Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Studio ČT sport

"Dotěrní pozéři!" Coubertin zimní sporty nemiloval, olympiáda v Chamonix ale nakonec dostala zelenou

Letní olympijské hry s námi jsou od roku 1896. Zimní varianta Her se ale počítá až od 25. ledna 1924. Tehdy začal ve francouzském Chamonix, městě pod Mont Blancem, takzvaný Týden zimních sportů. Jaká tedy byla tato první zimní olympiáda, která v době svého konání vlastně olympiádou ještě nebyla?

Oficiální plakát k Hrám v Chamonix 1924, který vytvořil francouzský malíř Auguste Matisse
zdroj: ČT sport

V Národním muzeum jde v těchto dnech zhlédnout výstavu Bílou stopou, která je pořádaná k výročí 120 let založení Svazu lyžařů. Josef Rössler Ořovský, Jan Buchar nebo Bohumil Hanč a Václav Vrbata, to jsou jména průkopníků neodmyslitelně spjatá s rozvojem zimních sportů a především lyžování na českém území.

Ne všichni ale z myšlenky, že sport se bude provozovat i na sněhu a ledu, měli velkou radost. Mnozí z toho dokonce, zdá se, neměli radost žádnou. "Hluční a dotěrní budižkničemové. Pozéři v přiléhavých kalhotách a dresech!" Takovými slovy láteřil nad množstvím jedinců, kteří objevili kouzlo pohybu na lyžích, nikdo jiný než zakladatel moderní olympiády baron Coubertin.

Dlouho to tak nevypadalo, že by se zimní sporty měly zapojit do olympijského programu. Existovaly výjimky: krasobruslař Ulrich Salchow vyhrál zlatou medaili už v Londýně 1908, belgičtí organizátoři zase o dvanáct let později uspořádali v Antverpách malý hokejový turnaj. Bylo to ale vždy v rámci letních Her (či dříve velkých výstavních akcí). A když už to vypadalo, že by se lyže a brusle mohly objevit v rámci soutěží v Berlíně 1916, přišla válka.

Co se tedy stalo na začátku dvacátých let, že Coubertin změnil názor? Pro francouzského aristokrata zimní sporty nebyly prioritou a osobně se vůči nim vyjadřoval poměrně ostře. Zřejmě si však coby schopný diplomat uvědomil, že rychle se rozvíjející odvětví může k rozvoji olympismu přispět a po nejistých válečných letech upevní jeho pozici ve sportovním světě. A žádný vyšší cíl jak známo Coubertin neuznával.

Nebylo to tak žádné náhlé osvícení, ale pragmatismus spojený s tlakem organizačního výboru pro Paříž 1924, který chtěl k soutěžím připojit i zimní disciplíny, a také alpských hoteliérů, kteří toužili ještě více rozdmýchat zimní turistický boom ve svých střediscích, co stálo za vznikem zimních Her. Konečné rozhodnutí přišlo na kongresu v Lausanne v roce 1921.

Opozice vůči návrhu přicházela především ze Švédska, kde byl hlavním oponentem jeden ze zakládajících členů MOV Viktor Balck. Tato země doma pořádala své Severské hry (Nordiska Spel), které lze zpětně vnímat jako určitého předchůdce zimních olympijských soutěží, a nepřála si pro ně žádnou konkurenci. Balck ale ještě před zasedáním složil funkci a jeho nástupce Sigfried Ekström byl více nakloněn kompromisu.

Kladl si ale dvě podmínky. Zaprvé aby v souvislosti se Chamonix nebylo používáno olympijské označení a zadruhé aby se medaile lišily od těch, které sportovci dostávali o půl roku později v Paříži. Oběma podmínkám bylo vyhověno. Z tohoto myšlenkového a obchodního kvasu vznikl "Týden zimních sportů", který ve francouzském Chamonix začal 25. ledna 1924.

První olympijský vítěz na Hry vůbec nechtěl

Zúčastnilo se jej 258 sportovců (z toho třináct žen), kteří přijeli ze šestnácti světových zemí (čtrnácti evropských včetně Československa plus Spojených států a Kanady). Argentinští bobisté, kteří do Chamonix měli vůbec nejdelší cestu, po nehodě v tréninku skončili v nemocnici a do soutěží nezasáhli. 

