BLOG: Číslo 77 aneb Jak život kašle na teorie vztahu novináře a hráče

Už si ani nepamatuji, o který šampionát šlo, ale bylo to v době, kdy u reprezentace působila kolegyně Hanka a já jela na záskok natočit trénink národního týmu. Novým přírůstkem byl Milan Gulaš. Znala jsem ho letmo, věděla jsem zhruba, na co se mám ptát, ale upřímně - nebyla to moje parketa.

Naštěstí se Milan předvedl v roli, ve které ho alespoň já znám pořád (což znamená pohodář). A tak ten záskok nebyl až tolik strašidelný. Do týmu pro MS se tehdy nedostal a když jsem si vzpomněla, jak mu uteklo zlaté mistrovství světa v roce 2010, přišlo mi ho tehdy dost líto.

Rok 2016. Příprava před mým třetím MS, ale prvním v roli reportérky národního týmu. Milan zase objel celou přípravu Euro Hockey Tour i Euro Hockey Challenge. Pamatuju si cestu letadlem z Finska. Došel mi předtím nějaký hnusný mail od diváka, který mě spolu s únavou srazil trochu dolů. Nevím, proč mě to tehdy sundalo, obvykle se z podobných věcí nemám tendenci hroutit, nicméně Milan si toho všiml a vyptával se.

Řekla jsem mu to a on mi říkal: "Neblázni? To tě rozhodilo? Děláš tu práci dobře. Vždyť to děláš asi sto let, vídám tě už hodně sezón, tak se nenech rozhodit takovým blbcem."

Z téhle věty dostal kameraman Pavel Křížek záchvat. "No, tos to teda vylepšil. Teď jsi jí vlastně řekl, že je stará vražda."

A bylo to. Pavel tu myšlenku rozvíjel, smáli jsme se jako malí a krize skončila dřív, než začala. S Milanem jsme se potom bavili o novinářích ve Švédsku, o televizi, o něm a tak všeobecně. Tyhle "small talks" vám o hráči řeknou stokrát víc než jakákoliv pozápasová analýza.

A samozřejmě to platí i obráceně, i vy přestáváte být černobílá figurka na druhé straně pásky v mixzóně, co klade někdy více, někdy méně příčetné otázky. Příprava končila na začátku května přátelákem s Kanadou a hned potom se letělo do Moskvy. Na ten zápas už ale Milan nedorazil. Skolila ho snad tehdy viróza těsně před prvním duelem. To už je ale vážně pech, kolikrát mu už uteklo mistrovství? Pětkrát?

Nominace na OH. Znala jsem ji ten den ráno, u každého nominovaného (i opomenutého) jména se mi spojily nějaké historky a příběhy. U něj, že se konečně dočká. Ubíhala extraligová kola. Ubíhala i příprava. Vždycky si říkám, že když jsou ti hráči tak blízko, tak ať se proboha nezraní. A když se má někdo zranit, ať to není Milan Gulaš (nebo Jiří Sekáč, který měl mimochodem podobnou historii v národním týmu).

Střih. Teoreticky už na olympiádě, prakticky ještě na přípravném kempu v Soulu. A dál to znáte. Střet. Operované koleno. Stojím zrovna za tou bránou, za kterou se otevřou dveře a Milan odkulhá do šatny, kde v tu chvíli sedí Pavel Francouz. Odchytal polovinu zápasu a zbytek dokoukával kvůli zimě raději tam. Poté mi říkal, že Milan to věděl hned od začátku.

Ještě si mohl prohlédnout olympijskou vesnici, přičuchnout si k atmosféře. Asi aby ho to víc bolelo, aby věděl, o co přišel. A pak na tréninku už těžko hledal slova. Respektive jeho pusa sice tvrdila: "Je to jen hokej, mám syna a teď malou dceru, život mi to vynahradil jinak," ale oči říkaly úplně něco jiného. Ještě ho kameraman Pavel objal, já něco plácla, ale asi to nemělo moc smysl a už vůbec ne účinek. Jsou situace, kdy ani já nevím, co říct. A to už je co říct.

Zastávám teorii, že jediný vztah, který má mít novinář a hráč, je oboustranný respekt, cokoli navíc je navíc. Jenže život na teorie kašle.