BLOG: Bitva o olympijský sen začíná
Na Bělehrad, pane Ginzburg! Tím směrem se čeští basketbaloví reprezentanti vydali 2. července s nadějí, že na konci týdne ukončí 36leté čekání na účast mužského basketbalu na olympijském turnaji, tedy tom nejprestižnějším setkání na této planetě. Žádné švejkování, svou misi berou smrtelně vážně.
O výletu do Srbska věděli Češi od ledna, kdy složení jednotlivých kvalifikačních skupin určil los ve švýcarském Miesu. Společně se srbskou metropolí byl ve hře také výlet do filipínské Manily nebo italského Turína. Ruku na srdce, kdo by se nechtěl podívat na Filipíny (třeba já rozhodně), že ano? Italská pohostinnost zase slibovala známý standard služeb a basketbalové prostředí, ale na první dojem tak trochu šedivě průměrná destinace Bělehrad dává českým basketbalistům největší šanci vybarvit si letenky do Ria olympijskými motivy. Vysvětlím proč.
Co si budeme namlouvat, los výběru trenéra Ginzburga rozhodně přál. Bylo jasné, že při zamýšleném ataku na účast mezi brazilskou elitou musel český tým narazit na nějakou těžkou váhu. Třeba kombinace Kanada, Francie s trochou domácího filipínského nadšení by z basketbalového hlediska nemusela českému výběru zcela sedět. Korektnost stranou - neseděla by mu vůbec. Zvlášť Kanaďané s údernou osou vycházejících hvězd NBA - čerstvým šampionem z Clevelandu Thompsonem nebo jedničkou draftu roku 2013 Anthonym Bennetem - vypadají dost našlapaně.
To samé v tmavě modrém platí o Italech, kteří na loňském Eurobasketu Čechy roznesli 20bodovým rozdílem a jejich hvězdní snajpři z NBA Gallinari, Bellineli a Bargnani byli pro českou obranu těžko řešitelným rébusem. Což dokázal i nedávný přípravný zápas v Trentu, kde si nekompletní italská squadra s chutí pročetla trhací kalendář made in Repubblica Ceca (rozuměj 48:78).
A tak tu zbývá Srbsko. Vicemistři světa z roku 2014 jsou sice obávanou, nikoliv ale smrtelnou hrůzu nahánějící silou. Několik očekávaných opor poslalo trenéru Džordževičovi omluvenku a i když ze jmen jako Teodosič, Raduljica nebo Bogdanovič jde respekt, tlak domácího prostředí (a srbských basketbalových fanatiků obzvlášť) ale dokáže své. Zeptejte se Španělů, kterým na MS 2014 novináři už umetli cestu do finále s USA, ale žalostná střelba proti Francii je nečekaně zastavila už ve čtvrtfinále.
Češi navíc do základní skupiny v Bělehradě dostali společnost, se kterou by si měli umět poradit a ideálně se i naladit na vítězné rozpoložení. Lotyšsko sice na soupisce registruje několik zkušených jmen z evropských pohárů, ale největší hvězdy jako Porzingins z Knicks nebo účastník euroligového final four Davis Bertans do Srbska nepřijely. Do pohody může český tým dostat i fakt, že na evropském šampionátu v souboji o 7. místo Lotyšsko s přehledem sfoukli. A ani Japonci neplatí za žádné basketbalové bohy, což Ginzburgova družina ví po loňském vítězném setkání v Brně.
Takže půjde-li vše podle předpokladů, mohl by český tým narazit na Srby až ve finálové bitvě o Rio (ovšem pozor, Portoriko tu rozhodně také není na exkurzi bělehradských památek) a v jednom zápase už se může stát úplně všechno. Vždyť vloni na Eurobasketu dokázal český tým hrát se Srby vyrovnaně tři čtvrtiny, proč by teď nevydržel čtyři?
Sečteno podtrženo, síla soupisky dává největší šance Srbům. Prostředí v hale bude tak nepřátelské, že i pouť Froda do nitra Hory osudu vypadá jako odpolední dýchánek. Ale jestli něco českou basketbalovou reprezentaci v posledních letech zdobí, pak je to opravdu bojovný charakter podpořený výrazným basketbalovým umem v moderním pojetí. A to není málo. I když je potřeba zvládnout čtyři velké kroky, věří si. A myslím, že my bychom měli věřit jim. Víc pro ně v Bělehradu udělat nemůžeme.
