Český fotbal má za sebou turbulentní a rozporuplný rok. Přijdou lepší časy, anebo bude ještě hůř?

To parkovací místo před novým, architektonicky vybroušeným sídlem FAČR bylo rezervováno pro předsedu. Místo auta Miroslava Pelty tady ale 3. května stála policejní dodávka. První muž českého fotbalu byl zadržen a vzat do vazby kvůli údajnému nezákonnému ovlivňování rozdělování státních dotací.

V celém českém fotbale tak byla odpálena rozbuška, po které už nemusí být nic jako dřív. Tedy na jednu stranu zdánlivě. Ačkoliv je Pelta nadále trestně stíhaný, momentálně je na svobodě a před několika týdny poprvé od začátku vyšetřování vystoupil na veřejnosti. Svým projevem na valné hromadě FAČR dokázal, že jeho slovo má na český fotbal stále velký dopad. Dokonce i usiluje o místo v představenstvu STES, dceřinné obchodní firmě FAČR, a udržuje si vliv také v jabloneckém klubu.

Na druhé straně je ale český fotbal bez Peltovy schopnosti ujednat konsenzus na pokraji rozkladu. Zásadní pro další budoucnost FAČR bude už začátek nového roku. Tehdy se dozvíme, zdali budou i dílem nátlaku FIFA a UEFA schváleny její nové stanovy.

Ty by přitom znamenaly částečný konec dosavadního systému, kdy se asociace dělí na českou a moravskou komoru. A právě Morava dlouhodobě fungovala jako hráz proti křídlu místopředsedy Romana Berbra. V poslední době je ale její akceschopnost na bodu mrazu.

Morava a hrstka klubů z Čech dosud nebyla schopna utvořit funkční opozici, která by přicházela s reálnými alternativami. Nečinnost anti-berbrovského křídla ostatně podtrhla slova nově zvoleného druhého muže českého fotbalu Zdeňka Zlámala, který po valné hromadě pokrčil rameny a pronesl, že fotbal pro něj není prioritou.

Nový šéf FAČR Martin Malík zase musí dokázat, že není jen Berbrovým mužem a je schopen řídit český fotbal transparentně a ve všeobecném zájmu. Testy Malíkovy integrity budou číhat na každém rohu – jak vytvoří FAČR nový systém přerozdělování dotací, ve kterém budou stanovena jasná pravidla a nebude panovat svévole? Jaký asociace zaujme postoj ke komisi rozhodčích Michala Listkiewicze, která je pod nátlakem nevole Romana Berbra? Jak vyřeší FAČR otázku kritizované Juniorské ligy? A pokračovat bychom mohli dál.

Mimo hřiště proto rok 2017 nebyl pro český fotbal žádným příjemným obdobím. Nejvíc na tom přitom tratili ti nejslabší – malé kluby, kterým při výpadku státních dotací chyběly peníze na základní fungování a balancovaly na pokraji zhroucení.

Naděje přichází od nejmladších. Bude mít český fotbal techničtější hráče?

I na samotném hřišti šlo o rozporuplný rok. Když začneme u českých reprezentací, nejlepší dojem zanechal výběr do 19 let. Devatenáctka suverénně postoupila na Euro, ve kterém postoupila až do semifinále a vedla rovnocenný boj s Anglií – nakonec ale smolně padla gólem v nastavení. Pravdou je, že až do té doby tým Jana Suchopárka nezměřil síly s žádným týmem evropské špičky. Na druhou stranu mnozí klíčoví hráči zůstávají i pro další cyklus a letošní devatenáctka si zadělala na další postup na mistrovství Evropy.

O tom, že budoucnost českého fotbalu by mohla být světlejší, svědčí i výkony reprezentace do 15 let. Národní tým na prestižním turnaji v Jižní Americe obdržel řadu debaklů od starších výběrů, ale sebevědomý herní projev a technická vyspělost naznačují určitý posun k lepšímu ve výchově mládeže. Možná už za pár let uvidíme na hřišti lepší fotbalisty, kteří mají za sebou průpravu v nedávno založených regionálních akademiích.

Na Euru se ve skupině smrti vyloženě neztratila ani reprezentace do 21 let, když předvedla skvělý výkon proti favorizované Itálii a i díky parádní bombě Michaela Lüftnera zvítězila 3:1. Pachuť ale zanechává matný a zakřiknutý výkon proti Německu a zvláště sebedestruktivní defenzivní představení s Dánskem. Lavičkův výběr měl na víc, nakonec ale nezvládl klíčové utkání takticky ani psychicky.

