Vrba: Někdy jinak než ofenzivně ani hrát nejde

Plzeň zvládla zápasy v minulém týdnu (rozhovor vznikal minulý týden ve středu, pozn. red.) obdivuhodným způsobem. Po nevýrazných výkonech jste rozebrali Hapoel Tel Aviv 4:0, pak jste zvítězili nad Sigmou Olomouc 3:0. Kromě stylu, jakým jste vyhráli, byl pozoruhodný fakt, že oproti Olomouci, která měla více než týden na přípravu, jste vy měli jen čtyři dny a stejně jste oba soupeře přejeli fyzicky. Liší se tedy v tomto ohledu vaše příprava od jiných týmů?

To nedokážu posoudit, nechodím totiž na tréninky jiných týmů. Pro nás je ale obrovská výhoda, že už druhým rokem absolvujeme zátěž, která je na české poměry zvláštní. Podstupujeme dva zápasy za týden, z čehož přirozeně nabíráme kondici, a tak více času věnujeme regeneraci a tréninky připravujeme už jen takticky a technicky – tam už je to hlavně o míčových věcech. Na druhou stranu přiznávám, že letní i zimní příprava je hodně náročná.

V zápase se Sigmou to také nevypadalo, že by tým rozlišoval mezi nasazením v Evropě a doma. Ale stejně – jak moc je pro hráče těžké namotivovat se po zápasech v Evropské lize na domácí ligu? Připomínáte jim to čím dál více, aby nepolevovali?

Když tým hraje proti Barceloně, AC Milán či BATE, jeho motivace je mnohem větší, a to i finanční. A pokud hrajete jeden den na Atlétiku a pak přijedete v české lize na stadion, kde je 800 lidí, pak je určitě pro hráče těžké se soustředit a být disciplinovaný. A tak jsme v minulé i letošní sezoně měli zápasy, kdy výkony nebyly optimální. Je to problém i v tom, když máte celý kvalifikační cyklus a spoustu důležitých zápasů (zkraje sezony), že hráči mají vrchol v tom jakémsi prvním období. Odborníci mi pak vyčítají, že sestavu neměním častěji, ale trenér je hodnocený za výsledky a snaží se vždy postavit jedenáctku hráčů, kterým věří nejčastěji.

Říkáte, že trenér je hodnocen za výsledky, ale u vás mi přijde, že za nimi musí být i určitý herní projev. I když vzhledem k zápasům s Budějovicemi či Slavií se zdá, že váš tým je přece jen pragmatičtější než dříve. Například oproti působení v Žilině, kdy vám i někteří fanoušci, kteří vás jinak zbožňovali za sezonu 2006/07, trochu vyčítali, že váš herní projev a přístup byl možná maličko naivní.

V Žilině to bylo období, kdy odešli klíčoví hráči a v našich podmínkách je hrozně těžké hráče nahrazovat. Tady nám třeba odešel Jiráček, Pilař, Petržela. Nebo Bystroň. Někteří další jsou zase zranění. A to všechno ovlivňuje i souhru mužstva. Bohužel to nemáte jako Barcelona, Real nebo Manchester United - ti si shání nejlepší hráče, kteří by tyto kluby ještě vylepšili. Od nás ti nejlepší odcházejí a vy se je snažíte nahradit.

A co se naivity nebo pragmatismu týče – nebudete chtít ustoupit ze způsobu hry, když máte za sebou úspěšný rok a hrajete fotbal, který se divákům líbí. Pravda ale je, že pokud se nesoustředíte a hrajete nedisciplinovaně, soupeři vás dokážou potrestat. Tím spíš, když se proti vám jako proti elitnímu týmu chtějí ukázat. A hrát potom proti deseti hráčům ve velkém vápně je hrozně složité. Pro nás je tak vlastně jednodušší hrát evropské poháry – mužstva chtějí hrát atraktivně a možná pak nejsou tak disciplinovaná směrem dozadu. Proti Slavii či Českým Budějovicím jsme se soustředili spíše na to, abychom bodovali, než na samotný herní projev. Což vychází z toho, že chceme hrát o nejvyšší příčky, a z toho, že jsme čtyři předchozí zápasy nevyhráli. A i díky vydřeným bodům se mužstvo dostává do pohody a vyhráváme nad Tel Avivem či Olomoucí takovým způsobem.

Myslím si také, že naše slabší či taktičtější nebo obrannější výkony přicházejí většinou venku. Doma je to víceméně tak, jak to má být – o ofenzivě, tam příliš netaktizujeme. A je to důležité i proto, že si vážíme deseti, jedenácti tisíc diváků, kteří chodí na naše zápasy a nepřijali by, kdybychom doma betonovali výsledek 1:0.

