Ustál mikrospánky, střet s autem i poušť. Božák slavil na nejtěžším závodě světa rekord i výhru

Uteče hodina po ranním probuzení a už se mu opět chce spát. A to tak moc, že během dne usne naprosto nečekaně a neplánovaně. Když už nespí, sní, na co přijde. Tělo za poslední dny toho spálilo tolik, že je neustále hladové a dohání výživový deficit. A aby toho nebylo málo, kvůli nekvalitním silnicím v USA a neustálým otřesům mu brní prsty jak na nohou, tak i rukou, takže si není jistý při chůzi a ztratil v končetinách cit.

Takovou daň si bere Race Across America. Taková je současná realita Svati Božáka pár dní poté, co absolvoval nejtěžší ultramaratonský závod světa. "A realita to ještě nějaký čas bude. Až tak po měsíci dokáži zvládat běžný život a začnu se cítit odpočatý," popsal český reprezentant, jenž ale takovou cenu byl ochotný zaplatit.

Měl totiž sen, který přetavil v realitu.

Když po 4 889 kilometrech dorazil do cíle v Annapolis na východě Spojených států amerických, mohl z posledních sil zvednout kolo nad hlavu a z plných sil zařvat: "Joo, je to tam!" Ultramaratonec z Beskyd o půl osmé večer 24. června zjistil, že v kategorii do 50 let obsadil první místo. Celkově byl o tři hodiny druhý. A vše podtrhl českým rekordem.

"Je to záležitost, o které jsem dlouho snil. Navíc to byl pro mě sen, o němž jsem myslel, že se nikdy ani neuskuteční. Ještě teď si pořádně neuvědomuji, co jsme s mým skvělým týmem dokázali," popsal s úsměvem na tváři Božák, jenž RAAM jako první Čech zvládl dojet už v roce 2012 a letos ho úspěšně absolvoval potřetí ze tří pokusů.

Výzva číslo jedna? Málo spánku, extrémně málo spánku

RAAM si ale nebere daň jenom po závodě. Mnohem tvrdší a neodpouštějící je během něj a před odvážlivce, kteří se pouští vstříc pouštím, horám, nekonečným rovinkám, staví nespočet výzev. Možná vůbec tou největší je spánek, kterého mají jezdci sakra málo. Nejtěžší ultramaraton světa nutí cyklisty potlačit tuto základní a velice důležitou lidskou potřebu na minimum, které si obyčejný člověk umí jen těžko představit.

"Spal jsem denně v průměru hodinu a čtyřicet minut. Když jsem si lehl, tým pustil stopky a po uplynutí času mě začal budit. Poté proběhlo trochu oživení organismu, nějaká masáž a lehká snídaně, aby se maximálně po dvou hodinách opět vyjíždělo," popsal cyklista, jenž v kariéře dal i nejdelší ultramaraton v Evropě Závod kolem Rakouska i mnohé další.

Dvě hodiny na spánek ale přichází reálně až v průběhu závodu. Po startu se všichni jezdci naopak snaží posunout limit ještě dál. Božák si proto šel poprvé od vyjetí lehnout až během druhé noci, po 36 hodinách v sedle, kdy měl za sebou 880 kilometrů. A to ne ledajakých. Startuje se v Oceanside v Kalifornii, což znamená, že ultramaratonci musí směrem na východ projet pouští, kde se teploty pravidelně dostávaly přes 45 stupňů.

"Pokud je člověk dostatečně motivovaný a má cíl, za kterým si chce jít, musí si to osvojit a musí to brát tak, že to minimum spánku je maximum, co tomu tělu může dopřát. Musí si to nastavit tak, že jak normální člověk se cítí odpočatý po osmi hodinách spánku, tak pro mě to byly 2 hodiny. Když jsem spal 2 hodiny, byl jsem ready," vysvětlil návyk, který si vytvořil za dlouhé roky závodění, kdy s kariérou začal v roce 2003.

Avšak návyk nenávyk, nedostatečný spánek o sobě dává znát i u těch nejlepších, a během náročného šlapání proto přichází mikrospánky, které často následují halucinace nebo úplné usnutí za řídítky, které může znamenat tvrdý pád.

"Mikrospánek je ale součástí toho závodu. Zkraje je člověk odpočatý a přijde to třeba jednou dvakrát za noc. V průběhu času začne být intenzivnější. Přichází to i během dne a člověk si musí dávat pozor. Ale za ty roky už vím, jak s tím pracovat. Pokud to dosáhne nějaké míry, raději z toho kola slezu a jdu si lehnout. Což i tentokrát párkrát přišlo," popsal Božák s tím, že když už sotva vidí na cestu, dá si tzv. powernap. Tedy že si vezme od podpůrného týmu, který je v autě neustále za ním, karimatku, zdřímne si na zemi na půl hodiny a jede dál.

Druhá výzva? Extrémní počasí a náročná trať

Aby tělo dokázalo zvládat takto málo regenerace a minimum spánku, potřebuje hodně dobrý trénink a závodník musí mít v nohách našlapány tisíce a tisíce kilometrů. Na vytrvalost proto Božák zvolil mimo jiné poněkud netradiční a zároveň extrémní trénink. Jednoho dne se rozhodl, že vyjede na Pustevny. Ovšem ne jednou, ale bude tam šlapat během 24 hodin tolikrát, kolikrát to stihne. Nakonec to zvládl třiatřicetkrát.

