PSG a Monako – dvě různé miliardářské cesty k úspěchu
Paříž - Nedělní střet Paris Saint-Germain a Monaka nebyl jen soubojem dvou hlavních kandidátů na francouzský titul. Jednalo se o první duel nových velkých aktérů na mezinárodní fotbalové scéně. Duel, jemuž se v narážce na závratně movité majitele obou klubů začalo přezdívat "El Cashico". Bylo by zjednodušující redukovat souboj PSG s Monakem na souboj Kataru s Ruskem, odkud vlastníci obou klubů pocházejí, nicméně o něčem tento popisek vypovídá.
Ani výdělek ani hračka
Na první pohled není příliš jasné, proč bohatí majitelé vynakládají své obrovské prostředky zrovna ve francouzském fotbalovém prostředí. Ligue 1 je dlouhodobě v závěsu nejen Premier League, ale i Bundesligy, La Ligy či Serie A, a zdaleka nedisponuje takovým finančním potenciálem. Návratnost investice ze sponzorských příspěvků, televizních práv i marketingu je tak v nedohlednu, alespoň tedy v krátkodobém či střednědobém hledisku. Odpadají proto jakékoliv motivy pro koupi klubu ze strany majitele, kterého by zajímala vidina výdělku z fotbalového byznysu. Není ovšem jisté, zdali lze tvrdit, že by kluby nyní byly hračky zpovykaných oligarchů, kteří nevědí, jakým způsobem dříve utratit své peníze.
Minimálně Paris Saint-Germain, vlastněnému fondem Qatar Investment Authority (QIA), jde o mnohem větší cíle. Katarský subjekt QIA spadá pod vládnoucí rodinu al-Sáníů, která se v posledních letech soustředí na to, aby zhodnotila obrovské prostředky z těžby ropy a zemního plynu. Podstatnou část velkých výnosů na rozdíl od jiných absolutistických monarchů v arabském světě distribuuje mezi zhruba 250 000 katarských obyvatel, ať již jde o přímé peněžní obnosy či vzdělání a sociální služby, stále však za cenu znatelné občanské nesvobody. Více než milion imigrantů převážně z Afriky či jihovýchodu Asie vykonávajících velmi často podřadné práce pak na zastání státu už jen v oblasti práva většinou ani nedosáhne.
Jen QIA samotná pak plní účel upevnit pozici a vliv Kataru ve světě. Fond vlastní nezanedbatelné podíly v prestižních světových firmách, včetně těch, které se angažují ve fotbalovém prostředí. QIA drží téměř 13 % akcií banky Barclays, hlavního sponzora Premier League. Prostřednictvím dceřiné firmy Qatar Sports Investments (QSI) vlastní například stanici Al-Džazíra Sports, jejíž filiálka beIN Sport je ve Francii jednou z největších poskytovatelů fotbalových přenosů. Neopominutelným katarským subjektem je i nadace Qatar Foundation, historicky první sponzor, jehož jméno nosí na svých dresech hráči Barcelony. Dokladem vlivu katarských investic je pak přidělení pořádání MS ve fotbale v roce 2022 právě této malé zemi na Arabském poloostrově.
Vše pro dceru
Motivace Dmitrije Rybolovljeva ke koupi Monaka již tak čitelná není. Klub byl tradičně vlastněn samotným knížecím rodem Grimaldiů, který malé zemi vládne již staletí. Finanční problémy však tým dovedly až k sestupu do druhé ligy a dvoutřetinový podíl klubu tak na konci roku 2011 odkoupil právě Rybolovljev.
Oficiálním vlastníkem této části Monaka však není ruský podnikatel a filantrop, ale – kvůli sporům o majetek při rozvodu – jeho dcera Jekatěrina Rybolovljevová. "Udělal jsem vše pro zajištění budoucnosti svých dvou dcer a zastupuji pouze jejich zájmy," vyjádřil se přednedávnem pro L’Equipe muž, který jinak na veřejnosti vystupuje spíše sporadicky.
Dmitrij Rybolovljev
Šestačtyřicetiletý ruský podnikatel a vystudovaný kardiolog původem z Permu. Jeho majetek byl v roce 2012 časopisem Forbes odhadován na 9,1 miliardy dolarů. V letech po rozpadu SSSR začal podnikat s potašem ve firmě Uralkali, jejíž 53% podíl prodal v roce 2005 za odhadovaných 5,3 miliardy dolarů. Mezi lety 1996–97 strávil jedenáct měsíců ve vazbě za podezření z nájemné vraždy, poté však byl očištěn. V roce 2010 odkoupil téměř desetiprocentní část Bank of Cyprus, dlouhodobě pobýval ve Švýcarsku, Kypru a Monaku. Mezi jeho filantropickou činnost patří uvolnění prostředků na rekonstrukci četných památek v Rusku i na Kypru. Momentálně prochází rozvodovým řízením, během něhož švýcarský soud na popud manželky Jeleny zmrazil aktiva na jeho majetek v zemi.
