BLOG: Oscarův přestup do Číny poukazuje na pokrytectví Premier League

V čínské superlize Oscar ani nebude nejlépe placeným hráčem – tím je nová posila Šanghaje Šen-chua Carlos Tévez. Je to ale Oscarův přestup, který byl zřejmě nejdiskutovanější, nejkontroverznější a také nejvíce výmluvný pro současný trend odchodů do Číny. Nejde totiž o veterána, který by tu ukončoval kariéru, ale o hráče se značným potenciálem v nejlepším věku, stejně jako v případě Hulka, Alexe Teixeiry, Graziana Pellého a mnoha dalších.

Oscarův odchod je navíc o to překvapivější, že v Chelsea by byl na dobré cestě k titulu v Premier League – tedy v lize, která o sobě ráda tvrdí, že je nejnáročnější na světě. Šéf fotbalové rubriky Guardianu Daniel Taylor tak vystihl postoj kritiků Oscara možná nejjasněji. "Je těžké nebýt zklamaný z toho, že vidíme hráče v jeho věku ztrácet jakékoliv reálné ambice a také, aniž bych chtěl být příliš krutý, jistou dávku respektu," píše Taylor.

Oscar tak odchází z jednoho z nejlepších klubů světa a z Evropy, kde se mohl poměřovat s těmi nejlepšími, do vzdáleného a poměrně neprobádaného prostředí. V čínské superlize sice působí řada hráčů, kteří by mohli hrát v elitních klubech, ale rozhodně zatím nejde o soutěž, která by těm nejlepším jakkoliv kvalitativně konkurovala.

Až na hvězdy, které vesměs pocházejí z Jižní Ameriky či Afriky, v čínské lize drtivě převládají domácí hráči. A tamní reprezentace je na tom stabilně mizerně. Číňané v žebříčku FIFA figurují o jedno místo pod karibským ostrůvkem Svatý Kryštof a Nevis a v závěsu za nimi jsou Faerské ostrovy. Na podzim navíc vyhořeli v asijské kvalifikaci o MS doma se Sýrií, což přimělo tisíce rozhořčených Číňanů k protestům v ulicích čínských metropolí.

Sny mladých hráčů? Ani Šanghaj, ani Manchester City

Je tedy zřejmé, že čínská liga má co dohánět – a že hlavní roli v Oscarově rozhodnutí hrály peníze. Jestli má ale být brazilský reprezentant kritizován za to, že jeho rozhodnutí mělo zejména finanční podtext, proč by mělo být čínským zbohatlictvím pohoršeno zrovna anglické prostředí, které si z klubů po celém světě vybírá ty největší talenty a láká je na své lukrativní platy?

Proč v Anglii nepanovalo podobné pohoršení okolo jiného Brazilce, který před devíti lety přestupoval v Oscarově věku jako jeden z největších talentů světa do zbohatlického klubu – a do země, jejíž reprezentace nedlouho předtím utrpěla jednu z nejpotupnějších porážek své historie? Řeč je samozřejmě o Robinhovi a Manchesteru City – a když Taylor sarkasticky poznamenává, že malí fotbalisté po celém světě nejspíš nesní o tom, že jednou budou hrát za Ťiang-su Suning, je nabíledni, že Sergio Agüero si také jako desetiletý nepředstavoval, že jednou bude válet v dresu tehdy třetiligového Manchesteru City.

Pokud tedy někdo hovoří o tom, že vedle peněz by ve fotbale stále měla hrát roli prestiž, v případě anglických klubů to rozhodně není samozřejmost. Stačí se podívat na fakta: Jak mohl Hull v létě 2014 utratit na přestupech více než Juventus, Inter a AC Milán dohromady? Proč si nadaný anglický záložník Jack Wilshere vybral místo hostování v AC Milán nebo AS Řím spíš Bournemouth? Jak to, že Dimitri Payet stále zůstává ve West Hamu? A proč spousta dalších hráčů, kteří by mohli hrát za věhlasné kluby v Itálii, Francii, Španělsku či Německu, raději hrají o záchranu v podprůměrných klubech Premier League? Společný jmenovatel je jediný – drahá televizní práva a z nich plynoucí finanční prostředky.

Fráze o snech mladých hráčů ostatně nejsou moc namístě. Vzhledem k tomu, že evropskému fotbalu dnes vládne jen pár opravdových velkoklubů, mladí fotbalisté sní maximálně o tom, že si zahrají za Real, Barcelonu, nebo alespoň v Lize mistrů či Premier League. Tím ale jejich seznam vysněných angažmá končí. Své nejoblíbenější týmy mají doma, což těžko mít komukoliv za zlé.

