Následuje
SP Rakousko

V Dukle byli nepříčetní, velitel řval, že nás dá pozavírat, vzpomíná Karoch na listopad 1989

Bylo mu čerstvě šestadvacet, za sebou měl stříbro z mistrovství Evropy do 18 let a teprve ho čekala úspěšná jízda v Kostarice. K té by ale nebýt změny režimu asi nikdy nedošlo. Tehdejší záložník Dukly a nynější fotbalový expert ČT Pavel Karoch v rozhovoru pro ctsport.cz vzpomíná, co se v překotné listopadové době roku 1989 dělo.

Pavel Karoch
zdroj: ČT sport

17. listopad 1989 zastihl Pavla Karocha přímo v průvodu na Albertově. "Byl jsem tam s mámou, doma jsme poslouchali Hlas Ameriky," vzpomíná. Zásah na Národní třídě byl nejen pro něj pomyslnou tečkou.

Následně už to šlo ráz na ráz.

Se spoluhráči z Dukly i kolegy ze Sparty vyrazil na vedení fotbalového svazu s požadavkem, že vyjadřují podporu studentům a ligu za takových okolností hrát nebudou. "Oznámili jsme to bez alternativy," říká Karoch.

A pak se stalo něco překvapivého. Vedení svazu návrh akceptovalo.

Demonstrace na Václavském náměstí, listopad 1989
zdroj: ČTK autor: Petr Mazanec

Co pro vás osobně znamená svoboda?

Svoboda, svobodná nezávislá média, nezávislá justice a policie, zkrátka demokracie. Pro mě to jsou velmi důležité věci. Myslím si, že pro střední a mladou generaci je to již samozřejmost. Neuvědomujeme si však, že uvedené hodnoty nebudou fungovat samospádem, je třeba si jich vážit, pečovat o ně a bedlivě je střežit. Všechny tyto hodnoty se těžko získávají, ale lehko ztrácí. Zažil jsem asi čtyřicetiletou okupaci naší země sovětskou armádou vedenou soudruhy z KSČ a opravdu už nechci, aby něco podobného zažily moje děti.

Když jste se v roce 1982 vydal do Finska na mistrovství Evropy hráčů do 18 let, jak jste se na tamní prostředí v porovnání s tím tuzemským díval?

Protože jsem byl od patnácti let v reprezentaci a často jsme vyjížděli na západ, tak jsem měl již představu o rozdílu mezi východní a západní Evropou. Tam byl nejzajímavější ten pocit po průjezdu hranic, kdy člověk fyzicky cítil, že vstupuje do svobodného světa.

Vybojovali jste stříbro, když jste prohráli až ve finále se Skotskem, ale předtím jste v semifinále přehráli Sovětský svaz. To muselo být radosti.

Porazit SSSR byl pocit obrovského zadostiučinění, že když nemůžeme vyhodit jejich vojska, tak dnes jsme je porazili.

Mistrovství světa o rok později, které se konalo v Mexiku, už asi muselo být jiné kafe. Tehdy jste se dostali do čtvrtfinále...

Úžasné vzpomínky. Amerika má pro mě ještě jiný další rozměr. Jsem narozen na dušičky, takže jsem takový "převozník". Prožívám ve snech astrální cestování - řídím si sny, létám, proměňuji se, mluvím se zvířaty. A měl jsem také sen, jak stojím před pyramidou a vidím ve vzduchu napsané jméno Pavel Karoch. Říkám si, co to je? A z toho mého jména vystoupila písmena, která obsahují mé jméno PAKAL, což byla zajímavá osobnost dávné historie. Pro mě to patří do příběhu Mexiko.

Měli jsme tehdy výborné mužstvo. Hašek, Kubík, bratři Kulové, Vrba apod. Bohužel jsme narazili na Brazílii. Chtěli jsme s ní hrát tempo fotbal, tak jak jsme byli zvyklí, ale to ve vedru a s řidším vzduchem nešlo. Po dvaceti minutách jsme sice vedli 1:0, ale pak jsme prohráli. Pamatuju se, jak přišel do kabiny trenér Kvaček a řekl nám: "Nic si z toho nedělejte, tady by dnes prohrál jakýkoli náš výběr."