"Udělalo to převýšení 11 tisíc metrů, což byla pěkná příprava. Zároveň ale Beskydy nejsou ideální místo na aklimatizaci na nadmořskou výšku, která na některých místech závodu je. Já nemám čas, a hlavně ani peníze na tréninkové kempy v Livignu jako profesionálové," naráží na průjezd horami, kdy musí na trati v jeden moment krátce po sobě zvládnout na třech vrcholech třikrát převýšení 3 tisíce metrů.

Božák ovšem jako rodák z Beskyd má výšlapy poměrně rád. Za to extrémně dlouhé rovinky, kdy člověk ani pořádně nevidí, kam vedou, jsou trochu jiná písnička. Navíc pokud je podobně jako v kalifornské poušti umocňují extrémní vedra.

"Poprvé v historii jsem se ale rozhodl si dopřát týdenní aklimatizaci v poušti v Kalifornii a jsem za to rád, že jsem do toho šel. Měl jsem tak výhodu, že jsem si na to teplo nějak zvykl a byl v závodě ve větší pohodě," popsal jeden z důležitých bodů při cestě k vítězství a rekordu.

Jednou horko, na vrcholcích hor zima, takže teploty skákaly během pár hodin i o čtyřicet stupňů. Už tak velká zkouška. Jenže to pro závodníky na RAAMu nebylo vše. Jindy je potkala při stoupáních nepříjemná vlhkost, jindy zase všechny potrápil vítr. Právě on byl důvodem jedné z největších Božákových krizí.

"Byla hned v Arizoně, kde nám foukal strašně dlouho boční vítr. Člověk to musel dorovnávat neustále krčními svaly. Ve finále mi tak bolest nohou a celého těla převyšovala bolest krční páteře," popsal jeden z kritických momentů, kterých bylo ale vícero.

Třetí výzva? Špatné silnice a řidič, který ho chtěl srazit

Namále měl také ne kvůli počasí, ale vinou chování dalších účastníků provozu. Při jednom z prudkých výšlapů jel po skoro prázdné cestě, když z ničeho nic za sebou uslyšel obrovský hluk a přišla rána. Jedno z aut do něj úmyslně najelo.

"Zrcátkem mi rozsekl loket a jen jsem viděl, jak mi z něj teče krev. Bylo to pro mě dost nepříjemné, jelikož jsem skoro dva dny nemohl používat hrazdu, než se ta rána zacelila," popsal krizovou situaci, kdy měl štěstí v neštěstí.

Obecně doprava a cesty v Americe byly pro Božáka těžkou zkouškou. Závodnici museli určitou část jet na dálnici, kde kolem nich ve velké rychlosti projížděly vedle aut i kamiony, které vytvářely tlakové vlny, což byl nápor na psychiku. Nutnost jet v odstavném pruhu zase s sebou způsobila hned několik defektů a drátů v kole.

Ani kvalita silnic situaci moc nepomohla. Často vyfrézovaný, hrubý povrch přenášel otřesy, které šly závodníkům přímo do rukou. Jindy zase byl asfalt obarvený dočerna, což znamenalo další problém. "Jak na to svítilo slunce, bylo to o to intenzivnější. Kvůli odrazu tepla jsem měl během jízdy spálené prsty u nohou," vysvětlil s tím, že musel nohy pravidelně ledovat.

I v takto náročných podmínkách si ale Božák některé části i užil. "Mám rád průjezd Monument Valley, které zná spousta lidí z westernů a jsou zde stolové hory. Ono obecně mě baví sledovat krásy Ameriky. Mám rád i zmíněné hory. Třeba výšlap na nejvyšší místo závodu Wolfcreek Pass, který měří 3 309 metrů," řekl.

Rád posouvám limity, ale...

Nejvíc ale pro českého reprezentanta znamenal cíl, který z třinácti účastníků Božákovy kategorie vidělo jen sedm. Až tak náročný je RAAM. Až tak moc neodpouští jakékoliv zaváhání.

Sám český reprezentant přiznává, že k cestě za takto velkým úspěchem pomohlo několik dalších prvků. Vedle skvěle pracujícího týmu, jenž je složen z rodiny a kamarádů, kteří jedou bez nároku na honorář, také zkušenosti z minulých závodů a paradoxně také covid.

"Já se na tento RAAM přihlásil už v roce 2020, takže jsem měl tři roky na přípravu na jeden závod. Bylo to nepříjemné v tom, že jsem půl sezony trénoval a pak čekal, jestli se pojede. Zároveň však člověk vytrénoval hlavu, jak udržet motivaci. Bral jsem to jako svoji olympiádu," konstatoval s tím, že před čtyřicátým ročníkem legendárního závodu trénoval chytřeji než dřív a pomáhal mu i sportovní lékař.

Jestli ale na RAAMu bude i další rok a pokusí se vylepšit svůj rekord, zatím neví. "Jsem člověk, co rád posouvá své limity, a vidím v tom potenciální motivaci pro další závod. Obhajoba je ale vždy těžší. Navíc teď to cítím tak, že mám RAAM odškrtnutý. Nechci ho zevšednět a udělat z něj rutinu," řekl s tím, že pro letošek už má podle všeho odzávoděno.

"Maximálně bych si zkusil nějakou čtyřiadvacetihodinovku, ale hlavně chci regenerovat, dohnat práci kolem domu. Měl jsem speciální volno v práci. Možná je čas se vrátit na chvíli do normálního života bez kola," dodal.