Hokej, kafe a koblihy. Torontu vrátil Tim Horton hrdost, Kanadě dal její sladký symbol

Mladší generace a turisté si se jménem Tima Hortona spojují spíš koblihy a populární "double-double", tedy kávu s dvojitou smetanou a dvěma kostkami cukru.

Pro Ontario a zejména jeho metropoli Toronto ale znamená mnohem víc. Horton byl integrální součástí poslední velké dynastie Maple Leafs, která pro město v 60. letech vybojovala během šesti sezon čtyři Stanley Cupy.

Od té doby hokejová Mekka na další velký úspěch marně čeká. A žijících pamětníků časů Hortona, George Armstronga, Bobbyho Bauna, Johnnyho Bowera nebo Davea Keona pomalu ubývá.

Cesta rodáka z Cochrane do ikonického dresu s javorovým listem a k věčné slávě ale nebyla jednoduchá. Debut za Maple Leafs si sice odbyl už v sezoně 1949–50, ještě další dva roky se ale musel urostlý obránce protloukat na farmě v Pittsburghu.

Stabilními členy kádru slavného klubu se s věrným souputníkem Armstrongem stali až v sezoně 1952–53, zůstali v něm ale spolu dlouhých osmnáct let! Horton je dodnes druhý v počtu odehraných zápasů za Leafs (1184) v základní části, pouze Armstrong nasbíral o čtyři utkání víc.

Klub ale v té době neprožíval zrovna nejlepší období své historie. Vítězná generace z druhé poloviny 40. let končila a v první dekádě Hortonovy kariéry vládl Original Six Detroit Gordieho Howea a zejména nenáviděný rival z Montrealu.

Maple Leafs byli dlouho nejúspěšnějším týmem soutěže, když do roku 1951 získali trofej Lorda Stanleyho devětkrát. Na jubilejní desátý triumf si však museli počkat dalších jedenáct let.

Canadiens zatím i díky pěti vítězstvím za sebou v letech 1956–60 překlopili historickou bilanci na svou stranu. Zato Toronto sedm let nevyhrálo sérii play-off a třikrát se do něj vůbec neprobojovalo.

Karta se pro Maple Leafs začala obracet až v sezoně 1958–1959. Na jejím začátku klub z Ontaria získal z Bostonu dvaatřicetiletého Allana Stanleyho, na dalších deset let nerozlučného Hortonova parťáka nejen v obranné dvojici.

Pět zápasů před koncem základní části ztráceli Leafs na postup propastných sedm bodů a třetí sezona bez play-off za sebou se zdála být neodvratná. Jenže Toronto se postavilo osudu, když vyhrálo oba přímé souboje s Rangers i zbývající tři duely.

Na úkor newyorského soupeře nakonec těsně proklouzlo do vyřazovací části, kde v sedmi zápasech přetlačilo Boston a ve finále srdnatě vzdorovalo tehdy těžko porazitelnému Montrealu. Právě tady se začal tvořit dominantní tým následujících let.

Horton si podle své ženy Lori cenil tohoto vzepětí víc než čtyř pohárů pro vítěze Stanley Cupu. "Celý tým držel úžasně pospolu, po vítězství i porážkách. Poháry pro něj byly důležité, ale na Torontu si vždy nejvíc cenil přátelství a vztahů se spoluhráči," vzpomínala.

Třikrát se sice dostal do ideální sestavy sezony, individuální ocenění se ale Hortonovi jinak vyhýbala, v anketě o nejlepšího obránce skončil nejvýš dvakrát druhý.

Jeho fyzickou hru a "medvědí objetí" u mantinelu ale oceňovali i protihráči. "Myslel jsem si, že jsem po létě stráveném na farmě docela silný. Ale pak jsem se postavil Hortonovi," vzpomínal Bobby Hull. Podle Gordieho Howea byl Horton ve své době nejsilnějším hráčem v lize.

S Maple Leafs začal po třicítce konečně sbírat úspěchy, klub vyhrál ligu třikrát v letech 1962–1964 a pak ještě jednou o tři roky později. A dosud naposled.

Cesta od puku k donutu

I v šedesátých letech znamenalo být hokejistou v NHL stále spíš věnovat se placenému koníčku než plnohodnotné práci. Tedy po finanční stránce. Hráči byli profesionály jen svými povinnostmi, jednoleté kontrakty stačily s bídou na živobytí a hráči běžně nejen v letní pauze pracovali.

Také Horton přes léto pravidelně dřel v lomu na štěrk, který patřil majiteli Maple Leafs Connu Smytheovi. Hledal ale práci, která by ho mohla živit i po konci kariéry. Experiment s autobazarem nevyšel, s hamburgery a smaženými kuřaty rovněž neprorazil.

