Od brazilských hvězd po Slavii. Co stojí za čínskou fotbalovou expanzí?

Tabulka nejdražších zimních přestupů nabízí velmi nezvyklý pohled - z šesti nejdražších posil hned pět z nich odešlo do Číny, a tou zbývající je odchod Giannelliho Imbuly do Stoke City. Obojí přitom jen dokládá současné ekonomické poměry ve fotbale. Průměrné anglické celky i čínské kluby si mohou dovolit nakupovat hráče, kteří by se rozhodně neztratili ve velkoklubech po celé Evropě.

Právě profil hráčů, kteří odcházejí do Číny, se liší od dřívější praxe. Evropu doposud opouštěly největší hvězdy dohrávat kariéru po třicítce, do Číny ale nyní míří plejáda hráčů odlišného kalibru. Pocházejí většinou z Jižní Ameriky či Afriky a mají za sebou úctyhodnou kariéru v Evropě. Čas od času byli spojováni s přestupy do klubů absolutní špičky či zde působili. Ale poté, co již šance na přestup pominula anebo se ve velkoklubech naplno neprosadili, už nemají motivaci zůstávat v Evropě. Přitom jim z velké části není ani třicet let. To vše platí pro Jacksona Martíneze, Gervinha, Dembu Ba, Ramirése, Fredyho Guarína či Paulinha.

Najdou se ale i výjimky. Ťiang-su Suning, nováček čínské ligy, zřejmě není destinace, kterou by si mnoho lidí spojovalo s jedním z nejžádanějších ofenzivních hráčů Evropy. Fotbalistou, jehož kariéra klidně mohla následovat příklady Douglase Costy či Henrika Mchitarjana. Teprve šestadvacetiletý Alex Teixeira ze Šachtaru Doněck přitom nebyl daleko přestupu "alespoň" do Liverpoolu. Jenže místo do Anglie zamířila za 50 milionů eur nejdražší posila zimního přestupového okna do provincie na půli cesty mezi Hongkongem a Pekingem. Do Číny místo do Evropy odešly i brazilské naděje Elkeson z Botafoga či Ricardo Goulart z Cruzeira.

Odchod hráčů, kteří by se rozhodně neztratili ve špičkových evropských klubech, přitom kritizuje i australský reprezentant Tim Cahill, který sám v Číně dohrává poslední léta kariéry. "To, jak se dnes hráči v kariéře rozhodují, to není o fotbale, jak to bylo za mých dnů. Je to čistě o osobních ziscích," nebral si servítky bývalý dlouholetý útočník Evertonu.

Do Číny odcházeli hráči již v dřívějších letech i dekádách, ale šlo o velmi krátké epizody - a tak trochu frašky. Drogba, Anelka, Jancker a další tady strávili několik měsíců, ale zanedlouho se vrátili zpět do Evropy. A není těžké odhadnout proč - na čínský fotbal se doposud ze všech stran snášela kritika kvůli údajné všudypřítomné korupci a celkové neprofesionalitě soutěží. "Vezměte si všechny problémy v čínské společnosti, které se spojují s naším politickým systémem. A stejně je to i ve fotbale," řekl před čtyřmi lety nejmenovaný čínský funkcionář pro týdeník Economist.

Výstřelek nebo ucelený plán?

Příchod špičkových hráčů do Číny ale dnes není jen megalomanský výstřelek čínských komunistických představitelů a tamějších firem. Jde o centralizovaný plán strany a jejího hlavního představitele, prezidenta Si Ťin-pchinga, jak postavit čínský fotbal na nohy. A cíl přivést špičkové hráče z Evropy má jednoznačný prvotní záměr. "To, že tito hráči odcházejí do Číny, má za úkol budovat fanouškovskou kulturu, měli by zvýšit celkovou základní úroveň prostředí," soudí odborník na sportovní byznys ze Salfordské univerzity Simon Chadwick.

Úroveň čínského fotbalu je zatím nízká. Na profesionální úrovni byla kopaná komunistickým režimem dlouho přehlížena, až utlačována. Výsledky čínské reprezentace jsou dnes podprůměrné, a jen velmi malá část čínských dětí se systematicky věnuje fotbalu. Přirozená infrastruktura dříve prakticky neexistovala. Klubů je málo, stejně jako fotbalových hřišť, a zatímco v individuálních sportech jsou hledání talentů a jejich výchova mimořádně systematizované, ve fotbale platil opak.

