příčetný počítat s tím, že tomu tak automaticky bude napořád a když se výsledky nedostaví, posílat reprezentanty k pluhům a do továren? Kde to jsme? Vracím se k tomu společenskému klimatu. Takovým komentářům se nelze divit, pakliže je v pořádku hrozit šibenicí. Tak tomu ve vysoce konkurenčním prostředí chodí. Někteří jsou lepší a vy se neustálou pílí a tvrdou prací snažíte na jejich úroveň dostat.

A zároveň je potřeba začít doma - sami u sebe. K čemu vedeme své děti? Jak je jako rodiče zdravě motivujeme? Myslíme si, že je samotný hodinový trénink 3x týdně vystřelí do NHL? Pomluvíme trenéra, učitele a odvezeme ratolesti, kamkoliv potřebují? Tady začíná přístup, návyky a motivace potenciálních budoucích reprezentantů. Lidé v oddílech a svazech jsou jen další (byť velmi důležitou!) součástí toho dlouhého řetězce, který někdy možná končí medailí a někdy vůbec ne.

Ale s kým se vlastně chceme srovnávat, chceme-li se vůbec srovnávat? S velmocemi USA, Čínou, Německem, Ruskem? Asi ne. S tradičními zimními státy s jiným přístupem ke sportu obecně, čili Norskem, Rakouskem nebo Finskem? Pokud se podíváme na počty medailí srovnatelně velkých evropských zemí, nevycházíme z toho jako samostatná Česká republika úplně zle. Medaile na zimních olympijských hrách: Polsko 23 medailí, Slovinsko 12, Chorvatsko (zdravíme Kosteličovy) 11, Maďarsko 10, Ukrajina 9, Lotyšsko 10, Nový Zéland 6… Rumunsko 1, Srbsko 0. A Česká republika? 33 medailí. V téhle perspektivě mi to málo nepřijde, ale chápu, že po žních v Soči i Koreji se jistá "namlsanost" může dostavit.

Hlavně bychom ale neměli zapomenout na jednu věc - vždycky nejde jen o medaile. Sport má být součástí života a má v něm hrát určitou roli. Díky němu člověk dostane nějaký řád, naučí se překonávat těžkosti, umí na sebe být přísný, když je to potřeba. Získá kamarády a zážitky na celý život.

Podle mých zkušeností pak umí být lepším parťákem, kamarádem, kolegou. Vrcholový sport generuje vzory pro naše děti, které jim můžou pomoct najít v životě nějaký směr nebo hodnotu, o kterou stojí za to bojovat či usilovat. To není málo. Každý, kdo nějakým tréninkovým drilem v životě prošel, ví, co sportovci dennodenně podstupují. Je v pořádku přinést konstruktivní kritiku, pokud je zapotřebí. Ta nás posune dál. Pokud se ovšem ubereme směrem "buď medaile, nebo nic a plaťte si to sami", daleko se nedostaneme.

V tomto státě se za "vaše" peníze dějí mnohem horší věci než zahraniční cesty s cílem sportovně reprezentovat Českou republiku. Takže sportu zdar.