Tour de France 1971. Ocaňa byl vítězství blízko, ale na svou křehkost doplatil
Jak dopadne letošní Tour de France? Budou rozhodovat poslední metry silnice, anebo se bitva o celkové pořadí rozhodne daleko dříve a jasně převáží jedna ze zúčastněných stran? Napoví už čtvrtý den závodu se závěrečným stoupáním do střediska Orcieres-Merlette. To pamatuje slavné drama z ročníku 1971, kdy tu Luis Ocaňa rozdrtil Eddyho Merckxe.
Luis Ocaňa byl přesvědčen, že proti němu byla vyřknuta kletba. Bránila mu v tom, aby jasně ukázal, co v něm vězí – aby uspěl na největším závodě světa. Křehkého a věčně nervózního závodníka původem ze Španělska, který však mohl reprezentovat i Francii, s železnou pravidelností postihovaly problémy zdravotního, technického a především psychického rázu.
V ročníku 1971 vše vypadalo, že se štěstí konečně naklonilo na jeho stranu. Byla to nevídaná Tour a mnozí pamětníci i po letech tvrdí, že se jí žádná jiná předtím ani potom nemohla rovnat. Výsledek přitom může vypadat takřka obyčejně: Eddy Merckx přidal svůj třetí triumf v řadě. Průběh tehdejšího ročníku ale s obyčejností neměl nic společného. Právě naopak.
Byl tu Joop Zoetemelk, který se před rokem dostal k Merckxovi nejblíže (i když to je relativní pojem – nejblíže v tomto případě znamenalo téměř třináct minut zpět). Šance si hýčkala domácí naděje Bernard Thévenet, jehož průlom však na sebe ještě několik let nechal čekat. Nechyběl portugalský silák Joaquím Agostinho ani lehounký vrchař Lucien van Impe.
O Ocaňovi se mezitím na startu příliš nemluvilo, a to ani ve španělských novinách. Novináři z Marky dokonce hořekovali, že časy Federica Bahamontese, Jesúse Loroňa a Julia Jiméneze jsou dávno pryč a "v současnosti nemáme nikoho, kdo je schopen ujet v kopcích". Dnes se to zdá zvláštní, vždyť rodák z vesničky Priego rok zpátky vyhrál Vueltu.
O jeho kvalitách možná nevěděli španělští novináři, velmi dobře si jich však byl vědom Merckx. V jeho slovech vytušíme i známku obdivu, kterou vůči svému soupeři cítil. Po Critériu du Dauphiné, kde Belgičan lídra stáje Bic těsným rozdílem porazil, dokonce prohlásil: "Kromě Ocani se všichni ostatní pouze snažili mě porazit, ne sami vyhrát."
Byl to problém vlastní generaci Merckxových soupeřů. Belgičan se přihnal a rozdrtil vše, co stálo v cestě. Mnozí závodníci postupně došli k uvědomění si, že křížit síly s Kanibalem nemá smysl, a spokojili se s bojem o druhá místa. Obzvlášť se toto vyčítá Zoetemelkovi, který na druhé příčce Tour skončil šestkrát (nejprve za Merckxem, poté za Bernardem Hinaultem).
Ocaňa takový nebyl: pokud měl prohrát, bylo to po krvavé řeži. K jedné takové došlo v horkém červenci před sedmačtyřiceti lety. "Jestli se bojím Merckxe? Proč? Kdybych se bál, přestal bych závodit a vrátil se domů," líčil. "Nemyslím si, že je neporazitelný – nikdo není," dodal Ocaňa. Jaký rozdíl oproti défetistickým prohlášením jeho kolegů.
Závod začal zostra. Už ve druhé etapě ujela zbytku pole patnáctičlenná skupina s velkými favority – v cíli byli téměř o 10 minut dříve než peloton a bylo tak zřejmé, že vítěz vzejde z jejich středu. Merckx byl ve žlutém, Ocaňa se však držel a v osmé etapě zaútočil na Puy de Dome, kde Kanibal poprvé nestačil a poztrácel část svého náskoku.
