Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Studio ČT sport

Nevím, jestli to má vůbec smysl, říká Podmol k Dakaru, ale nejspíš pojede znovu

V šestatřiceti letech už toho má Libor Podmol za sebou hodně. Včetně zranění, která bývalý mistr světa ve freestyle motokrosu ani nepočítá. O víkendu se vrátil ze své první Rallye Dakar, a přestože se zdálo, že to byl jeho zároveň poslední start v nebezpečném závodě, připustil, že za rok nejspíš pojede znovu. Jen neví, jestli opět na motorce. Po návratu totiž přiznal, že nebezpečí bylo na každém kroku: "Člověk si pak říká, jestli to má vůbec smysl."

Libor Podmol na Rallye Dakar
zdroj: ČTK/imago sportfotodienst autor: Julien Delfosse via www.imago-images.de

Už podle toho, co jste napsal na Facebook: ,Občas to tu mělo svoje kouzlo’, se dá spíš říct, že jste si Dakar víc vytrpěl, než užil?

Asi jo, tělo mě bolí. První den jsem měl velkej pád, kdy mě zachránil airbag, bez něj to mohlo dopadnout špatně. Druhý den jsme s dalšíma třema klukama dělali masáž srdce motorkáři, se kterým jsem si den před tím povídal. Třetí den jsem byl hodinu a půl v poušti sám a cucal hadičkou benzin ze staré pet lahve. Měl jsem ho v hubě ještě dlouho potom. Pak jsem jezdil v dunách mezi kamionama - ten když tě přejede, tak to nepřežiješ. To si člověk říká, jestli to má vůbec nějaký smysl.

Ale postupně jste si na závod víc a víc zvykal...

Od poloviny závodu už to byla docela pohodička - až na ten poslední den, kdy jsem v osmdesátce trefil kámen pod pískem a letěl saltem asi dvacet metrů a rozpletl přitom přední kolo. Posbíral jsem se a začal spravovat - bál jsem se, že to nedokončím. Ale kamarád Roman Krejčí mi půjčil svoje kolo... S místňákama to opravil a nakonec na něm dojel. Jsou to zkušenosti, sáhnete si na dno a večeře pak chutná výborně.

Ale na druhou stranu to vypadalo na smíšené pocity – že končí něco, z čeho má člověk velký respekt, ale zároveň ho to pořád láká.

Byl jsem rád, že jsem to zvládl. Chtěl jsem aspoň jednou dát top dvacet a výsledky se pořád zlepšovaly, ale v cíli jsem necítil žádné zadostiučinění, jako že: Jó super, zvládl jsem to. Spíš takové to: Jó, je to za mnou.

Realita Dakaru je zkrátka jiná, než kterou sledují fanoušci v televizi. Souhlasíte? 

Ono to v televizi pěkně vypadá, ale popravdě - tam to zase taková bomba není. Takže jsem z toho smíšené pocity měl. Za tu dřinu a nebezpečí, které podstupujete, vám dají asi deset vteřin času, když dojedete na pódium. Když nejste do pětky, zamáváte deseti fotografům, nejsou tam nikde žádní diváci a tím sláva končí. Pak si jdete poklidit to zničené, špinavé auto, ještě pořád bez sprchy a bez jídla. Dojedete na hotel, který si sám zaplatíte, tam si dáte čaj, ráno se vzbudíte, jdete na nízkorozpočtové české letadlo a vracíte se domů.

Ale bezesporu budete vzpomínat i na něco pozitivního...

Na cestu letadlem. Tam byla alespoň sranda, to byl asi nejlepší zážitek z celého Dakaru. Zpívalo se v něm a hodovalo, jednotlivé týmy si ze sebe dělaly srandu a prudily se - trochu jsem tam pronikl do vztahů mezi českými týmy.

Ondřej Klymčiw, který se na Dakaru dvakrát hodně těžce zranil, tvrdí, že na motorce v tomhle závodě nejde o to, jestli člověk bude mít těžkou havárii, ale o to, kdy ji bude mít. Vnímáte to stejně?

Ano. Nebezpečí pro motorkáře je tam obrovské. Tratě jsou poslední roky dělané hlavně pro auta a čtyřkolová vozidla. Hodně jezdců, kteří tam jeli už poněkolikáté a s nimiž jsem se tam skamarádil, říkalo, že je to hrozně rychlé a mezi kamenama. Autům to nevadí, ale motorkář když chytne v rychlosti šutr, je skoro po něm. I Laia Sanz (Španělka, sedmnáctá v celkovém pořadí motorkářů, pozn. autora) mi řekla, že jestli to takhle chtějí dělat dál, je to její poslední ročník na motorce a kašle na to.

Jak se teď cítíte po těle? Nakonec vás trápilo víc než polámané nohy, ruce...

Asi jsem tam prodělal zánět šlach, nemůžu ohýbat pořádně prsty a z jednoho pádu mě stále bolí rameno, takže nemůžu ani moc spát. Už se taky pomalu vyloupávám z oparu, který mě tam obtěžoval deset dnů. A těším se, až se oholím. Tím ze sebe najednou shodím všechnu tu tíhu celého Dakaru. Myslel jsem si, že to udělám už dnes, ale pořád se necítím dobře. Padly na mě všechny účtenky za to, co jsem na Dakaru projezdil, tak jsem si řekl: To ne, dnes se ještě holit nebudu. Tak snad zítra.