Uběhlo šest let a byl tu listopad 1989. Věděl jste, co se v pátek sedmnáctého na Národní třídě stalo?

Já jsem byl toho průvodu součástí s mojí mámou. Poslouchali jsme doma Hlas Ameriky, takže u nás bylo jasno.

Byli jste na Albertově, nebo jste se pak vydali až na Národní, kde už byli všude v centru SNBáci, milicionáři a nakonec i nechvalně známé červené barety?

Došli jsme s průvodem z Albertova až na Národní. Tam jsem mámu, nevěda, co se bude dít, nechal a šel na domluvenou oslavu s druhou částí rodiny. Máma byla jedna z posledních, kterou kordon žampionů pustil ven, když začali demonstranty stlačovat a mlátit.

17. listopad 1989
zdroj: ČTK autor: Pavel Hroch

Kdo s tím nápadem jít na Strahov tehdy přišel?

Musím vzít od začátku, jak to, že jsem vůbec hrál za Duklu. Když mě přivedli na nábor na fotbal, bylo to na Julisku, protože to bylo nejblíže domovu. A když jsem před vojnou mohl přestoupit do Slavie, vedení Dukly mě tam nepustilo a nabídlo mi hodnost, protože všichni hráči na Dukle tehdy měli propůjčené hodnosti a byli vlastně povoláním vojáci. Já jsem to ale odmítl, protože tátově rodině znárodnili baráky a doma jsme poslouchali Hlas Ameriky. 

Mrzelo vás, že jste do Slavie nemohl odejít? Myslíte si, že by se vaše kariéra ubírala jiným směrem?

Naše rodina byla v roce 1968 v Chorvatsku, a když nás Rusáci obsadili, dostali jsme nabídku odejít do Ameriky. Ale moji rodiče nechtěli opustit svoje rodiče. Kdyby to udělali, to by byla větší osudová změna, než hrát za Slávii. Víte, na Dukle mě zrovna taky neupřednostňovali, když jsem jim dal najevo, že voják s nimi fakt nebudu. (smích) Beru to tak, jak to přišlo. Pro mě fotbal nikdy nebyl jediná radost v životě.

Vystudoval jste Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Nepřipadal jste si mezi vojáky trochu jako černá ovce?

Od malička mě bavilo si kreslit, hrát fotbal a postupně mě okouzlovala děvčata. (smích) Na Dukle jsem se nikdy necítil úplně dobře, protože jsem svobodomyslná duše a u vojáků je vše na rozkaz, bez použití mozku. Tam se děly věci... Když jsme vyhráli ligu, šli jsme třeba k pražskému primátorovi, všichni kluci byli v uniformách a já v bílém obleku. (smích)

Vraťme se k 17. listopadu.

Klukům jsem řekl, co se dělo na Národní třídě, a že půjdu za Ivanem Haškem, abychom na protest nehráli nejbližší zápas se Spartou. Skoro všichni kluci můj návrh podpořili. Podepsali jsme na to prohlášení a šli jsme to oznámit na Strahov do sídla fotbalového svazu.

17. listopad 1989
zdroj: ČTK autor: Pavel Hroch

Jeho předsedou byl Rudolf Kocek, mimo jiné také dlouholetý šéf Dukly, který v ní končil právě v roce 1983, kdy vy jste nastupoval do áčka. Stihli jste se tam ještě potkat? 

No jistě, protože já jsem byl odchovanec a mládežnický reprezentant. S Rudolfem Kockem jsem přišel do styku mnohokrát. On i v době, kdy byl potom předseda fotbalového svazu, byl dost často na Dukle.

Měl jste strach, když jste za ním šli na svaz s požadavkem ligu přerušit? 

Já jsem ani takový strach neměl, ale Milan Luhový a Dušan Fitzel museli projevit větší odvahu. Právě proto, že oni byli pod rozkazem vázáni svými hodnostmi a mohli je okamžitě potrestat po vojenské stránce. Naše oznámení, že nebudeme hrát se setkalo s dost chladným přijetím soudruha Kocka, ale akceptoval ho. Je třeba si uvědomit, že v té době byla jakákoli exponovaná funkce spjata s členstvím ve straně, nebo se spoluprací s StB.

