Dvacet let od tragédie v Rimini. Boje o Pantaniho ale neutichají dodnes
Itálie si v únoru připomněla dvacáté výročí úmrtí Marca Pantaniho, jednoho z nejlepších cyklistů devadesátých let. Vítěz Tour de France z roku 1998 byl uznáván jako znamenitý vrchař a svým uměním v kopcích na hlavu porážel své soupeře. Pantani se ale také stal jedním ze symbolů černých dopingových let ve světové cyklistice. Navzdory tomu jej v těchto dnech ukazuje také Tour de France.
Je tomu dvacet let, kdy z italského Rimini přišla šokující zpráva – zemřel Marco Pantani. Cyklista, který byl jen pět let předtím na ideální cestě k tomu, podruhé vyhrát Giro d'Italia. Který v roce 1998 zatím jako poslední dokázal během dvou měsíců vyhrát jak Giro, tak Tour de France. Nejlepší italský cyklista své generace. Pro mnohé nejlepší cyklista generace. Pro některé nejlepší cyklista.
Když se dnes postavíte k italským silnicím během květnového třítýdenního závodu, písmena PANTANI jsou na nich namalovaná častěji než kterákoliv jiná. Domácí fanoušci se jimi pomalují, kolem trati vzniknou murály, staré dresy týmů Carrera a Mercatone Uno ožijí. Nikdo jiný takovou podporu mít nebude. To vše navzdory tomu, že Pantani sám jel Giro naposledy v roce 2003 a dvacet let není mezi živými. Mnozí z těch fanoušků tehdy ani nebyli na světě.
"Jestli znám nějakého současného cyklistu? Ne, ale znám Pantaniho." To jsou poměrně běžná slova, pokud padne otázka na aktuální italskou cyklistiku. Tento sport v zemi mnohé znamenal – Giro se jelo poprvé šest let po Tour v roce 1909 a ve zlatých letech těsně následujících po 2. světové válce jej sledovala celá populace s až nábožným zapálením.
Fausto Coppi byl Bůh, Gino Bartali zachraňoval během války pronásledované židy a sám svými výsledky zabránil politickému převratu, Fiorenzo Magni měl zase tak nezlomnou vůli, že dokončil Flandry i se zlomenou klíční kostí, která se mu dále lámala na tamních kočičích hlavách. Taková byla síla vychrtlých Italů skloněných nad řídítky. A miliony Italů přihlížely.
Pantani byl pokračovatelem dřívějších hrdinů v éře prvních mobilních telefonů, eurotrance, Silvia Berlusconiho a Fiatu Punto. Malý, holohlavý, jaksi plachý, odmítající moderní technologie, v horách ale schopný na hlavu porazit všechny nabubřelé cizince. Jako by se v tom odrážel komplex malé Itálie vůči velkému světu. Pantani šlapal a do kroku mu hrál Gigi d'Agostino a jeho L'amour toujours.
Vyhrál během dvou měsíců Giro i Tour, stanovil rekordní časy na Mont Ventoux i Alpe d'Huez, byl na nejlepší cestě zopakovat vítězství na domácím závodě i v roce 1999. Pak ale přišla Madonna di Campiglio, místo Pantaniho nejtěžší porážky, kterou mu neuštědřil nikdo ze soupeřů, ale bezejmenní lidé ve špatně padnoucích oblecích, kteří s sebou všude tahají kufřík a odběrové zařízení, tedy antidopingoví komisaři.
Mezinárodní cyklistická unie v době, kdy neexistoval test na EPO, praktikovala pravidlo maximálně 50 procent hematokritu v krvi. Ta Pantaniho jich ale měla nedovolených dvaapadesát. Z Gira byl vyloučen, jeho trest byl ale z dnešního pohledu pozoruhodně nízký – pouhé dva týdny –, neboť celá událost byla brána nikoliv jako "tvrdý doping", ale spíše "lékařské doporučení si odpočinout". Pantani se tak klidně mohl představit na Tour de France.
To však neudělal. Roztočila se spirála psychických problémů, které se patologicky kupily jeden na druhý. S trochou amatérské psychologie jde příčiny sledovat do jeho dospívání, kdy se samotářskému mladíkovi posmívali za nemotornost a odstávající uši (odtud nelichotivá přezdívka Elefantino, Slůně). Veřejné zostuzení, kdy se nejznámější sportovec Itálie nechal nachytat při podvodu, na křehkou osobnost zafungovala jako horká voda na sníh.
Šlo tomu, k čemu v únoru 2004 došlo v Rimini, nějak zabránit? Diego Maradona ve dnech po Pantaniho smrti prohlásil, že na vině jsme my všichni, kteří jsme jej milovali v době jeho úspěchů a nechali na holičkách ve chvíli, kdy se karta obrátila a z cyklistické hvězdy se stal zničený muž vláčený po soudech, nočních barech a odvykacích klinikách. Jde ale pomoci někomu, kdo každý pokus odmítá?
Pantani na Tour de France 2024
Společnost ASO se k Pantanimu vrací letos v létě – první etapa skončí v Rimini, kde 14. února 2004 zemřel, a hned ta druhá začne v Cesenaticu, kde vyrůstal a v jedenácti letech vstoupil do místního cyklistického klubu. Mnohé toto rozhodnutí překvapilo. Když totiž před sedmi lety Tour startovala v německém Düsseldorfu, byl Pantaniho dávný soupeř (a člověk, který jeho osudu unikl jen o chloupek) Jan Ullrich persona non grata.
Nemyslitelná je také přítomnost například Lance Armstronga v jakékoliv oficiální pozici během Tour de France. Proč je jeden z lidí, u kterých je doping jasně prokázán, vyzdvihován a druhý se šel k trati podívat pomalu ilegálně? Uchovat si jakýsi morální kompas v prostředí cyklistiky devadesátých a nultých let nikdy nebylo jednoduché, ovšem na příkladu Pantaniho je vidět, že ne všichni dopingoví hříšníci jsou si takříkajíc rovni.
Údaje z průběhu let přitom mluví jasně: italský cyklista dopoval dávno předtím, než byl v roce 1999 přistižen. Všechna jeho velká vítězství by u sebe měla mít jednu velkou a důraznou hvězdičku. Když mluvíme o Pantanim na Alpe d'Huez, Mont Ventoux, Oropě, Les Deux Alpes nebo Plateau de Beille, mluvíme zároveň o velkých triumfech člověka vědomě podvádějícího soupeře, fanoušky a všechny ostatní.
Navzdory všemu jej Italové stále milují, jako by jim přinášel vzpomínku na doby slávy, která se vrátí jen těžko. Mnozí také stále věří, že za Pantaniho smrt je někdo přímo odpovědný – kdo to konkrétně měl být, ale nevyřešilo žádné z řady vyšetřování, která se v průběhu let případem zabývala (jedno takové vyšetřování ostatně probíhá i nyní).
Pantani se v rok smutného výročí posmrtně dočkal několika knih, televize RAI natočila nový dokument, proběhly i vzpomínkové akce. Když v květnu na silnice znovu vyjelo Giro d'Italia, nebyl to Tadej Pogačar, ale právě dávný "Pirát", jehož jméno dominovalo nápisům na trati. Připomíná si jej také Tour de France, i když to možná je s drobnou falší a nervozitou. Legenda o Pantanim žije dál.