Na Dakaru to pro vás asi bylo i jiné prostředí než při závodech freestylu. Řekl bych, že i závodníci na téhle rallye jsou jiná parta lidí než volnomyšlenkáři na rampách. Domnívám se správně?

U mě v týmu jsme byli všichni amatéři, kteří jeli poprvé, a bydleli jsme v pěti lidech v malém sprinteru 4x4. A jak jsme to neuměli, tak jsme neustále něco hledali, měli všude nepořádek a z toho jsem byl taky takovej přešlej. Ale jinak jezdci i mechanici byli úplně v klidu. Byli fajn, milí. Jen já jsem si to trošku ničil pády, blouděním a technickými problémy. A když pak nejsou výsledky, pro které si tam přece jen jedete, tak to bylo ze začátku těžké.

Slyšel jsem, že připravujete dokument, kde bude i Dakar...

Chceme s ním jít ven v létě a ty emoce, pro které jsme tam jeli, jsme určitě našli. Kdybych tím projel jako nůž máslem, tak by ten příběh nebyl tak silný, jako bude teď. Takže všechno špatné je pro něco dobré. Měl jsem kamery s sebou a v depu byl kameraman Zeman, takže s ním to teď dáváme dohromady. Natáčel se mnou už tři roky, takže už před zraněním (při závodě freestylu v Berlíně si zpřelámal obě nohy, v nichž má nyní přes čtyřicet šroubů). Myslím, že to bude zajímavý projekt.

Zpočátku jste uvažoval o tom, že byste během závodu vystřihl nějaký trik, ale na trati jste pak na to asi neměl vůbec myšlenky...

No, spíš je to nemožné. Tam žádné skoky moc nebyly a ty duny taky. Většinou jsme jeli po rovině nebo mezi šutrama. Musel bych ještě míň závodit a vrátit se a něco zkusit, ale myslím si, že úplně to k tomu nebylo. Spíš by to muselo být připravené od pořadatele. Teď když se člověk odlepil dvacet centimetrů od země, tak to byla náhoda.

Kdy vám bylo nejhůř, je asi těžko hádat, protože to vypadá, že těch chvil bylo víc. Jak jste nejhorší moment viděl sám?

Když jsem byl druhý den u toho, jak můj kámoš dostával masáž srdce, a uvědomil jsem si, že jsem na tom mohl být první den úplně stejně. To bylo na psychiku nejhorší. Pak se to už s člověkem veze, přece jen nikdo nechce zůstat v Saúdské Arábii...

Po tom, co jste řekl v cíli, to vypadá, že Dakar už na motorce nepojedete. Jak vidíte nejreálnější možnost, že se na téhle rallye ještě objevíte?

Ještě nevím, jsem z toho bolavej a unavenej. Myslím si, že Dakar 2022 pojedu, jen ještě nevím na čem a s kým. Buginy se mi líbily, zase by to bylo něco nového. A nevylučuji ani motorku. Kdybych jel první půlku po zkušenostech z druhé půlky závodu, byl by to zase úplně jiný výsledek. Taky bych to mohl ve svém tříletém plánu brát tak, že bych se určitě zlepšil a další rok taky. Jde jen o to, jestli se mi ten risk vyplatí a jestli se mi to chce podstupovat. Ještě je moc brzy říkat, co bude dál. Ale už mám nabídky na Dakar na rok 2022 ze zahraničí i tady od nás. Dakar je fenomén, rád bych dostal nějakou sošku za dobré umístění. Závodníka v sobě se holt člověk nezbaví.

A je těžší se na Dakar připravit fyzicky a jezdecky, nebo si opatřit peníze a sponzory?

Ono to je ruku v ruce. Sehnat finance je v téhle době samozřejmě těžké a pak jsem z toho nesvůj, protože když jsem první den spadnul, tak jsem hned věděl, že jsem v tom zase za sto padesát, sto sedmdesát tisíc. A pak jsem zase lehl a rozbil motorku za dalších padesát. Když vidíte, jak to naskakuje, tak vám to na klidu nepřidá.

Jet v bugině vás láká nejvíc?

Rád bych to zkusil. Navigace i vybírání stop mi fakt hodně šly. Ale když přišly pasáže, kde se hodně prášilo, nebylo vidět na cestu, tak se mi moc riskovat nechtělo. V bugině by to mohlo být jiné - třeba bych mohl o pětku a desítku bojovat. Láká mě to, mám rád nové věci. Na motorce jsem jel kolem dvacítky, spíš třicítky - to jsou výsledky, které mě moc nebaví a chtěl bych víc dopředu.

Ale ani motorku jste tedy defintivně neodpískal?

Motorku už trochu umím, ale je důležité sehnat i peníze, abych to posunul do vyššího levelu. Věnovat se tréninku... Nevím, jestli už nemám věk na to, abych veškerý svůj čas nevěnoval jen sportu, ale třeba i nějakému většímu podnikání a dětem, kterým je deset a šest let.

Zdroj
ČT sport

Hlavní zprávy