Neminul Guardiolu ani Juventus. Je ale dnes fotbal opravdu bez dopingu?

Bonar měl v posledních šesti letech spolupracovat se 150 sportovci z různých zemí a dodávat jim zakázané látky jako EPO, steroidy či hormony na pomoc růstu. Výsledky přitom měly být podle deníku The Times fenomenální.

Jenže stejně tak jako může jít o rozsáhlou operaci, se může jednat i pouze o vychloubačné žvanění člověka, který už rok postrádá lékařskou licenci a je vyšetřován kvůli tomu, že nesdělil na smrt nemocnému člověku, že jeho choroba je v konečné fázi. Bonar ostatně svá tvrzení, která v článku sděluje na skrytou kameru, nyní odmítá a všechny dotčené kluby vehementně odmítly jakékoliv porušení pravidel.

Přestože to může být nakonec jen výstřel do prázdna, fotbal se v poslední sezoně musí vypořádávat s několika zjištěními, která poukazují na to, že podmínky ve fotbalovém prostředí nejsou tak docela standardní. Žádná hvězda, ani žádný známý klub se v posledních letech nemusely potýkat s pozitivními testy, to ale vypovídá spíše o úrovni dopingového testování než o čistotě fotbalu.

Jsou pravidla UEFA dostatečně tvrdá?

BBC v březnu zjistila, že skotská fotbalová asociace v posledních devíti měsících provedla pouhých osm dopingových testů. Vedení skotského fotbalu, které navíc na dopingové testy nijak finančně nepřispívá, přitom nedostatek testování obhajovalo s tím, že tamní fotbal je přece čistý.

Kritika nedostatečného testování se snáší i na UEFA. Na podobný problém jako ve Skotsku narážel i trenér Arsenalu Wenger v listopadu loňského roku. Jeho tým v Lize mistrů prohrál 1:2 na hřišti Dinama Záhřeb a záložník chorvatského týmu Arijan Ademi byl pozitivně testován na steroidy. Zatímco hráč obdržel čtyřletý trest, Dinamu body odečteny nebyly, což Wengera přimělo k velmi tvrdým odsudkům evropské fotbalové asociace.

"UEFA v podstatě akceptuje dopování, když odsoudí hráče, ale ne celý tým. Jeden pozitivně testovaný hráč nestačí k tomu, aby se změnil výsledek. A vzhledem k tomu, že po utkání se testují tři hráči, je téměř nemožné, že chytíte někoho druhého," prohlásil Wenger.

"Nejsem spokojený s úrovní testování, protože si myslím, že by měly být zavedeny i krevní testy. Testy moči jsou povrchní a nedostatečně hluboké na to, abychom mohli říct, že ve fotbale nemáme problém s dopingem," doplnil francouzský kouč.

Jen o několik dní později Arsenal navštívili dopingoví kontroloři z UEFA, aby v týmu vykonali namátkovou prohlídku. Ta přitom byla o poznání důkladnější než dosavadní standardy UEFA. Evropská fotbalová asociace v reakci na Wengerova tvrzení uvedla, že během loňské sezony vykonala 2318 testů a z toho 294 krevních.

V množství utkání, která se odehrají během jednoho ročníku, jsou ale i to poměrně nízká čísla. Jen v Lize mistrů a Evropské lize se za sezonu odehraje zhruba 500 utkání, a to ještě ani nebereme v potaz další utkání pořádané UEFA od reprezentačních zápasů všech věkových kategorií přes ženské soutěže a juniorské klubové kategorie. S takovými počty UEFA provádí zhruba pouhé 1-2 testy na každý zápas, který pořádá. Krevních testů je pak v takovém nastavení naprosté minimum.

Fotbalisté s obřím testosteronem

Testy jsou tedy v evropském fotbale velice laxní na mnoha úrovních. A to zvláště když je porovnáme se sportovními odvětvími, které se musí vypořádávat s častými případy dopingu - tedy s cyklistikou, atletikou či zimními sporty.

Ve všech těchto disciplínách musejí sportovci mít biologické pasy, které prakticky každý den sbírají podrobná data o úrovních krve. Na základě pasů je pak i po letech možné zpětně testovat, zdali sportovci nedopovali. Biologické pasy byly sice ve fotbale zavedeny pro mistrovství světa v roce 2014, jinak je ale dnes vše při starém, což je i terčem kritiky světové antidopingové organizace WADA.