Konzultovali jste to ještě předtím s někým na Dukle, nebo jste se prostě sebrali a šli, protože vám to velelo svědomí? 

Na Dukle jsme to oznámili tehdy veliteli sportovního střediska soudruhu Klapáčovi, a to byl hukot. Řval na nás, že nás dá všechny pozavírat, až se mě poprvé v životě roztřásla kolena. Musím říct, že jsem měl o kluky opravdu strach, protože oni je opravdu mohli zavřít.

Jak se k tomu vedení stavělo? Přece jen se jednalo až do roku 1989 o prominentní vojenský klub...

Oni byli nepříčetní, ale v té době už měli také strach, protože na ulicích byl každý den stotisícový dav. Štěstí, že to tehdy dobře dopadlo a politicky se to zlomilo.

Co jste od toho očekávali? Že to jen zkusíte, nebo že na ten požadavek předseda svazu tak v podstatě snadno přistoupí? 

Oznámili jsme jim to bez alternativy. Musím říct, že Luhový a Fitzel byli tehdy fakt odvážní, oni měli co ztratit.

Co jste pak s hráči z Dukly dělali, když byla liga skutečně přerušena? Vyšli jste taky do ulic jako kolegové ze Sparty? 

Chodil jsem na všechny demonstrace, také proto, že jsem se hodně kamarádil s herci z Činoherního klubu. Tehdy se revoluce rozjížděla právě přes stávky v divadlech a na školách. Kluky v mužstvu jsem spíše obeznamoval se situací a postupně je dění vtáhlo.

Václavské náměstí, listopad 1989
zdroj: ČTK autor: Petr Mazanec

V té době vám bylo 26 let. Věřil jste, že by to mohlo rupnout? 

Naši rodiče nám odmala říkali pravdu a uváděli nás do souvislostí. Já jsem ani jinak neuvažoval, že by se to nemuselo podařit, ale vím, že na demonstracích pro mě byli tehdy staří lidé v mém nynějším věku. (smích) Říkali: "Demonstroval jsem v osmašedesátém a nepovedlo se to, tak demonstrujeme znovu." Často si na to vzpomenu, když chodím na současné demonstrace, rozhlédnu se a vidím mladé lidi.

V jakém stavu se vlastně Dukla v tom období nacházela? Ten ústup z dřívější slávy tam určitě byl patrný. 

Bylo to období obměny generací a také již na Duklu, na dvouletou vojenskou službu, nechodili všichni nejlepší hráči z celého Československa. Ligu začala hrát také Dukla Bánská Bystrica a Rudá hvězda Cheb, kam se také chodilo na vojnu a Dukla Praha se musela o nejlepší hráče v období vojny dělit.

Po revoluci jste odcházel do Kostariky, za jakých okolností k tomu došlo? 

Nejdřív bylo ještě potřeba udělat důležitou věc, a sice změnit tehdy nevolnické smlouvy s kluby, které byly na dobu neurčitou, ve smlouvy na dobu určitou. Tak jsme s Ivanem Haškem založili hráčskou asociaci která se o to postupně postarala. A můj přestup do Kostariky? Zase ta moje osudová Amerika. Přestup byl dílem shody okolností, že jsem se znal s Viktorem Mrázem a ten mně zprostředkoval nabídku svého otce. Že tam dvakrát vyhrajeme titul a jednou budeme mistři Střední Ameriky, to byl sen a zážitek na celý život.

Jste ještě s trenérem Ivanem Mrázem v kontaktu, on v Kostarice zůstal?

Už je na odpočinku v Česku, vídali jsme se tak jednou za dva roky. Přeju mu hodně zdraví

Když se podíváte zpětně na vývoj země i československého, resp. českého fotbalu po revoluci - jak na těch uplynulých třicet let nahlížíte? 

Fotbalové prostředí, které by mělo fotbalu sloužit a být maximálně transparentní, se v tomto směru bohužel nikam neposunulo. Obecně bych řekl, že využíváme svobodu a demokracii k hromadění majetku, ale osobnostně a duchovně stagnujeme. Přál bych nám, abychom si dokázali definovat a ochraňovat hodnoty, jakými je například právě demokracie ve všech aspektech.

Zdroj
ČT sport

Hlavní zprávy