Tak vy budete na Národní mlátit studenty? Jak fotbalisté postoupili na MS a pak zastavili ligu

Do června 1990, kdy se fotbalisté vypravili do Itálie, zbývalo ještě více než půl roku. A právě v polovině listopadu 1989 se začal odvíjet další, daleko zásadnější příběh. Příběh o konci totalitního režimu, k jehož pádu nemalou měrou přispěli právě i fotbalisté.

Je čtvrtek 16. listopadu a na Ruzyni čeká od brzkého odpoledne řada Pražanů s vlajkami, aby přivítali rozradostněnou výpravu z Lisabonu. Parta kolem milovaného kapitána Ivana Haška, který po letišti kráčí v baloňáku s úsměvem od ucha k uchu, tím dala vzpomenout na časy dávno minulé...

Program vlády je programem vzestupu. – Začala 15. schůze federálního shromáždění ČSSR.

Blahopřání do NDR. – Předseda vlády ČSSR Ladislav Adamec zaslal blahopřejný telegram předsedovi rady ministrů Německé demokratické republiky Hansu Modrowovi při příležitosti jeho zvolení do funkce.

Přijetí u M. Jakeše. – Generální tajemník ÚV KSČ se setkal s předsedou Všesvazové ústřední rady odborů SSSR S. Šalajevem.

Namátkou některé titulky z titulní strany Rudého práva 15. listopadu.

Tedy v den utkání československé reprezentace proti Portugalsku. Utkání přímo zásadní. Mělo totiž rozhodnout o tom, zda fotbalisté pod vedením Jozefa Vengloše a Václava Ježka postoupí po osmi letech na světový šampionát.

Na původním Estádiu da Luz (zbořen byl v roce 2003, pozn. red.), velice spoře zaplněném, stodvacetitisícovém stánku Benfiky Lisabon, sledovalo 40 tisíc lidí zažehnuté motory československého týmu k organizovanému výkonu.

Převažovalo v něm pragmatické, ale hlavně vzorové bránění. Další stovky tisíc lidí už před desátou hodinou večerní ladily přímý přenos Československé televize.

Fotbalově to zase taková sláva nebyla. Tým kolem Haška byl povětšinou pod tlakem, kterému se ale dařilo odolávat i díky Stejskalovi v bráně a bezchybným Kociánovi, Strakovi a Kadlecovi v obraně. Portugalci navíc po půli útok ještě podpořili, hráči ČSSR se tak dopředu vydávali čím dál sporadičtěji.

"Příliš jsme mysleli na to, neztratit míč. Čekal jsem, že těch nebezpečných útoků podnikneme víc a vstřelíme aspoň branku," řekl asistent trenéra Ježek. I tak to bohatě stačilo.

Stupňovaný tlak stále zoufalejších domácích nevedl k ničemu. Československá reprezentace navíc mohla prohrát i tříbrankovým rozdílem. Na to ale samozřejmě nechtěla spoléhat. "Hráli jsme spíš údržbu, abychom neprohráli. A postoupili jsme," vzpomíná Hašek po třiceti letech, kdy na ploše vytryskly oslavy.

Moc dobře přitom ví, že chleba se lámal už dříve. "Na mistrovství světa nás dostaly zápasy, které se hrály před domácím publikem, které nás tam dotlačilo," dodává někdejší kapitán Sparty.

"Jedna etapa skončila, druhá začíná"

Ve skupině byly vedle Portugalců ještě týmy Belgie, Švýcarska a Lucemburska. Bilance? Pět výher, dvě remízy, jedna prohra. Suma sumárum 12 bodů. Portské mohlo začít po půlnoci v jednom z lisabonských hotelů téct proudem.

"S hráči je radost pracovat. Znají své povinnosti, jsou ctižádostiví. Svou hrou si dokázali získat naši sportovní veřejnost. A ta jim na oplátku v nedávných dvou pražských utkáních vytvořila skvělou atmosféru," pěl tehdy chválu trenér Vengloš.