Přesto se v českém týmu objevila za celý relativně úspěšný cyklus řada hráčů, kteří by mohli být v dalších letech tahouny českého fotbalu. Jmenovitě třeba Jakub Jankto či Patrik Schick, který se v létě stal při přestupu do AS Řím druhým nejdražším českým fotbalistou všech dob.

Záblesky naděje, ale i trapné kapitulace

Určité záblesky vzepětí koneckonců vykazovala i seniorská reprezentace. V přátelském utkání proti Belgii i v kvalifikaci proti Německu národní tým předvedl, co by v budoucnosti mohlo být jeho velkou silou. Ačkoliv oba zápasy prohrál, vyznačoval se taktickou disciplinovaností a zároveň dokázal v protiútocích uplatnit šikovné krajní hráče. Energický a bojovný výkon si vysloužil pochvalu od expertů i veřejnosti a ukázal, že týmovost může být velkou zbraní proti technicky vyspělejším celkům.

Když ale Češi narazili na papírově slabší týmy, sledovat je při bezkrevném šolichání s míčem ze strany na stranu a pak taky dozadu byla bezmála tryzna. Ostudné selhání s marným Norskem, anebo kolaps v Severním Irsku, kdy tým Karla Jarolíma prakticky ani nezačal hrát, patří k tomu nejhoršímu, co samostatná česká reprezentace v soutěžních zápasech kdy předvedla.

Přesto byla pozice Karla Jarolíma i po neúspěšné kvalifikaci jakžtakž pevná. To ale jen do té doby, než s drtivou kritikou vedení národního týmu vystoupil Roman Berbr. Aniž by tehdejšího faktického šéfa českého fotbalu kdokoliv dotlačil k rázným prohlášením, Berbr zpochybnil trenérovu integritu a naznačil možný vliv agentů na nominace. Prohlásil také, že je Jarolím kvůli lukrativním podmínkám smlouvy neodvolatelný, byť by část vedení FAČR klidně k vyhazovu přistoupila.

Oba muži si poté měli situaci vyříkat, reprezentace ale zůstává v podivné zákopové válce. Na další rok a čtvrt, než začne řádný kvalifikační cyklus, český národní tým vede trenér, kterému FAČR projevuje veřejně spíše zásadní nedůvěru než podporu do práce.

Zlatá horečka na Letné a v Edenu, ale o to tvrdší pád

Veškerou letní skepsi okolo českého fotbalu na několik týdnů přerušila nákupní horečka Sparty a Slavie a příchod renomovaných zahraničních hvězd. Pražská 'S' hodlala posunout český klubový fotbal do nové éry a stát se dominantními týmy ve středoevropském regionu. Tato ambice u obou klubů do jisté míry platí i teď. Podzim ale jak Letenským, tak sešívaným ukázal, že přivést dvojciferný počet známých hráčů ještě neznamená, že okamžitě začnou i přehrávat soupeře doma a v Evropě.

Hvězdy přitáhly vyšší pozornost diváků do tribun, nepřinesly ale úspěch na hřišti. Drtivá většina ze zhruba 20 posil se zatím neosvědčila a oba týmy hrály možná i hůř než na jaře. Obrovská očekávání panovala především okolo evropské cesty Slavie, která se měla stát prvním českým týmem po čtyřech letech, který postoupí do Ligy mistrů. Jenže po upachtěném herním projevu v play-off proti kyperskému APOELu se musela spokojit alespoň s Evropskou ligou.

V druhé nejprestižnější evropské soutěži si Šilhavého tým nevedl špatně. Kapitulace Slavie v klíčovém zápase proti Astaně ale zpečetila to, čím se vyznačovaly české týmy po celý rok. Žádný jasný herní plán, taktická nevyzrálost, kreativní lobotomie.

Trenér Šilhavý přinesl do Edenu titul a vůbec neměl jednoduchou úlohu, když musel přes léto vyměnit takřka polovinu základní sestavy. Navíc vytvořil rekord, když s týmem odehrál 36 ligových zápasů v řadě bez porážky. Fakta tedy byla i na jeho straně. Ale taktické a personální chyby, výkyvy ve výkonech, nepřesvědčivé výsledky a minimální posun v kvalitě hry mluvily možná ještě o pár procent víc proti němu. Na týmu prostě nebylo znát, že se posouvá vpřed. A tak Slavia sáhla k velkému řezu v realizačním týmu a do klubu přicházejí z Liberce trenér Trpišovský a sportovní ředitel Jan Nezmar.