Až koblihy se ukázaly být trefou do černého. První společník Jim Charade dodal know-how, Horton peníze a hlavně své jméno. První pobočka otevřela v dubnu 1964 v Hamiltonu a úspěch se dostavil okamžitě.

Nabídka byla zprvu hodně prostá – káva za deset centů, donut za 69. První dvě originální Hortonovy příchutě – jablečný Apple Fritter a rozinkový Dutchie – jsou na menu dodnes, i když už řetězec samozřejmě nabízí spoustu dalších pochutin.

Horton ale stále v první řadě hrál za Toronto, a tak na místo Charadeho, který z projektu vycouval, nastoupil další společník Ron Joyce. Vzal si na starost byznysovou část a z jedné přestavěné benzinky během deseti let do Hortonovy smrti vytvořil třetí největší kavárenský řetězec v zemi.

Zatímco podnikání se nebývale dařilo, na ledě radosti ubývalo. NHL se k 50. výročí vzniku v roce 1967 rozšířila o šest nových týmů a Maple Leafs se s tím nedokázali vyrovnat. Hned v následující sezoně po devíti letech nepostoupili do play-off a dynastie skončila.

Hrdina finále 1964 Bobby Baun putoval v rozšiřovacím draftu k nováčkovi z Oaklandu, Frank Mahovlich o rok později do Detroitu, odešel i parťák Stanley. A přestože se Horton stále mohl považovat za jednoho z lídrů týmu, přišla řada i na něj. Leafs zaostali za pozicemi do play-off o propastných 21 bodů a před uzávěrkou přestupů na jaře 1970 vyměnili Hortona do Rangers.

Pro čtyřicetiletého veterána to byl šok, přesto nezahořkl a NHL hrál ještě další čtyři sezony. Po krátkém intermezzu v Pittsburghu zakotvil na kanadských hranicích v Buffalu, kam svého oblíbence zlákal bývalý kouč Leafs Punch Imlach.

Ročník 1973–74 měl být rozlučkový, po něm se Horton chtěl věnovat jen prosperující firmě. Na to už ale bohužel nedošlo. Ironií osudu poslední zápas v životě odehrál ve své milované Maple Leafs Garden. Buffalo prohrálo 2:4 a veterán kvůli zranění čelisti zůstal ve třetí třetině na lavičce.

Na rozdíl od zbytku týmu se do Buffala vracel po vlastní ose, což se mu stalo osudným. Na dálnici u St. Catharines ztratil o půl páté ráno kontrolu nad svým vozem De Tomaso Pantera. Sporťák se v tu chvíli řítil rychlostí 160 kilometrů v hodině. Nepřipoutaný Horton neměl šanci přežít. Vedle téměř dvou promile alkoholu odhalila pitva v jeho krvi i stopy léků a sedativ.

"Po zápase byl na dně, protože cítil, že jeho zranění nás stálo zápas. Chtěl ale za každou cenu odvézt to proklaté auto zpět do Buffala," vzpomínal na osudnou noc Imlach, který zmíněný vůz několik měsíců předtím Hortonovi věnoval, aby ho udržel ještě na jeden ročník v týmu Sabres.

"Nepoznal jsem nikoho lepšího jako člověka, spoluhráče ani hokejistu," uvedl při smuteční řeči někdejší kapitán Leafs Armstrong. "Ovlivnil životy spousty lidí a přitom po celou dobu zůstal stejný," dodal další z bývalých spoluhráčů Dick Duff.

Horton odehrál během 24 sezon 1446 zápasů. V roce 1977 byl posmrtně uveden do Síně slávy a při stoletém výročí soutěže se dostal na seznam stovky nejlepších hráčů historie NHL.

Společník Joyce ještě v roce 1974 koupil od Hortonovy manželky Lori řetězec se 40 pobočkami za 1 milion dolarů. Vdova si to po letech rozmyslela a následovala soudní pře, firma ale zůstala Joyceovi.

Jeho syn si ovšem později vzal nejstarší Hortonovu dceru a kavárenské impérium se k rodině obloukem vrátilo. Dnes má firma přes 5000 poboček ve 13 zemích a v Kanadě je neochvějným vládcem restauračního byznysu.

A firma na svého zakladatele nezapomíná a výrazně podporuje zejména mládežnický hokej. Generace hráčů získaly první kontakt se hrou v rámci programu "Timbits minor sports", Hortonova nadace kromě toho financuje i sportovní kempy pro děti ze sociálně slabých rodin.