Po utkání mu přispěchal jako jeden z prvních pogratulovat dokonce i legendární Eusebio!

Zásadní byla série čtyř vítězství, z nichž čněl především pražský výkon proti Portugalsku (2:1). Dvěma brankami se zaskvěl pozdější reprezentační trenér Michal Bílek, který byl v závěru roku po právu vyhlášen fotbalistou roku.

"Ta atmosféra, kterou nám vytvořili diváci v kvalifikaci... Už ve vzduchu bylo cejtit, že změna přijde. Nálada byla daleko lepší. Když jsem viděl, jak lidi při zápase zpívají hymnu, bylo jasné, že situace je jiná," vzpomíná Hašek.

Ale nepředbíhejme.

Návrat domů byl velkolepý. Letadlo s fotbalisty dosedlo v pět hodin odpoledne. V Ruzyni už čekaly stovky příznivců s vlajkami.

Psalo se 16. listopadu.

O den později došlo k brutálnímu zásahu na Národní třídě. Tok událostí nabral obrovský spád.

Přes víkend se ještě odehraje kompletní ligové kolo. Sdělovací prostředky do té doby o dění v ulicích v podstatě mlčely, diváci Československé televize ovšem mohli vidět živě, jak Ivan Hašek vybíhá za Spartu proti Interu Bratislava na plochu s černou páskou. 

"Do kabiny před zápasem za námi přišel Honza Potměšil a říkal, že na Národní došlo k úmrtí studenta. Takže jsme uvažovali, že bychom k tomu zápasu nenastoupili. Ale ta informace se do začátku utkání nepotvrdila," popisuje Hašek.

Vedení Sparty bylo dokonce nakloněno tomu, že fotbalisté hrát nemusí. "Ale říkalo, že když by to byla dezinformace, nevypadalo by to dobře (následně se potvrdilo, že to dezinformace opravdu byla, pozn. red.). S černou páskou jsem nastoupil jako kapitán jen já, kluci z Interu třeba vůbec nevěděli, o co šlo," dodává Hašek.

Hráči Sparty i Dukly jsou si už den nato jisti, že se středečního 12. kola prostě nechtějí účastnit. "Odmítáme hrát v době, kdy se rozhoduje o naší budoucnosti. Naopak jsme všichni chodili na Václavské náměstí, abychom studenty podpořili. Není přece myslitelné, aby do nich někdo mlátil jako do zvířat," vyjádřil se 20. listopadu Hašek.

Na vedení fotbalového svazu míří delegace ze Sparty ve složení Hašek, Němeček a Bielik. Z Dukly je podporuje trio Karoch, Luhový, Fitzel.

Na druhé straně nečeká nikdo jiný než dlouholetý funkcionář prominentní Dukly a šéf svazu Rudolf Kocek. Ten muž, který čtyři dny nazpět tak chválil morální kvality reprezentantů.

Návrh na odložení ligy i přes nedostatek termínů přijímá. "Postavil se k tomu rovně, žádný výčitky. Řekl, že je to náš názor, který respektuje," vzpomínal Hašek pro ČRo Plus.

"Oznámili jsme jim to bez alternativy. Musím říct, že Luhový a Fitzel (vojáci Dukly, pozn. red.) byli tehdy fakt odvážní, oni měli co ztratit," vypráví bývalý záložník Dukly Pavel Karoch (celý rozhovor s ním najdete tady). "Fakt to byl od nich hrdinský čin," dodává Hašek.

Revoluce byla v plném proudu.

Kronika českého fotbalu připomíná, že při odloženém utkání Sparta–Dukla následně věnují fotbalisté prémie a podíly z návštěvnosti na podporu studentů a Občanského fóra. Ještě předtím ale přesně týden po 17. listopadu promlouvá Ivan Hašek z balkonu Melantrichu k zaplněnému Václavskému náměstí vedle Václava Havla, Alexandra Dubčeka či Věry Čáslavské.