Soupeřilo se v celkem devíti sportech: běhu na lyžích, jízdě na bobech, curlingu, krasobruslení, ledním hokeji, rychlobruslení, severské kombinaci, skocích na lyžích a také v závodu vojenských hlídek (tento předchůdce biatlonu byl v programu jako tzv. "ukázkový sport" a neudělovaly se za něj medaile; stejný statut měl curling, který byl ale před Hrami v Turíně v roce 2006 zpětně překlasifikován jako sport oficiální). 

Množství sportovců, jejich trenérů i samotných návštěvníků Her bylo takové, že na mnohé hosty už nezbylo ubytování. Museli tak vzít zavděk společným noclehárnám na improvizovaných místech. V Chamonix také kolabovala hromadná doprava. Ani to ale Hry nezastavilo a zúčastněné výpravy prošly ulicemi města při slavnostním (ale nesrovnatelně skromnějším v porovnání se současnými opulentními oslavami) ceremoniálu.

Kdo tedy vlastně přijel do Chamonix na začátku roku 1924? Byli tu Seveřané, kteří do té doby své lyžařské mistrovství prezentovali hlavně na domácích Severských hrách. Pro Nory bylo (a stále je) klasické lyžování národním sportem – do značné míry spjaté s jejich bojem za sebeurčení proti Dánům a později Švédům. 

Rychlobruslení zase je hýčkanou chloubou Nizozemců, kteří se na zamrzlých řekách, jezerech a kanálech objevují už v malbách Pietera Bruegela v šestnáctém století. Na ledě probíhá také národní hra Skotů, tedy curling. A nechyběli samozřejmě ani hokejisté v čele s Kanadou, kteří vyhráli už turnaj v Antverpách 1920.

O první zlatou medaili se ale postaral americký sportovec. Třiadvacetiletý Charles Jewtraw přitom start vůbec neplánoval. Nechal se však přesvědčit a šestadvacátého ledna 1924 se v deset hodin dopoledne zapojil do rychlobruslařského závodu na 500 metrů. Přestože tuhle distanci nikdy předtím nejel a z Ameriky byl zvyklý na přímé závodění se soupeři, nikoliv proti stopkám, dokázal porazit Nora Oskara Olsena o dvě desetiny. Byl zlatý.

Charles Jewtraw, první vítěz na ZOH:

"Už jsem se sportem skončil, chtěl jsem se dostat na univerzitu. Pak přišel telegram, že posíláme tým do Francie. Netrénoval jsem. Nechtěl jsem jet. Přesvědčil mě až můj učitel. Na lodi mi bylo tak zle, že jsem se modlil, ať se potopí. A potom v den soutěže? To jsem ani nebyl nervózní, protože mi bylo jasné, že vyhrát nemůžu."

Finští rychlobruslaři Julius Skutnabb a Clas Thunberg v Chamonix 1924
zdroj: ČTK / Profimedia

Hlavní hvězdou se v Chamonix stal finský rychlobruslař Clas Thunberg, který odjel s celkem pěti medailemi (tři zlata, stříbro a bronz). Jeho úspěch byl o to pozoruhodnější, že až do svých osmadvaceti let prý slavil úspěchy spíše v pijáckých soutěžích a v kouření cigaret. Finský sportovec se na olympiádu vrátil i ve Svatém Mořici, kde rovněž zářil a nakonec získal celkem pět zlatých medailí – tedy stejný počet jako Claudia Pechsteinová nebo Johannes Bö.

Velkou osobností Her byl také norský univerzál Thorleif Haug, který vyhrál oba běžecké závody (na osmnáct a padesát kilometrů) i závod sdružený. Nechyběl ani mezi skokany, kde obsadil třetí místo – a tak to zůstalo padesát let, dokud norský historik při bádání nad starými výsledky nepřišel na to, že při sčítání bodů došlo k chybě a bronz měl patřit Američanovi s norskými kořeny Andersi Haugenovi. Ten si nakonec medaili vyzvedl s odstupem půlstoletí, když mu ji coby pětaosmdesátiletému v Norsku předala Haugova dcera Anna.