Inspiroval jste se přesto pro váš dnešní herní projev i jinde?

Myslím si, že jsem byl hodně ovlivněný prací u mládeže Baníku, kde jsem začínal. To mužstvo tehdy bylo skvělé, navíc jako sportovní ředitel tam byl Verner Lička, který určil, že týmy musí hrát ofenzivně v nějakém rozestavení, a vytvářely se tam tak strašně silné ročníky. Baník byl tehdy známý, že to bylo nejofenzivnější mužstvo, dávali jsme tehdy nejvíc gólů. Nebyli jsme pod nějakým obrovským tlakem, každopádně ta kvalita tam byla tak obrovská, že ani jinak než ofenzivně hrát nešlo.

Co se týče mládeže, Tomáš Rosický v jednom rozhovoru pro Arsenal sdělil, že hráčů jako on bylo ve Spartě třeba deset. Někteří se však neprosadili, ať už z toho, či onoho důvodu – neměli takovou oporu, tolik sebevědomí či hladu po úspěchu a tak dále. Myslíte si proto, že Rosický se nerodí jeden za deset let, ale máme třeba problémy ho vychovat?

Já nevěřím tomu, že těch Rosických bylo deset v celé republice, myslím si, že Tomáš je v tomhle ohledu nesmírně skromný. Protože už když jsem ho viděl poprvé asi v jeho sedmnácti, tak byl úplně na jiné úrovni. Mně spíš vadí jiná věc. A to, že máme určitě hodně talentovaných hráčů, teď je ale otázka, jak s tím talentem pracujeme. A často se dostáváme do sporů s trenéry, jak posouvat hráče, kam je dávat – mně vadí, že s těmi hráči nepracujeme v českých podmínkách a nevychováme je tak, jak jsme vychovali Rosického, Baroše a spoustu dalších hráčů, kteří se třeba prodali v jednadvaceti, dvaadvaceti letech, až když dokázali něco u nás. Ohromně talentované hráče v šestnácti, sedmnácti letech manažeři lifrují do světa, v těch nejlepších evropských týmech se neprosadí, pak přijdou domů a často tady zapadnou do průměru. Myslím si, že chybí trpělivost. Chápu, že ty manažery a agenty to živí, nicméně i oni přicházejí o obrovské peníze, protože by z těchto hráčů později vytěžili mnohem víc.

Není to i o odvaze, že by týmy samy měly dávat větší prostor mladým?

Ono je to strašně těžké. Trenér je hodnocen za výsledky a v momentě, kdy nebudete mít body, tak vás stejně vyhodí. Jsou případy, kdy trenéři sází na mladé, pak nepřijdou očekávané výsledky a fanoušci je za to nesmírně kritizují. U těch nejlepších týmů by to podle mě mělo být tak, že máte páteř, do níž se budou zasazovat maximálně dva, tři hráči, ne třeba šest nebo sedm. Hráči by se měli postupně zabudovávat a měl by se jim vytvářet prostor. Tím se prosadí jednodušeji a pomohou mužstvu více.

Zdá se mi ale, že v posledních letech čím dál více klubů angažuje mladé trenéry, kteří preferují atraktivnější fotbal a dávají větší prostor mladším hráčům – například Dukla pana Kozla či Příbram pana Vavrušku.

Samozřejmě i pan Kozel nebo pan Vavruška si prošli jistým obdobím, kdy jsou nahoře, a obdobím, kdy dostali facku stejně tak, jako jsem ji dostal já. Pak je to o vytrvalosti, jestli zůstanou stále u toho, čemu věří. Jsou i trenéři, kteří vsázejí i na něco jiného, ale to už je i na ambicích klubů, jakým směrem chtějí jít. Měli bychom pracovat tak, jak je to v Nizozemsku či Belgii, kde je nějakých pět nejlepších týmů, a po nich další, kde by měli většinou hrát mladí talentovaní hráči. Ti by pak měli přestupovat do těch elitních mužstev, dostávat se do národního týmu a pak přestupovat do zahraničí. Ale u nás ve většině mužstev, která hrají o záchranu, hrají starší a zkušenější hráči, protože se kluby bojí hrát s mladými. Ale prostor by naopak měli dostávat právě ti mladí. Chápu, že ty kluby to v tomhle mají složité. Není to jako jinde na světě, kde jsou jasně daní sponzoři, takže když spadnete z ligy, přijdete o peníze. Ale myslím si, že ta cesta by měla být daná.