500 milionů eur
Jak PSG, tak Monako se každopádně od faktické revoluce ve francouzském fotbale v roce 2011 již neohlížely zpět. Od té doby jen na hráčských přestupech vynaložily okolo 500 milionů eur a jen letos v létě se jim podařilo přivést dva z nejžádanějších útočníků na světě – Edinsona Cavaniho a Radamela Falcaa.
Oba kluby však k posílení svých kádrů přistoupily jiným způsobem. Paris Saint-Germain mělo před letošní sezonou téměř problém sehnat trenéra a výběr hráčů v podání klubu působí značně nahodile. Naopak Monako přes téměř totální výměnu svého kádru angažovalo velmi promyšleně. Cíleně mířilo jak na ofenzivní hvězdy směřující do svých nejlepších let, tak na velmi zkušené hráče, a v neposlední řadě i vycházející talenty.
Náhlý nával fotbalových hvězd však ve Francii vzbudil i značné kontroverze. Kritizovány jsou za současné ekonomické situace v zemi obrovské platy těch nejlepších fotbalistů, přičemž situace je v obou klubech diametrálně odlišná. V PSG téměř polovina z výše hráčských platů jde na daních zpět do státní kasy, Monako nicméně stále spadá pod daňový řád své země, kde je výše odvodů z příjmů minimální. Ostatní francouzské kluby v tomto faktu vnímají nespravedlnost a snaží se donutit změnit řád Ligue 1 tak, aby každý klub musel být registrován ve Francii.
Minulý díl Fotbal Fokusu: Villarreal se probouzí z noční můry a oslňuje La Ligu. (//sport/exkluzivne-na-ct-sport/242447-villarreal-se-probouzi-z-nocni-mury-a-oslnuje-la-ligu/) Před dvěma lety hrál Ligu mistrů, tutéž sezonu však nečekaně sestoupil z nejvyšší španělské soutěže. Villarreal se letos do La Ligy vrátil a znovu hned útočí na příčky zajišťující účast v prestižní evropské soutěži. Pokud by si momentální třetí místo udržel, jednalo by se v moderním evropském fotbale téměř o bezprecedentní případ. Jak se Villarreal vyrovnal s tolika změnami a pomalu se zase vrací tam, kam v posledních letech patřil?
"Sexy tým" bez sponzorů
Je také otázkou, jak PSG i Monako při svých současných výdajích budou schopny plnit regule Financial Fair Play (FFP) – programu UEFA, který míří proti neúměrnému zadlužování klubů. Ani bohatý vlastník tak nemůže pumpovat do svého týmu libovolné prostředky, aniž by zároveň zajistil odpovídající příjmy. V případě, že by tak neučinil a jeho klub neměl vyrovnaný rozpočet, nesmí se účastnit evropských pohárů.
I zde jsou oba kluby v odlišné pozici. Paris Saint-Germain de facto FFP obchází, když si prostřednictvím jiného katarského vládního subjektu Qatar Tourism Agency zajišťuje astronomicky vysoké sponzorské příspěvky. Ty jsou neporovnatelné s jakýmkoliv jiným klubem na světě vyjma Manchesteru City, jehož vlastnící původem ze Spojených arabských emirátů situaci řeší téměř totožným způsobem.
Monako zatím podobně lukrativního sponzora hledá. Nepomáhá mu přitom ani fakt, že zatímco PSG se může spolehnout na 45tisícové návštěvy na Parc des Princes a s nimi spojené vysoké příjmy ze vstupenek, průměrný počet diváků na utkáních v Monaku činí letos zatím okolo 7,5 tisíce. "Jsme však přesvědčeni, že tady můžeme podnikat udržitelným způsobem," ujišťuje marketingový ředitel klubu Bruce Bundrant. "Zosobňujeme všechny vlastnosti Monaka – luxus, eleganci. Sponzoři vidí, že máme sexy tým, výbornou atmosféru v knížectví, a usilujeme o co největší pohostinnost," doplňuje Bundrant představu klubu.
Nedělní střet v Paříži nakonec skončil smírně 1:1 po gólech pravděpodobně největších hvězd obou týmů – Zlatana Ibrahimoviče a Radamela Falcaa. Rivalita miliardářských klubů teprve začíná a není jasné, co přinese či jak dlouho bude trvat. A jisté ani není, zdali francouzskému fotbalu oba kluby nakonec prospějí či ne. Na řadu může přijít španělský scénář dvou dominantních klubů a paběrkujícího zbytku soutěže. Naopak z výhodného prodeje hráčů, ale i potenciálně větších výnosů z televizních přenosů a marketingu by mohly těžit i další kluby. Ligue 1 se ale každopádně mění k nepoznání.
