Fischer o speciálním dobíjení i závodech bez rukavic. Proč má nejraději hromadné starty?
V minulosti se nad ním vznášelo podezření z dopingu, v médiích se také referovalo o jeho spolupráci s východoněmeckou tajnou policií Stasi. Bývalý biatlonista Sven Fischer má na kontě čtyři olympijská zlata, dvakrát také vyhrál celkové pořadí Světového poháru. Mistrovství světa v Novém Městě na Moravě se účastní jako expert německé televize. Jakou disciplínu z biatlonu má nejraději? A proč vždy závodil bez rukavic?
O Fischerovi se v německých médiích hovořilo jako o produktu tehdejší Německé demokratické republiky. Sám ostatně působil jako voják.
"Musím poděkovat všem trenérům, kteří mě na biatlon připravili. Je důležité mít kolem sebe lidi, ke kterým vzhlížíte. Byla to výborná organizace," vzpomíná pro pořad Biatlon exkluziv.
"Po sjednocení Německa všichni tápali, co se bude dít. V Oberhofu jsem pokračoval v rámci armády. S Ruhpoldingem jsme soutěžili, ale pozitivně. A to dává člověku sílu a motivaci. Ale vždycky to bylo férové," doplňuje Fischer v rozhovoru pro ČT sport.
Teď je mu dvaapadesát let, sám se ale cítí skvěle. "Když jsem byl mladší, neustále jsem se pohyboval. A to je důvod, proč jsem pořád v takové kondici. Ale už jsem samozřejmě pomalejší, i když mi to stačí. Je mi přes padesát, ale jsem spokojený. Je potřeba pořád něco dělat."
Vyhovuje mu jeho současné pracovní nastavení, které mu kromě povinností v televizi poskytuje dostatek volného času.
"V zimě se věnuju Světovému poháru a v létě mám volno. I tak ale pracuji, spolupracuji s bývalými kolegy, pořádám besedy," pokračuje muž, který s biatlonem skončil v pětatřiceti letech.
"Dá se říct, že jsem skončil brzy, ale taky jsem měl obrovské štěstí, že jsem mohl patnáct let závodit. Mám výborné zážitky, zkušenosti. Pak jsem měl pocit, že už na tom není tělo, jak bylo, a že vrchol mám za sebou. Nestačilo mi to, chtěl jsem být úspěšný," tvrdí.
Řada fanoušků, kteří jsou s biatlonem už několik desítek let, si Fischera pamatuje kvůli dvěma věcem. Tou první je speciální dobíjení.
"Tu pušku jsem používal, protože pochází z místa, odkud bydlím. Používala se i na lov, ale hlavně na sport. Hledal jsem nejrychlejší způsob, jak nabíjet," začíná své vzpomínání.
"Výborná věc na tom byla, že jsem měl trvale ukazovák na spoušti a zbytkem ruky jsem nabíjel, takže jsem ji neodstraňoval ze spouště. Proto se mi to tak líbilo. Problém jsou ale finance, je to například hrozně drahé na výrobu. Druhá věc je, že nabíjíte hrozně rychle, a proto se některé součástky mohou uvolnit," vysvětluje.
Navíc závodil vždy bez rukavic. Jak to vůbec zvládl, když teploty padaly k patnácti stupňům pod nulou?
"To mám v rodině. Moji prarodiče byli dříči, farmáři. Pracovali pořád venku rukama, i v zimě. Myslím, že to mám v genech. Ani můj otec nepoužívá rukavice, ať dělá kdekoliv, třeba v lese. Vždycky když začala zima, nikdy jsem nenosil rukavice a ruce si na to zvyknou, otuží se. Jsem přesvědčen o tom, že když jste vystaven chladu, posiluje vás to."
Jedním z jeho nejoblíbenějších disciplín byl a stále je závod s hromadným startem. "Cítil jsem, že masák je divácky emotivní. Přímo vidíte, kdo je první, kdo to vede, jak těsně jsou na něj namačkaní ostatní. To do toho dává energii. Cítil jsem, že je to dobrý způsob, jak mezinárodní biatlon přivést více do pozornosti," říká mistr světa z masáku v roce 1999 na Holmenkollenu.
