5 dramatických ročníků: Kožená hlava útočí v poslední etapě Tour

Jean Robic nebyl nejstylovějším z cyklistů, a navíc měl tu smůlu, že závodil v době takových elegánů, jako byli Fausto Coppi (podle mnohých na kole nejlépe vypadající závodník všech dob) nebo Hugo Koblet (jemuž náleželo slavné přízvisko Pédaleur de Charme – tedy "šarmantní cyklista"). Přesto právě s tímto drobným jezdcem začíná poválečná éra Tour.

Narodil se v roce 1921 na severu ve městě Vouziers, kde místní gymnázium nese jméno Tomáše Garrigua Masaryka, který zde o několik let dříve organizoval jednotky legií. Robic mnoho nevyrostl a díky svým pouze 160 centimetrům výšky si brzy vysloužil nelichotivou přezdívku "Malá koza", což bylo jen o málo lepší než druhé přízvisko: "Kožená hlava".

Mohlo za to zranění z roku 1944, kdy si po pádu poranil lebku – od té doby nosil Robic, který se v sedmi letech přestěhoval do Bretaně, na kole nevzhlednou koženou helmu, tedy jakéhosi předchůdce ochrany, kterou mívá brankář Petr Čech. Ve sportu, kde se počítá každý gram váhy, mu však toto kožené závaží nezabránilo, aby vyhrál první poválečnou Tour.

Ovšem nebylo to snadné. Tehdejší Tour byla plná zvratů, a to od samého počátku: ve druhé etapě se do vedení dostal René Vietto, který v posledním ročníku před začátkem války vedl po patnáct dní, aniž by se však dočkal celkového vítězství (to tehdy připadlo Sylveru Maesovi). Nyní mělo být vše jinak – Vietto už prohrát nehodlal. A dlouho to tak vypadalo.

Cyklista, který se netajil sympatiemi ke komunistické straně, sice na chvíli žlutý dres ztratil v Alpách, avšak vedení brzy získal zpět a vypadalo to, že už ho nemůže nic zastavit. Jeho kontrolu nad závodem neohrozil sólový atak Alberta Bourlona (s 253 kilometry jde o nejdelší poválečný únik) ani Robicův útok v Pyrenejích, díky němuž smazal téměř 15 minut ztráty.

Zbývaly tři etapy a Vietto vedl o minutu a půl před Pierrem Brambillou. Vše změnil 19. den, pro který si organizátoři připravili nejdelší časovku v historii: trasa mezi Vannes a Saint-Brieuc měřila 139 kilometrů. Vietto, který během závodu přišel kvůli sepsi o prst na noze a podle legendy trval na tom, aby si jeho domestik Apo Lazarides uřízl ten svůj, v ní odpadl.

Žlutý dres převzal Brambilla. Původem italský cyklista, který se narodil ve Švýcarsku a v roce 1949 přijal francouzské občanství, vedl i na startu závěrečné etapy do Paříže. Tu vnímáme jako procesní, během níž vítěz popíjí šampaňské a rozdává úsměvy. V parném červenci 1947 ale bylo vše jinak. Robic, jenž ztrácel bezmála tři minuty, totiž v polovině etapy nastoupil.

"Kožená hlava" zaútočil v kopci před městečkem Bonsecours, na což Brambilla samozřejmě musel reagovat. Dotáhl se ještě na zadní Robicovo kolo, nedokázal však už odpovědět na další atak, který provedl pátý v pořadí Édouard Fachleitner. Robic se na rozdíl od lídra závodu ještě na jedno zrychlení zmohl a společně s Fachleitnerem nechali žlutý dres v prachu cesty.

Oba spolupracovali – Robic spoluspiklenci slíbil odměnu sta tisíc franků, pokud mu bude pomáhat až do cíle – a jejich náskok narůstal. Záhy byl drobný cyklista s koženou helmou na hlavě virtuálně ve vedení, a když dorazil do cíle, musel čekat plných třináct minut, než se do něj došoural znavený a poražený Brambilla, který nakonec skončil až třetí za Fachleitnerem.

Tour byla u konce a Robic, který se krátce před závodem oženil a jeho manželka po tři týdny cestovala se závodem, oblékl žlutý dres. Bylo to zvláštní vítězství: do vedení se dostal až po průjezdu cílem, a navíc přísně řečeno ani nezvítězil na čas. Fachleitnerovi totiž trvalo objetí všech etap o tři a půl minuty kratší dobu, Robic však vyhrál díky časovým bonusům.