Hokejový turnaj skončil jasným vítězstvím Kanady, kterou na Hrách, které v době konání soutěže ještě nebyly Hrami, reprezentovali hráči klubu Toronto Granites. Kanaďané vyhráli všechna utkání, v nichž nastříleli 110 gólů a inkasovali pouze tři, přičemž jejich nejlepším střelcem byl se šestatřiceti brankami Harry Watson. Rovnou třetinu gólů dal do sítě československého týmu, který utržil debakl 0:30. Československo skončil bez medaile páté.

Nevěděli, že jedou na olympiádu

Hokejisté tvořili podstatnou část československé výpravy a postarali se i o vlajkonoše – ulicemi Chamonix vlajku nesl a olympijský slib složil brankář Jaroslav Řezáč. Kromě něj bylo ve výpravě ještě šestadvacet (pouze mužských) sportovců, kteří bojovali v šesti sportech. Medaili však nezískali – nejblíže jí byl krasobruslař Josef Slíva, který skončil těsně čtvrtý údajně kvůli nepřízni rakouských rozhodčích.

Slíva soutěžil i o čtyři roky později ve Svatém Mořici, kde mu medaile znovu unikla a obsadil páté místo. Historicky první (a na příštích dvacet let také poslední) cenný kov tak ve stejném roce vybojoval skokan na lyžích Rudolf Burkert. Navázali na něj až v roce 1948 českoslovenští hokejisté – shodou okolností také ve švýcarském horském středisku.

Zachovaly se též vzpomínky prvních československých olympioniků. Oldřichu Kolářovi, lyžařovi z Bílé Třemešné, bylo šestadvacet let, když vyrazil do Chamonix, kde na padesátce obsadil devatenáctou příčku. "Je pravda, že to nebrali nijak vážně. Jeli na závod do zahraničí a vlastně se nevědělo, že to jednou bude bráno jako olympiáda," řekl pro ČT sport u příležitosti 90. výročí jeho vnuk Jan Kolář. 

Jan Kolář tlumočí vzpomínky svého dědečka Oldřicha na závod na 50 kilometrů:

"Tehdy se běžel skutečně okruh na 50 km, ne jako dnes, když se běží desetkrát dokola. Vyběhli prostě z města. V Chamonix bylo poměrně teplo, a jak stoupali nahoru, byly tam úplně jiné podmínky – fujavice, úplně jiný sníh, takže se jim to začalo lepit. Jediné občerstvení bylo nahoře na hřebenech. V dřevěné budce stál voják, který ani nevylezl ven, jen vystrčil ruku, v níž držel hrnek s čajem. Děda říkal, že doběhl nějakého Nora, a když spolu doběhli k budce, tak si řekli, že toho mají plné zuby, sundali si lyže a dali si pauzu. Sedli si, popili čaj a pak závodili dál."

Olympijské kluziště v Chamonix (1924)
zdroj: ČTK / Profimedia

A co baron Coubertin, změnil názor na "dotěrné pozéry"? Zda šlo o myšlenkové prozření, nebo prozaický kalkul se již zřejmě nedozvíme, ale Mezinárodní olympijský výbor o rok později na zasedání v Praze, kde Coubertina v čele organizace vystřídal beglický šlechtic Henri de Baillet-Latour, schválil pokračování zimního čtyřletého cyklu. V roce 1926 též MOV zpětně prohlásil Chamonix 1924 za první zimní olympijské hry. 

Týden zimních sportů, který ve skutečnosti netrval sedm, ale dvanáct dní, a který byl dítětem komerčních plánů francouzských hoteliérů a trochu nechtěným potomkem coubertinovské myšlenky, se tím opožděně zařadil do olympijské rodiny. Následoval Svatý Mořic, Lake Placid a další a další. Brzy se ukázalo, že olympijský sport na sníh a led patří.

Zdroj
ČT sport, The Games: A Global History of the Olympics, Olympics.com

Hlavní zprávy

Nejčtenější články