"Bál jsem se. Nebyl jsem žádný hrdina, chtěl jsem do zahraničí a najednou jsem vystupoval proti režimu. Bral jsem to ale jako občanskou povinnost. Věřil jsem, že to dopadne," říká Hašek.

Původně ani na Václavák nešel s tím, že bude veřejně hovořit. "Chodili jsme tam všichni ze Sparty zvonit klíčema. Dostal jsem se tam náhodou s tím, že se ozvalo v rozhlase, ať udělají lidi místo, ať se může dostavit kapitán reprezentace. Neměl jsem nic připraveného," vrací se Hašek k pátku 24. listopadu.

"Celý národ tyhle kluky miloval, bylo dobře, že vystoupili a podtrhli to," dodává v pořadu Historie.cs novinář Stanislav Hrabě i k dalším sportovcům, kteří vystoupili na demonstracích na Letné: fotbalistovi Ladislavu Vízkovi či Petru Břízovi, někdejšímu hokejovému brankáři Sparty. 

"Michal Bílek šel v čele průvodu na Letné s československou vlajkou," připomíná sportovní publicista Miloslav Jenšík. 

Po lize ani vidu i o následujícím víkendu. Pro změnu u toho byla mužstva Slavie a Rudé hvězdy Cheb.

Předseda politickovýchovné komise Báča přišel sice s výzvou, aby se utkání odehrálo, kapitáni Řehák a Šilhavý ale oznámili, že na něco takového nemají myšlenky. Klub ministerstva vnitra z Chebu tak "následoval" stejně prominentní vojenskou Duklu.

Zápolení na domácích trávnicích tedy pokračuje 2. prosince. Jednou z vážně míněných variant, která na aktivu fotbalového svazu visela ve vzduchu, bylo dohrát ligu až po mistrovství světa v červenci. Takový návrh byl ale smeten ze stolu.

14. kolo se hrálo za velké zimy a před téměř prázdnými ochozy. Všeho všudy přišlo na stadiony pouze necelých 19 tisíc diváků! Podzim nakonec končí dvěma odloženými koly až 17. prosince.

Týden předtím abdikoval Gustáv Husák. 29. prosince se stal Václav Havel prezidentem ČSSR. Ivan Hašek už během měsíce navrhoval, aby byly v přestupním řádu provedeny změny, časové omezení statutárních smluv i úprava pojištění.

"Bylo potřeba změnit tehdy nevolnické smlouvy s kluby, které byly na dobu neurčitou, ve smlouvy na dobu určitou. Tak jsme s Ivanem založili hráčskou asociaci, která se o to postupně postarala," vysvětluje Karoch.

K tomu došlo až v roce 1990 a Hašek odešel do francouzského Racingu (dnes jej spoluvlastní, pozn. red.). Následoval tak Františka Straku, který už dva roky kopal za Mönchengladbach, nebo Jána Kocána z hamburského St. Pauli.

Poslední společné vystoupení českých a slovenských fotbalistů na světovém šampionátu skončilo ve čtvrtfinále. Z vítězství 1:0 se nakonec radovali později mistři světa Němci. V jednom dresu se na turnaji po čase sešli i Ivo Knoflíček a Luboš Kubík. Oba totiž v roce 1988 emigrovali, když utekli ze soustředění Slavie v Hannoveru.

A Rudolf Kocek? Ten na vedení fotbalového svazu rezignoval. "Uznal, že jeho svérázné metody řízení by neuspěly," psal tehdy tisk.

Devadesátá léta mohla naplno propuknout. "To byl fotbal raného kapitalismu, kdy jste nevěděli, kdo to na hřišti píská nebo nepíská," shrnuje Hrabě.

Dnes už to víme. Zůstává ovšem otázka, jak to píská.

Ale to už je zase úplně jiný příběh.