Jubilant Holík: Čeští hráči vynikají hlavou, chybí jim větší bojovnost
Praha – Čeští hokejisté byli v zahraničí vždy ceněni pro vychytralost a technický hokej, nyní se ale hodně sází na zarputilost, která českému hokeji podle Jaroslava Holíka chybí. Čerstvý sedmdesátník během své kariéry proslul silou ve hře i názorech a ta mu pomáhá i při zdravotních komplikacích po nucené amputaci nohy. "V současné době si nás v zahraničních ligách trošku neváží, protože k tý hlavě bysme potřebovali dát trochu víc bojovnosti," říká hokejová legenda.
Mistr světa z roku 1972 získal ve stejném roce také bronz z olympijských her v Sapporu. Za národní mužstvo odehrál v letech 1965 až 1973 celkem 142 zápasů a vstřelil 57 gólů. V březnu 2012 navíc převzal v Praze od Českého klubu fair play Hlavní cenu za celoživotní postoj. "Trochu jsem se tomu divil, protože já jsem byl dost upřímnej a říkal jsem pravdu, díky čemuž mám hodně přátel i nepřátel," zmínil Holík.
Sám s bratrem Jiřím začínal s hokejem na rodné Vysočině a jako ligový hráč získával tituly s Duklou Jihlava. Zůstal zde až do konce aktivní kariéry – se zahraničním angažmá si ostatně v politických poměrech Československa nemusel dělat hlavu. I když hráči nemohli chodit do zámoří, o to kvalitnější byla domácí soutěž. "Naše liga byla v minulosti na vysoké úrovni. Myslím, že byla nejlepší v Evropě," říká bývalý hokejista.
Úspěšnou kariéru ukončil hráč s přezdívkou Starej v roce 1979 a vzápětí se začal věnovat trénování v Jihlavě. Jako asistent Stanislava Neveselého se v 80. letech podílel na třech domácích titulech, poslední vítězství Dukly v roce 1991 si už vychutnal jako první muž jihlavské střídačky. Mezitím byl kvůli emigraci dcery propuštěn z armády.
Pozdější dlouholetý jihlavský zastupitel krátce působil i v Pardubicích či Havlíčkově Brodě, v letech 1999 až 2003 byl hlavním koučem reprezentační dvacítky, kterou jako dosud jediný trenér v historii dovedl až ke zlatu z mistrovství světa (2000 a 2001).