Kopaná je ale v zemi populární, a to i na domácí úrovni. Byť velká část čínských fanoušků sleduje spíše evropské soutěže, průměrná návštěva v čínské lize činí zhruba 22 000 diváků. To je přitom prakticky totožné číslo, jaké vykazuje Serie A či Ligue 1. A vše nasvědčuje tomu, že sport bude v zemi jen růst, což je ostatně i plán prezidenta Si Ťin-pchinga, velkého fanouška fotbalu. Jeho cíl má tři části - aby se Čína kvalifikovala na mistrovství světa, pořádala jej a pak jej vyhrála.

Mendesova čínská mise

Od vyhlášení plánu před necelým rokem již Čína provedla řadu podstatných kroků k jeho uskutečnění. Kromě příchodu hráčů do Číny uskutečnila řada čínských firem několik významných investic. Odkoupila například část akcií Manchesteru City či Atlétika Madrid, prakticky převzala pražskou Slavii, a vstoupila i do agentury Gestifute jednoho z nejmocnějších fotbalových agentů současnosti, Jorgeho Mendese.

A právě postava portugalského byznysmena je klíčem k pochopení mohutného posilování čínských klubů a také čínských investic v Evropě. Mendes, jenž prakticky ovládá trh s jihoamerickými talenty, je agentem mnoha největších fotbalových hvězd a trenérů. Skrze prostředníky si údajně údajně udržuje velký vliv i na přímé řízení evropských klubů (často je v této souvislosti zmiňována Valencie), a je proto často obviňován z rozsáhlého střetu zájmů. Vliv agentů na podobu světového fotbalu se přitom v posledních měsících snaží zmírnit jak FIFA, tak UEFA, a Mendes tak může mít ambici hledat nová odbytiště.

Náhodné proto není ani sponzorství druhé portugalské ligy čínskou firmou Ledman. Ta si přitom při uzavírání smlouvy vyžádala, aby jednotlivé kluby v soutěži angažovaly určitý povinný počet čínských hráčů a trenérů. Na protesty portugalských hráčských odborů byl sice návrh povinných kvót zamítnut, nicméně spolupráce by zřejmě měla na jisté bázi pokračovat.

Udrží Čína hlad po fotbale?

Čínské fotbalové aktivity jsou tak velmi ucelené, propracované a rozsáhlé a je zřejmé, co je jejich záměrem. Jak v domácí soutěži, tak spoluprací v Evropě jde o vážnou snahu zvýšit fotbalové know-how. "V mnoha ohledech nejde o žádné překvapení," soudí odborník na sportovní byznys ze Salfordské univerzity Simon Chadwick. "Rozvoj fotbalu navazuje na stejný model, jaký existuje v čínském průmyslovém sektoru. Číňané si obstarávají cizí firmy a cizí pracovní sílu k tomu, aby zvýšili kvalifikaci domácí pracovní síly," vysvětluje Chadwick.

K uskutečnění plánu jsou zcela nezbytné investice čínských firem. A jejich angažmá je zde dvojsečné. Na jednu stranu si jej lze vysvětlit snahou o přízeň čínské vlády, na druhé straně ale samy vidí, že na fotbale v Číně lze vydělat nemalé prostředky. Zatímco na sezonu v roce 2015 stála práva na televizní přenosy čínské ligy pouhých 9 milionů dolarů, letos jejich cena činí 200 milionů dolarů. A zatímco majitelé nejúspěšnějšího čínského klubu Kanton Evergrande pořídili celek v roce 2010 za zhruba 15 milionů dolarů, o čtyři roky později odkoupil čínský internetový gigant Alibaba polovinu akcií klubu za 190 milionů dolarů.

Nakolik udržiitelný může být čínský fotbalový boom, ovlivní zejména mimofotbalové záležitosti. Zůstane čínské komunistické straně hlad po fotbalovém úspěchu i poté, co by ve funkci skončil její šéf? Hlavní otázka ale souvisí s výkonností čínské ekonomiky, která v posledních měsících zažívá značné údery. Do té doby je ale potřeba s Čínou počítat.

"Jsem v této práci dost dlouho na to, abych věděl, že vše je jen důsledkem ekonomické síly, a to oni mají," říká trenér Arsenalu Arséne Wenger. "Pokud existuje silná politická motivace, Premier League by se samozřejmě měla obávat. Vypadá to totiž, že Čína má finanční sílu na to, aby přesunula celou ligu z Evropy do Číny," doplňuje Wenger.