To však nebylo nic proti 11. etapě, která směřovala do Orcieres-Merlette. Ocaňa zaútočil 60 kilometrů před cílem ve stoupání na Cote de Laffrey, na což Merckx nenašel odpověď. Bernard Thévenet vzpomíná: "Pokaždé když se vrátila motorka s časomírou, přibyla na tabuli další minuta. Říkali jsme si, že to není možné. Ocaňa to vzal zkratkou nebo co?"
Ocaňův ředitel Maurice de Muer sledoval postup z auta. Svěřenci hlásil, kolik ztrácí Merckx. "Poté, co zaútočil, jsem mu říkal, aby jel pravidelné tempo, protože má čtyři minuty náskoku. Křikl: 'Dobře, za chvíli to bude pět.' Za pár okamžiků jsem u něj byl znovu a říkal, že už těch pět minut náskoku má. Zařval na mě, že teď to bude šest. A tak dál. A tak dál," líčil.
Byla to jedna z nejslavnějších etap všech dob – právě k takovým dnům byl přirovnáván útok Chrise Frooma na předloňském Giru. Ocaňa byl v cíli o osm minut a 42 vteřin před Merckxem, který mluvil o tom, že šance na vítězství jsou u konce. Ocaňovo tempo bylo tak vysoké, že 61 jezdců neprošlo časovým limitem. Pořadatelé jej nechali zvednout, aby mohli pokračovat.
"Nic už nebude takové jako předtím," nechal se slyšet ředitel závodu Jacques Goddet. Měl pravdu – svět se v tu chvíli zastavil. "Myslel jsem si, že Tour je ztracená. To, co předvedl Ocaňa, nebylo z tohoto světa," vzpomínal po letech Merckx, jehož slova potvrzuje Thévenet. "Byl to jediný den, kdy mě někdo porazil o deset minut. Bylo to na hranici myslitelného," ví.
Merckx se ale nevzdal. Následující etapa začínala sjezdem z Orcieres, kde tým Molteni rozpoutal peklo: v cíli byla skupina s Merckxem o dvě minuty dříve než pronásledovatelé vedení Ocaňou. Radost z toho neměl starosta Marseille, kam závodníci dorazili hodinu před plánovaným příjezdem. Místní politik se zařekl, že Tour do svého města už nikdy nepustí.
Následovala časovka, v níž španělský lídr omezil svou ztrátu na pouhých jedenáct vteřin. Po třinácti dnech tak vedl závod o propastných sedm minut a 23 sekund. Jenže pak se ozvala ona strašlivá kletba, na niž se Ocaňa vždy odvolával. Etapa číslo čtrnáct vedla pyrenejským stoupáním, bylo to ovšem ve sjezdu z Col de Menté, kde přišel Ocaňův konec.
Zatímco hustě pršelo – v Pyrenejích padaly trakaře –, Merckx podnikl další útok. Na vozovce ležely vrstvy písku a oleje, Belgičan ale na nebezpečí ohled nebral. V jedné ze serpentin padá a s ním i Ocaňa, který si hlídal jeho zadní kolo. Kanibal se zvedá a pokračuje, Ocaňa chce udělat to samé, avšak v tu chvíli do něj vráží Zoetemelk, který ztratil kontrolu nad kolem.
Žlutý dres padá vedle cesty, jeho nositel řve v agonii. Tour je pro Ocaňu u konce, přijíždějící sanitka jej odváží. Fanoušci zůstávají v šoku, stejně tak jako Merckx, který odmítne vézt dres lídra z respektu ke svému soupeři. Status quo je zachován a Kanibal vyhrává svou třetí Tour. Všichni však viděli, že v roce 1971 byl na francouzských silnicích jeden ještě silnější jezdec.
