5 dramatických ročníků: Den nekonečného Fignonova smutku

"No ano, jste to vy. Ten, kdo prohrál Tour de France o osm vteřin!"

"Ne, pane. Já jsem ten, kdo ji dvakrát vyhrál."

Říká se, že Laurent Fignon se už nikdy nedostal přes to, že ztratil tuto Tour. Stačí se podívat na jeho autobiografii, která se dotýká těch tragických osmi vteřin z července 1989. Vše, čeho francouzský cyklista, který ne zcela zaslouženě dostal přezdívku Profesor (Fignon rozhodně nebyl žádný akademik), v kariéře dosáhl, bylo navždy zastíněno těmi několika chvilkami.

K žádnému dramatu přitom nemuselo dojít, kdyby Fignon dokázal v 17. etapě naplnit to, co od něho chtěl sportovní ředitel Cyrille Guimard. Legendární stratég, který k vítězství na Tour dovedl tři různé jezdce a v současnosti ve svých 71 letech vede francouzskou reprezentaci, si všiml, že hlavní soupeř Greg LeMond je ve stoupání na Alpe d’Huez ve velkých potížích.

Fignon měl plán: zaútočit hned v první serpentině. Blonďatý závodník s dioptrickými brýlemi skutečně nastoupil, avšak jeho soupeř se držel dobře. Přišel další atak a další, se stejným výsledkem. Fignon nemohl LeMonda, který se vracel po téměř fatálním zranění, kdy jej vlastní švagr postřelil na lovu krocanů, setřást. "Bylo to na život a na smrt," líčil Fignon.

Série zrychlení Fignona vyčerpala natolik, že se dlouho nezmohl na další zrychlení tempa. Šest kilometrů pod vrcholem se k němu v autě přihnal Guimard a urgoval ho, aby znovu zkusil nastoupit. "Zaútoč, on umírá!" řval Guimard, který dobře četl LeMondovu řeč těla, z okénka doprovodného renaultu. "Nemůžu, jsem totálně mrtvý," křikl na něj zpět Fignon.

"Snažil jsem se jet, co to šlo, ale Guimardova slova mi ležela v hlavě. Pět kilometrů před cílem už stoupání nebylo tak prudké a já jsem se začal cítit o trochu lépe. Můj diesel se znovu zahříval. Rozhodl jsem se zaútočit na značce čtyř kilometrů. Jedno zrychlení a LeMond mě nedokázal následovat," popisoval. V závěru dokázal na soupeře najet minutu a 19 vteřin.

Jak však sám Fignon přiznal, kdyby se zvedl dřív, Tour by se rozhodla na Huézách. "LeMond byl totálně vyčerpaný," litoval. Americký jezdec s odstupem let vzpomíná podobně. "Děkuji Bohu, že tenkrát se ještě nepoužívala týmová rádia. Cyklistika je i o tom, jak dokážete blufovat. Je to poker. Guimard mě tehdy přečetl dobře," je si vědom LeMond.

Francouz poté vyhrál další etapu do Villard-de-Lans, v níž najel dalších 24 vteřin a náskok v celkovém pořadí navýšil na padesát vteřin. Vypadalo to nadějně, jenže brzy přišly nečekané problémy: Fignonovi se bolestivě ozvaly otlačeniny v zadních partiích. Nemohl pořádně spát a přesun vlakem do Paříže, kde se poslední den měla jet časovka, pro něj byl utrpením.

Natožpak těch necelých pětadvacet kilometrů časovky, které si organizátoři na poslední den schovali. Fignon vzpomínal, že takovou bolest nikdy nezažil: "bolelo to tak, že jsem nedokázal přijít na dopingovou kontrolu a vyčůrat se tam". Přesto on sám i všichni přihlížející měli za to, že náskok je pohodlně dostačující.

Zdálo se nemožné, že by Američan mohl manko ještě dotáhnout. Noviny a časopisy už dokonce do tisku poslaly obálky oslavující třetí Fignovův triumf. Francouz prohlásil: "Greg věří, že ještě dokáže zvítězit. Ale to není možné. Moje hlava i nohy jsou příliš silné." Jenže LeMond závodící v barvách malého belgického týmu ADR francouzskou oslavu překazil.

Dodnes se vedou dohady o tom, nakolik mu pomohla aerodynamická helma a časovkářský představec, který byl tehdy novinkou (Fignon vždy tvrdil, že šlo o porušení pravidel). Názory se různí. Nic to však nezměnilo na tom, že LeMond na trati letěl. V cíli mu změřili průměr 54,545 km/h – jde o nejrychlejší časovku delší než 10 kilometrů v historii Tour.

Také Fignon jel skvěle. V cíli měl třetí nejrychlejší čas, nikdy ve své kariéře neabsolvoval lepší časovku. Přesto to nestačilo. Na 24,5 kilometru ztratil na svého soupeře osmapadesát vteřin: o osm více, než si mohl dovolit. Zatímco hrdina francouzského sportu v cíli zkolaboval a nechtěl uvěřit tomu, co četl v obličejích svých nejbližších, LeMond byl v extázi.

"Byl to den nekonečného smutku. Den obrovské porážky. Jediný den v mém životě, kdy se osm vteřin stalo věčností. Brečel jsem jako malé dítě," napíše Fignon, který nechápal, co se mu znovu stalo (v závěrečné časovce ztratil vítězství už v roce 1984 na Giro d’Italia). Byla to nejtěsnější Tour historie: fantastický souboj dvou výtečných cyklistů a velkých osobností.

Pro Fignona však pařížské události zůstaly ranou, která se nezacelila do konce jeho života.