Henkelová: Chci závodit až do Soči

"Mě trénovat prostě baví. Je to zvláštní, jiný život - baví mě dělat to, co dělám. Je to tvrdé povolání a člověk ho musí dělat správně, s radostí chodit na tréninky a na konci také mít výsledky." Právě o výsledky a dobrá umístění neměla Henkelová nikdy nouzi – osm zlatých z mistrovství světa a dva olympijské triumfy z her v Salt Lake City mluví za vše.

Letos šestatřicetiletá biatlonistka už začíná spřádat i plány do budoucna, končit by chtěla po olympijských hrách v ruském Soči. Na otázku, zda se její život po ukončení úspěšné kariéry bude pohybovat biatlonovému sportu nablízku, jasnou odpověď zatím nemá. "S biatlonem v tento okamžik nic neplánuju. Chci se koncentrovat na svou kariéru a potom udělat nějaký přesnější plán. Chtěla bych se už usadit." Je ale dost pravděpodobné, že se usadí v Americe, odkud pochází přítel Henkelové a sám taktéž biatlonista Tim Burke.

Henkelová je v Německu velice populární - navíc bydlí přímo v Oberhofu, pravidelném dějišti světových pohárů. Jak vůbec zvládá zájem fanoušků a médií? "Myslím, že to jde. Necítím, že by mi někdo příliš zasahoval do soukromí." Biatlonistka si přízeň fanoušků spíš užívá, komunikuje i se svým fanklubem.

Německo je jedinou zemí, která během jedné sezony pořádá pravidelně dva světové poháry – jeden ve zmiňovaném Oberhofu, součásti bývalé NDR, a druhý v Ruhpoldingu, který se nacházel v Západním Německu. Nepanuje mezi těmito sportovními středisky rivalita? "Myslím, že každé místo chce být tak dobré, jak je to možné. Dobře zvládnout závody a zorganizovat je. To platí pro oba závody, přičemž na konci se každý soustředí jen na sebe. Oboje to jsou dobré závody a byl by nesmysl přidávat do toho nějakou rivalitu."

Henkelová se k biatlonu dostala ve třinácti letech, když ji přeřadili z klasického lyžařského družstva. Bylo to přitom v roce, kdy se biatlon probojoval mezi olympijské sporty. "Bylo to tak, že nás, holky, přidali v tréninkovém centru k biatlonistům. Bylo to dané – buď budu dělat biatlon, nebo nebudu dělat vůbec nic. A mně to tehdy také bylo jedno. Bylo mi dvanáct let, a to mě prostě nezajímalo. Střílet ze zbraně byla zábava, nemusela jsem se nijak dlouho rozhodovat." Ke zbraním však biatlonistka nemá nějaký zvláštní vztah, dnes říká, že po skončení kariéry zbraně klidně odloží a chybět jí nebudou. "Tím, že jsem tehdy byla tak mladá, tak jsem se hned naučila, jak se s nimi zachází. Najednou to tam prostě bylo. Nebyl to nějaký zvláštní vztah – až skončím, tak tu zbraň zase odložím." Se zbraněmi má také jednu nepříjemnou zkušenost: "Na korejském mistrovství světa mi zbraň nedopatřením vystřelila v tréninkové místnosti, to se nesmí stávat."

Důležitou postavou v kariéře německé závodnice byl a stále je trenér Gerhard Hönig. "Měla jsem ho již v juniorských letech, je to můj dlouholetý trenér. Dobře se známe a našli jsme bázi, na které můžeme dobře spolupracovat. Takový vztah už trvá roky. Tím, že také jsem u biatlonu už dlouho a mám své zkušenosti, někdy mám třeba jinou představu. Moc se to však neliší od názorů mého trenéra – sdílíme společnou ideu, co je a co není pro mě dobré. Pravidelně komunikujeme."

Ačkoliv se Němcům na mistrovství zatím příliš nedaří, Henkelová je plná optimismu. "Kdybych si sama sobě nevěřila a nebavilo mě to, už bych ten sport nedělala. Dělám to, protože ještě mám motivaci a chci něčeho dosáhnout. Nechci závodit jen proto, abych se zúčastnila." A cíl Henkelové do zbývajících biatlonových let? "V první řadě bych chtěla vyhrát nějakou medaili tady v Novém Městě a potom v Soči také ještě budu bojovat o jednu."