Ještě horší situace panuje na Spartě. Letenští mají za sebou co do výsledků i předvedené hry nejhorší kalendářní rok od chvíle, co klub vlastní Daniel Křetínský. Sparta prostřídala tři trenéry – jednoho odlišnějšího než druhého. Udělala obří revoluci v kádru. Jenže zatím se jí vůbec nedaří vyladit tým tak, aby byl konkurenceschopný v boji o titul.

Co víc, Letenští se sami opakovaně stříleli do nohy diletantskou prací. Ať už pozdním začátkem přípravy a neobsazením pozice sportovního ředitele. Nebo nákupem Vukadinoviče, kterého přivedli jako hvězdu ligy, aby ho ještě v tomtéž přestupovém okně poslali na hostování. Nebo postupným nákupem pěti levých obránců, ale ignorováním pozice desítky, která se nakonec pochopitelně ukázala jako nejpalčivější. Anebo schůzkou, na které se Andrea Stramaccioni s Martinem Frýdkem zcela ztratili v překladu, a hráč kvůli nedorozumění chtěl odejít.

Pokračovat bychom mohli dál. Výsledkem chaosu uvnitř klubu byl každopádně chaos na hřišti, který dovedl tým až na páté místo v lize, ke konci v domácím poháru i v Evropské lize. Do toho na týmu rovněž nebyl znát příliš velký posun v herním projevu. Trenér Stramaccioni zatím přežil všechna ultimáta, vypadá to ale, že na jaře už takovou trpělivost Sparta mít nebude. V zimě bude potřeba významně redukovat kádr a vyladit ho po personální i herní stránce.

Pomoci by mu mohl nový sportovní ředitel Zdeněk Ščasný a už z pozice člena vedení i Tomáš Rosický. Jeden z nejlepších českých fotbalistů všech dob na konci letošního roku ukončil bohatou kariéru, která možná bude doceněna až časem. Málokterý hráč si ale vysloužil všeobecný obdiv a respekt za svůj projev na hřišti i mimo něj, aniž by se obešel téměř bez jakékoliv kontroverze.

Ostrůvky pozitivní deviace v ženském fotbale, Plzni, Olomouci a Liberci

Zatímco Spartě a Slavii to významně drhlo, další týmy z nejlepší ligové pětky beze zbytku dokázaly, kde může ležet budoucnost pro české týmy. Plzeň, kterou znovu vede Pavel Vrba, přepsala historii a suverénně dominuje domácímu fotbalu. Bilance patnácti výher, jedné remízy a žádné porážky je naprosto ohromující, a Viktoria také v Evropě dokázala, že je i se stárnoucím týmem znovu konkurenceschopná. To je pozitivní zjištění do příští sezony, ve které by český mistr, jímž se Plzeň na 99 procent stane, měl být nasazen do základní skupiny Ligy mistrů.

Pozitivním zjevením ale byla také Sigma Olomouc, která pod vedením trenéra Václava Jílka vlétla jako nováček do první ligy s mimořádně technickým a energickým herním pojetím. Tým založený na odchovancích atakuje příčky zajišťující Ligu mistrů a pokud významně nerozprodá kádr, rozhodně by se v evropských pohárech neztratil.

Vynikající výkony na podzim předváděl se znovu slepovaným kádrem i Liberec a ve svém tažení by mohl pokračovat i na jaře. A to i proto, že se ho ujal další bývalý mládežnický trenér Sparty a kouč progresivního ražení, David Holoubek.

Velký příslib se každopádně skrývá i v českém ženském fotbale. Seniorská reprezentace pod vedením Karla Rady nadále atakuje místa, která by mohla zajistit i senzační postup na mistrovství světa. A klubový fotbal zažil největší úspěch historie, když do osmifinále Ligy mistrů postoupily jak Sparta, tak Slavia. Sešívané si přitom po dvou letech zahrají i ve čtvrtfinále, kde narazí na favorizovaný Wolfsburg. Dá se tedy tvrdit, že český ženský fotbal je dnes úspěšnější než ten mužský.