Vyrobili jej ve fabrice na kola. Mistr Jacques Anquetil se narodil před 90 lety

Vypadal někdy na kole někdo tak dobře? Jacques Anquetil  skončil se závoděním více než před půlstoletím – za ikonu sportovní elegance ale patří dodnes, byť z doby jeho největší slávy se zachovalo jen omezené množství nekvalitních záběrů. Snad jen Fausto Coppi stojí na piedestalu vedle něj. Eddy Merckx či Bernard Hinault se na ně jen smutně dívají.

Anquetil, který se v narodil před devadesáti lety v Mont Saint Aignan (dnes je z malého městečka předměstí stotisícového Rouenu), byl ale – a tím se od Coppiho liší – známým i pro svou pragmatičnost. Pokud na někoho z cyklistického pelotonu sedělo rčení "účel světí prostředky", pak na něj. A tím účelem bylo udržet se na vrcholu cyklistické pyramidy.

Pokud to tak vyhovovalo jeho zájmům (finančním i jiným), klidně nechal zvítězit někoho ze soupeřů. A pokud mu organizátor zaplatil za to, že triumf přenechá někomu jinému, třeba někomu z domácích jezdců, rád vyhověl. I tohle je cyklistika a Anquetil se svým rychle kalkulujícím mozkem byl mistrem podobných dohod.

Maitre Jacques, Mistr Jacques

Tour de France vyhrál poprvé v roce 1957. Francouzský tým po celá padesátá léta "trpěl" množství velkých hvězd a osobností, kteří se navzájem velmi těžko snášely. Louison Bobet byl trojnásobným šampionem – a novou konkurenci v podobě Anquetila či Rogera Riviera, jehož kariéra skončila v roce 1960, rozhodně nehodlal pustit ke slovu.

Francouzi tak často jezdili spíše "proti sobě" než "společně". V rok Anquetilova vítězství ale Bobet nakonec po vzájemných sporech startoval na Giru a uvolnil tak třiadvacetiletému nastupujícímu šampionovi cestu na trůn. Anquetil vyhrál třetí etapu, která končila v jeho domovském Rouenu, a celou Tour ovládl s náskokem patnácti minut.

Co rozhodovalo o jeho úspěchu? Anquetil, přestože byl v kopcích skvělý, nebyl žádným ryzím vrchařem. Daleko lépe se cítil v časovkách, kde své soupeře včetně o dva roky mladšího Raymonda Poulidora, který se stal jeho největším rivalem, opakovaně drtil. Byla to podobná a snad ještě větší bezmoc, kterou museli v minulé dekádě cítit soupeři Chrise Frooma či ještě před ním soci španělského "Big Miga", tedy Miguela Induraina.

"Vídali jsme ho skloněného nad kolem, ruce ve všech správných úhlech... Byl zrozený pro to, aby byl na silnici sám; žádný peloton, žádní fanoušci a kolektivní nadšení. On byl sám o sobě zosobněním ideálu cyklistické krásy," napsal o něm ve své knize s všeříkajícim titulem Anquetil tout seul (Anquetil, úplně sám) francouzský spisovatel a básník Paul Fournel.

Zní z toho ten rozpor: elegantní šampion, o němž novinář Richard Williams napsal, že vypadal tak dobře, jako by "jej vyrobili v té samé fabrice, v níž vznikala kola, na kterých jezdil". A zároveň vypočítavý "stroj na úspěch", jehož mozek musel během etap a závodů pracovat na plné obrátky úplně stejně jako jeho vyčerpané nohy.

Jsme lidé, ne koně

Na Tour de France po jeho prvním triumfu nastalo období "emotivních géniů": v roce 1958 zvítězil Charly Gaul, o rok po něm Federico Bahamontes. Oba špičkoví vrchaři, ale zároveň lidé, kteří by se během minuty dokázali rozhádat úplně s kýmkoliv. Vypadalo to, že po několika zraněních Anquetilova éra možná již minula.

Ale ona stále teprve začínala. Od roku 1961 vyhrával každý červenec – pohodlně, s přehledem. Překonal i Poulidora, který se mu postavil v roce 1964 ve slavném ročníku, jenž vyvrcholil v Centrálním masivu ve stoupání na Puy de Dome. V loňském roce tento souboj, ve kterém Poulidor takříkajíc vyhrál bitvu, ale prohrál válku, připomenula současná Tour.

"Já zpomalil, on zpomalil. Já zaútočil, on odpověděl," komentoval slavnou etapu číslo dvacet, kterou jaksi mimo zájem všech vyhrál španělský vrchař Julio Jiménez. Později se všichni shodli, že o jeho vítězství rozhodlo především to, že dokázal Poulidorovi vsugerovat dojem, že je na tom mnohem lépe, než skutečně byl. "Trpěl jsem jako zvíře," přiznal Anquetil.

Byl to také jeden z posledních vrcholů jeho kariéry – a poslední na Tour de France. Přicházela už jiná éra; éra Eddyho Mercxke, který vtrhnul do pelotonu v roce 1966 a po kterém už nikdy nebylo nic jako dříve. S Anquetilem také jako by skončilo období bezstarostnosti – jakási zlatá cyklistická léta, ještě nepoznamenaná dopingem.

Respektive nepoznamenaná tím, že cyklističtí šampioni končili s železnou pravidelností v síti dopingových komisařů. "Tour nemůžete vyhrát s minerálkou v bidonu," odsekl Anquetil, když se začaly množit novinářské dotazy na toto téma. "Jsme lidé, ne koně," stěžoval si také v roce 1966, kdy se po Lutych–Bastogne–Lutych odmítl podrobit kontrole a byl, stejně jako druhý a třetí v cíli, diskvalifikován.

A s tím o tři roky později skončila jeho kariéra. "Kolo pro mě není a nikdy nebylo tou největší věcí v životě. Popravdě si myslím, že jsem ho nikdy nemiloval a nikdy milovat nebudu," řekl tehdy. Žil v Normandii na zámku, kde před ním pobývali Guy de Maupasaant a Gustave Flaubert, a staral se o celé panství. Navzdory všem řečem ale cyklistiku zcela neopustil a vedl francouzskou reprezentaci, závody také komentoval v televizi, rozhlasu i v denním tisku.

Samostatný článek by pak vystačil na jeho soukromý život – ne nadarmo jedna z jeho biografií nese název Sex, Lies and Handlebar Tape (Sex, lži a omotávka na řidítka). Anquetil, který dlouhá léta žil v milostném trojúhelníku se svojí ženou a nevlastní dcerou, jako by se ve svém životě nikdy nedokázal vejít do konvečních měřítek. Ať už na kole, nebo v životě.

Sportovního důchodu si ale neužil ani dvacet let. Lékaři mu diagnostikují rakovinu žaludku, která postupuje rychle. Osmnáctého listopadu 1987 přichází ta podivná zpráva: pětinásobný vítěz Tour de France dodýchal. Od té doby to dokázali Merckx, Hinault a také Indurain, v budoucnu se možná přidají Tadej Pogačar či Jonas Vingegaard. 

Ale nikdo z nich takovým způsobem jako Mistr Jacques.