50. léta byla tragická i pro hokej- mistři světa skončili ve vězení
Praha - Politické procesy 50. let v Československu, v nichž se totalitní moc snažila za pomoci vykonstruovaných obvinění likvidovat své skutečné i domnělé odpůrce, se nevyhnuly ani sportu. Komunisté si "posvítili" na zlaté hokejisty z roku 1947 a 1949. Větší část reprezentačního hokejového mužstva tak zatkli 13. března 1950. Na konci celé kauzy byly v říjnu téhož roku rozsudky s vysokými tresty za údajnou velezradu a špionáž a poničené životy hokejistů, kteří pro Československo získali po druhé světové válce poprvé v historii zlato na mistrovství světa.
Československý lední hokej sklízel po válce jeden úspěch za druhým. V roce 1947 to byl první titul mistrů světa na šampionátu v Praze, stříbrnou medaili přivezli hokejisté o rok později z olympiády ve Švýcarsku a další zlato vybojovali v roce 1949 na mistrovství světa ve Stockholmu. Místo obhajoby titulu v březnu 1950 v Londýně však směřovali členové týmu dvojnásobných mistrů světa k dlouholetým trestům vězení.
Tragický konec první zlaté generace hokejistů se začal naplňovat již 11. března 1950 na pražském ruzyňském letišti, kde se hráči chystali k odletu na londýnský šampionát. Špičky komunistické strany však hokejistům cestu znemožnily, neboť žily v panických obavách z jejich hromadné emigrace. Těsně před zamýšleným odjezdem reprezentace totiž emigrovala mistryně světa v krasobruslení Ája Vrzáňová a před ní další sportovci.
O neúčasti hokejistů na šampionátu v Londýně vedení KSČ oficiálně informovalo 13. března 1950 pod nepravdivou záminkou, že Britové odmítli vystavit vstupní víza československým rozhlasovým reportérům. Zklamaní reprezentanti se týž den sešli v restauraci U Herclíků, nazývané Zlatá hospůdka, poblíž pražského Národního divadla. Rozčilení hráči si nebrali servítky a začala padat ostrá slova na adresu režimu. To už byli ovšem pod dohledem příslušníků Státní bezpečnosti (StB), která vzápětí začala zatýkat.
"Pamatuju, jak jsme s Vaškem Roziňákem vybíhali z té hospody a křičeli, jak chceme mít křídla a chceme být volní. Křičeli jsme 'smrt komunismu' a že chceme svobodu. Blázniví dvacetiletí kluci - mysleli jsme, že to všecko zvrátíme."
Po vyprovokovaném střetu s příslušníky StB se v cele ocitlo devět členů národního hokejového týmu, další přibyl následující den. Jako poslední byl 24. března 1950 zatčen legendární gólman Bohumil Modrý, jenž však v té době už nebyl v reprezentaci a nezúčastnil se ani osudného setkání hokejistů v hospůdce. Právě brankáře světového formátu Bóžu Modrého však žalobci označili za hlavu údajného spiknutí. Hlavním bodem vykonstruované obžaloby bylo údajné rozhodnutí hráčů zůstat v Londýně a organizovat v zahraničí protistátní skupiny.
Proces se konal v říjnu 1950 - tresty: 74 let a 8 měsíců
Likvidace týmu, která nemá ve sportovní historii obdoby, vyvrcholila neveřejným zasedáním soudu dne 7. října 1950. Tresty 11 hráčů (osm z nich bylo mistry světa) odsouzených za velezradu a špionáž činily souhrnně 74 let a osm měsíců: Modrý dostal 15 let, Bubník 14, Stanislav Konopásek 12, Václav Roziňák a Vladimír Kobranov 10, Josef Jirka šest, Zlatomír Červený tři, Jiří Macelis dva, Přemysl Hainý a Antonín Španinger jeden rok vězení, Josef Stock obdržel osm měsíců.
V komunistických věznicích hokejisté ztratili nejlepší roky kariéry. Až v lednu 1955 udělil prezident Antonín Zápotocký nejtvrději odsouzeným milost, po roce 1968 byli rehabilitováni. Někteří hráči se ještě vrátili na led. Modrý, na jehož zdravotním stavu se podepsalo věznění v uranových dolech, zemřel v roce 1963 v necelých sedmačtyřiceti letech. Od roku 2001 se v Česku uděluje Cena Bóži Modrého pro nejužitečnějšího hráče extraligy, jehož volí sami hokejisté.
