Zemřela hokejová legenda Jaroslav Holík

Střední útočník s velkým akčním rádiem a nezdolnou fyzickou kondicí proslul nejen jako skvělý hráč, ale i jako rebel a bouřlivák. Servítky si nebral ani v posledních letech, kdy patřil k velkým kritikům stavu českého hokeje. "Řekl bych, že to odpovídá stavu našeho hokeje, to akorát novináři furt psali, že tam máme super hráče, legendy. Všichni pořád nadávají na (trenéra) Hadamczika, ale ten přece hraje s tím, co má, nezvýší kvalitu hráčů," řekl loni po nepovedené olympiádě v Soči.

Svůj nesouhlas s komunistickým režimem dal opakovaně najevo, například na MS 1969 ve Stockholmu si před zápasem se Sovětským svazem s několika spoluhráči přelepil na dresu izolepou hvězdu na státním znaku. "On byl v tréninku vždy ve všem první a při zápase, když se nedařilo a mančaft už rezignoval, všechny seřval a probudil. Jako šéf se už narodil. V dětství jsem od něj dostával občas na budku," řekl o něm o necelé dva roky mladší bratr a neméně slavný hokejista Jiří.

Oba sourozenci začínali s hokejem na rybníce v rodném Havlíčkově Brodě, později hájili barvy tamní Jiskry. V roce 1961 odešel Jaroslav na vojnu do Dukly Jihlava, v níž nakonec zůstal až do konce kariéry. V proslulém armádním celku vytvořil s bratrem a Janem Klapáčem elitní útok, který Duklu dovedl k sedmi ligovým titulům. Jako vůdce nastoupil během 18 sezon v dresu Jihlavy k 602 ligovým utkáním, v nichž vstřelil 267 branek.

Holíkova formace se prosadila i v reprezentaci, v níž Jaroslav vybojoval kromě slavného triumfu na pražském šampionátu v roce 1972 ještě dvě stříbrné a tři bronzové medaile z mistrovství světa i bronz z olympiády v Sapporu 1972. Za národní mužstvo odehrál v letech 1965 až 1973 celkem 142 zápasů a zaznamenal 57 gólů.

Úspěšnou kariéru ukončil hráč s přezdívkou Starej v roce 1979 a vzápětí se začal věnovat trénování, kde jinde než v Jihlavě. Jako asistent Stanislava Neveselého se v 80. letech podílel na třech domácích titulech, poslední vítězství Dukly v roce 1991 si už vychutnal jako první muž jihlavské střídačky. Mezitím byl ovšem kvůli emigraci dcery, někdejší šampionky wimbledonské juniorky, propuštěn z armády.

Pozdější dlouholetý jihlavský zastupitel krátce působil i v Pardubicích či Havlíčkově Brodě. V letech 1999 až 2003 byl hlavním koučem reprezentační dvacítky, kterou jako dosud jediný trenér v historii dovedl až ke zlatu z mistrovství světa (2000 a 2001). Již na sklonku trenérské kariéry začaly Holíka trápit různé zdravotní problémy, které vyvrcholily v roce 2011, kdy mu kvůli infekci musela být amputována část levé nohy.

Složité období Holíkovi, jenž byl držitelem hlavní ceny Českého klubu fair play, pomáhala překonat rodina, kterou vždy stavěl na první místo. "Věřím rodině a sobě," svěřil se před časem otec dvojnásobného vítěze Stanleyova poháru Roberta alias Bobbyho. Hokejové geny v sobě nese i Holíkův vnuk David Musil, syn Andrey (rozené Holíkové) a bývalého hráče a současného skauta Edmontonu Oilers Františka Musila. Ten před dvěma týdny poprvé nastoupil v NHL právě za Edmonton.