Přitom počty hráčů v UEFA, kteří vykazují nestandardní hodnoty, jsou poměrně vysoké. Podle rozsáhlé studie výsledků z let 2008 až 2013 vykazovalo 68 z 900 profesionálních fotbalistů působících v elitních evropských ligách podezřele vysoké hodnoty testosteronu, které mohou podle německé televize ARD v některých případech svědčit o dopingu. Zjištěných 7,7 procent z 900 fotbalistů je přitom velký nárůst oproti dřívějším výsledkům, které ukazovaly pouhých 1,3 % podezřelých případů.

Výsledky dopingových testů v elitních evropských ligách ale v posledních letech nepoukazují na téměř žádné případy dopingu. Jediným hráčem v historii Premier League od roku 1992, který byl potrestán za doping, byl Abel Xavier z Middlesbrough v roce 2005. Přitom zvláště v 90. letech a na přelomu milénia fotbal zaznamenal hned několik závažných dopingových kauz.

Zřejmě nejžádanější trenér současnosti Pep Guardiola v roce 2001 dostal čtyřměsíční trest za užívání nandrolonu. Bývalý hráč Marseille Jean-Jacques Eydelie zase prohlásil, že spolu se spoluhráči obdrželi před finále Ligy mistrů v roce 1993 injekce s dopingem. A nepřímo na Marseille také odkazoval Arséne Wenger v nedávném rozhovoru pro L'Equipe, kde prohlásil, že čelil mnohým týmům, které neměly stejnou o představu o fair-play a dopingu.

Real Sociedad zase v sezoně 2002-2003 skončil druhý ve španělské lize, přičemž o rok dříve figuroval na třinácté pozici. Pozdější prezident klubu Inaki Badiola prozradil, že jeho předchůdce ve funkci měl vyhrazené černé konto pro pořizování nelegálních látek.

Juventus jako Lance Armstrong

Problém je i ve vnímání problematiky - i novináři renomovaných světových deníků dnes uvádějí, že fotbal za sebou nemá případ srovnatelný s Lancem Armstrongem. K čemu jinému ale přirovnat soudní proces s Juventusem, který si měl mezi lety 1994-1998 dopomoci k prvnímu titulu v Serii A i Lize mistrů po dlouhých letech nepovolenými prostředky?

Soudní expert a přední italský odborník na hematologii Giuseppe d'Onofrio tehdy prohlásil, že je prakticky jisté, že tehdejší kapitán Antonio Conte a Alessio Tacchinardi užívali EPO. U dalších sedmi hráčů včetně Deschampse či Del Piera označil možnost dopingu za velmi pravděpodobnou.

Juventus mimo jiné svým hráčům ordinoval silná antidepresiva, byť žádný z jejich hráčů nevykazoval známky deprese, a ve stejném principu zacházel i s léky na zlepšování srdeční výkonnosti či analgetiky. Při prohlídce v sídle italského klubu vyšetřovatelé narazili na 281 různých typů léků a prohlásili, že klub byl vybaven jako malá nemocnice.

Na to, že fotbal "musí konečně opustit lékárnu", poukazoval i tvrdý kritik praktik Juventusu Zdeněk Zeman, který měl kvůli nátlaku vedení Bianconeri v následujících letech velké problémy sehnat si angažmá v předním italském klubu. Juventus ale trestu unikl i díky obhajobě, která poukazovala na to, že "prakticky jisté" či "velmi pravděpodobné" v úsudcích D'Onofria se ještě nerovná "beze vší pochybnosti".

Ostatně doktoři spojení s největšími cyklistickými skandály neskrývají, že své klienty měli i ve fotbale. Eufemiano Fuentes, jedna z hlavních postav skandálu Operation Puerto, který rozkryl rozsáhlý systém dopingu ve španělském sportu a v cyklistice, se nechal slyšet, že do jeho kliniky často mířili i fotbalisté.

Luis García del Mural, strůjce dopingového systému v Armstrongově týmu US Postal, byl zase lékařským poradcem Barcelony i Valencie. Kluby rovněž používají praktiky, které nemají daleko k zakázaným metodám krevních transfuzí. K užívání metody blood spinning, která má zlepšovat regeneraci při zraněních, se v uplynulých letech přiznaly například Chelsea či Tottenham.

Dopingové testy dnes nesvědčí o tom, že by fotbal měl mít problém s užíváním nepovolených látek. Otázka ale je, čemu všemu testy ve své dnešní podobě vůbec nasvědčují. 

Fotbalové prostředí za sebou dopingovou minulost má. Dnes ale ve fotbale neexistují přes obrovské finanční prostředky a počet hráčů, jaké nemá žádný jiný sport, téměř žádné případy dopingu. Je v tomto ohledu fotbal opravdu tak čistý, i když jej provází tolik jiných chronických problémů? Lepší testování a prevence by minimálně pomohla zažehnat značné pochybnosti.