Tragický konec mistrů světa z roku 1949
Praha - Místo obhajoby zlata poslal soud šampiony z roku 1949 za mříže. Klíčoví reprezentanti museli po zpolitizovaném procesu na dlouhá léta do vězení. Ještě dřív než zvůle komunistického režimu však zasáhlo do osudu této generace 8. listopadu 1948 letecké neštěstí. Při zájezdu národního týmu zdržela chybějící britská víza v Paříži brankáře Zdeňka Jarkovského, obránce Vilibalda Štovíka, Zdeňka Švarce a útočníky Ladislava Trojáka, Miloslava Pokorného a Karla Stibora. Za ostatními je do Londýna dopravoval soukromý letoun, jehož cesta skončila tragicky někde v mlze nad kanálem La Manche.
Mistři světa z roku 1949 chtěli v březnu 1950 obhajovat zlato v Londýně. Po falešném sdělení, že rozhlasoví reportéři nedostali víza a mužstvo tak ze solidarity neodletí, dokud nedojde k nápravě, jeli hráči z Ruzyně domů. Jenže o den později funkcionáři sdělili, že na šampionát se definitivně nejede.
Roztrpčení hráči se vzápětí sešli v restauraci v pražské Pštrossově ulici, kde se po udání, že tam vedou protistátní řeči a dochází k výtržnictví, začalo zatýkat - 4. října bylo dvanáct hokejistů zatčeno a o dva dny později začal vykonstruovaný proces, kdy byli obžalovaní odsouzeni za velezradu a špionáž ke krutým trestům v souhrnné výši 77 let. Postupně se tak za mřížemi ocitly takřka všechny hvězdy: Václav Roziňák, Augustin Bubník, Vladimír Kobranov, Stanislav Konopásek a nakonec i Bohumil Modrý. Ten přitom s mužstvem v té hospůdce vůbec nebyl.
Velezrada a špionáž - konec kariéry jedné hokejové generace
StB založila spis Modrý a spol. s jasnou snahou vytvořit protistátní skupinu a obvinit ji z velezrady a špionáže. "O naší vině i výši trestů bylo jasno předem, nějaká obhajoba neměla smysl," napsal ve svých pamětech Konopásek.
Hlavním bodem obžaloby bylo údajné rozhodnutí hráčů v Londýně zůstat a organizovat v zahraničí protistátní skupiny, což bylo kvalifikováno jako velezrada a špionáž. Za největší viníky byli označeni Bohumil Modrý (15 let), Augustin Bubník (14 let), Stanislav Konopásek (12 let), Václav Roziňák, Vladimír Kobranov (oba 10 let) a Josef Jirka (6 let). Všem hráčům byl zároveň s odsouzením zkonfiskován majetek.
Většina odsouzených strávila následující léta v uranových dolech v Jáchymově. Až v lednu 1955 udělil prezident Antonín Zápotocký nejtvrději odsouzeným milost a po roce 1968 byli hráči rehabilitováni. Modrému, jenž dostal nejpřísnější trest, vězení a práce v uranových dolech podlomily zdraví natolik, že v necelých 47 letech zemřel a nedočkal se rehabilitace.