Nepsaná hierarchie v evropském fotbale také diktuje, že kluby mimo absolutní špičku jsou odsouzené do role sparing partnerů. Při pohledu na Oscarovy možnosti proto těžko říct, kam by z lavičky Chelsea v pětadvaceti letech a s lehce nenaplněným potenciálem mohl zamířit. Barcelona i Real pořizují mladší hráče, kádr Bayernu je přeplněný. Pobyt mezi náhradníky, který Oscar zažíval v Chelsea, by s velkou pravděpodobností absolvoval i v Juventusu, Atléticu či Dortmundu. Jediná cesta by pak byla o stupínek níž – a tam už se mistrovské poháry v podstatě nevyhrávají.

Přestupy za peníze není potřeba odsuzovat

Není to ani tak, že by hráči odešli do Číny a rázem se z nich stali špatní fotbalisté. Paulinho, který působí v Kantonu Evergrade, odváděl na podzim v brazilském dresu skvělé výkony v kvalifikaci na MS – podobné jako před čtyřmi lety na Poháru FIFA, kdy ještě působil v Corinthians.

Rozhodující je tak zejména přístup fotbalistů. Pokud už někdo v kariéře udělal úkrok mimo třeba do Zenitu jako Hulk nebo Axel Witsel, je pravděpodobné, že ho udělá znova. To platí v případě obou hráčů, kteří jsou dnes už v Číně. Někdy ale nezáleží ani tolik na jejich vůli. Velké slovo v přestupech jihoamerických hráčů má agent Jorge Mendes, který je údajně osobně zainteresován do úspěchu čínského fotbalu a spekuluje se, že má přímý podíl na právech hráčů přes nedávný zákaz vlastnění fotbalistů třetími stranami.

Nad tím, že fotbalisté činí kariérní kroky za peníze, se ostatně není proč pohoršovat. Ve chvíli, kdy drtivá většina jejich kamarádů živoří v nižších soutěžích, kde mnohdy dostávají zaplaceno pozdě a někdy vůbec, je to zcela pochopitelné. Kariéry jsou krátké, mohou rychle skončit kvůli zraněním a jen nicotný zlomek fotbalistů se zajistí na celý život dopředu. Slova Francesca Tottiho o fotbalových nomádech jsou podnětná, ale málokterý hráč na světě měl stejně jako útočník AS Řím možnost hrát odmalička v elitním klubu ze svého rodného města.

Libra, děkuji a na shledanou

V neposlední řadě je to ale také věc klubů, zdali hráče pustí, či ne. A je těžké představit si celek, který vmžiku neskočí po lukrativní nabídce za hráče, kterého zase tolik nepotřebuje a kterému zbývá rok smlouvy. Tentýž klub přitom bude stejně tak chtít, aby se pro něj potřebný hráč vyždímal nadoraz. To platí pro Chelsea, pro kterou je nabídka za Oscara jackpot, stejně jako je pro ni nabídka za Diega Costu hrozba.

Podobně je na tom i Arsenal s Alexisem Sánchezem, o jehož situaci promluvil i Arséne Wenger. "Osobně věřím tomu, a možná jsem trochu naivní, že je to více než o tom, abychom uspokojili hráčovy potřeby, ale i o klubových hodnotách a ambicích. Peníze jsou stejně dobré všude pro všechny," podotkl trenér Gunners. Přitom sám Wenger poté, co skončil v Monaku v roce 1994 a patřil mezi nejtalentovanější a nejžádanější kouče, odešel trénovat do Japonska, které na tom tehdy bylo podobně jako dnes Čína.

Samozřejmostí není ani to, že by se hráči museli prokazovat v evropském fotbale – Pelé také nikdy nepotřeboval hrát v Evropě na to, aby byl nejlepším fotbalistou historie. Časy tehdy byly jiné, možná se ale dnes mění znova, ať se to někomu líbí, nebo ne. Evropský fotbal svou tradici nemůže chápat jako výsadu, kterou každý musí respektovat. Právě příklad Pelého Santosu a celého současného jihoamerického fotbalu svědčí o tom, že jihoamerické prostředí dnes funguje především jako výchovná stanice.

Tradice ale budou fungovat i bez hvězd, ostatně sama Premier League už několikrát uvažovala o tom, že zavede kvóty pro zahraniční hráče. Těch přitom bylo v Anglii ještě před dvaceti lety minimum, a když už sem nějací přišli, evropské prostředí si ze zbohatlické, ale lehce zaostalé anglické ligy utahovalo.

"Juninho se potřebuje naučit jen tři anglická slovíčka: libra, děkuji a na shledanou," poznamenal v roce 1995 čerstvý Brazilcův spoluhráč z Middlesbrough Jan Aage Fjortoft. Do jisté míry jeho slova platí dodnes, z čehož možná tak trochu plyne i anglický strach. Premier League dnes funguje z velké části jako konglomerát nejlepších dostupných hráčů z celého světa – a v této funkci ji koneckonců může nahradit kterákoliv jiná soutěž.