Cyklista v nepříznivém terénu. Karel Hník a jeho hrbolatá cesta pelotonem

Karel Hník se ohlíží. Jeho znavené tělo se obrací v sedle, ustarané, co tam vzadu – o několik desítek metrů zpět – může spatřit. Vzápětí mu ramena klesnou ještě o kousek níže. Ze země nikoho se totiž rychle blíží další dva svítivé dresy. Odstup je třicet metrů, pak dvacet a najednou se zadní a přední kola téměř dotýkají. Cyklista je chycen a soupeři cítí jeho krev. Nastupuje jeden, o chvíli později druhý. Bitva je prohrána.

Nastává večer a Karel Hník si v hlavě celý závod poněkolikáté prochází. Znovu a znovu přemýšlet, co jsem udělal špatně, co je třeba zlepšit a co příště už snad raději ani nezkoušet – není lehký úděl profesionálního cyklisty. Karel Hník se vydává domů a ví, že tohle byl jeho poslední závod v tomto roce. Už žádná další příležitost, žádná další šance zlomit běh věcí. Času na přemýšlení naopak nyní bude více, než je mu snad vůbec milé.

O čem, ptáte se. Přece o angažmá, které skončilo krachem. O příležitostech, u kterých to nevypadá, že se někdy vrátí. Také o zemi, kde se táhnou dlouhé roviny a kopce do výšky příliš nevyrostly. Ke všemu se vrací vzpomínky na potíže se zdravím, o nichž nikdo nedokázal říct, odkud se vzaly a co je vlastně způsobilo. Je toho tedy mnoho, co je potřeba probrat. Karel Hník ale týden před Vánoci působí dojmem, že se přese všechno rozhodit nenechá.

Potřeba těžších závodů

"Bylo toho na mě trošku moc," začíná a míní tím závěrečný podnik Českého poháru v Plzni, kde padl v onom nerovném boji s přesilou. "Nejdříve jsme odjeli ve dvou a já si říkal, že bych si do spurtu možná i věřil. Ale Elkov-Author je nejlepší tým v Čechách, takže si to pohlídali a poslali si dopředu ještě další dva závodníky. To už bylo trochu nad mé síly. Byl jsem zklamaný, ale chápu, že si se mnou takhle pohráli na konci," dodává zamyšleně.

Mluví o jednom závodě, to samé by však mohl říci o celé sezoně. Ta začala ve velké nejistotě, neboť Hníkova tehdejší polská stáj Verva ActiveJet nezvládla své finanční problémy a šla do bankrotu. Závodníci na její soupisce přitom byli dlouho udržováni v naději, že tým pokračovat bude. Když se dozvěděli pravý stav věcí, bylo už pozdě hledat si angažmá v předních týmech. Hník tak nakonec byl rád, že se dohodl s domácím týmem Topforex-Lapierre.

"Snažil jsem se to brát s nadhledem, ale není nic příjemného, když ještě v únoru nevíte, co bude. Je to složité, protože v té době jsou už soupisky většiny týmů uzavřené. Do poslední chvíle mi bylo řečeno, že ten tým bude pokračovat, což se nakonec neuskutečnilo a dopadlo to tak, jak dopadlo. Mlžilo se do poslední chvíle, což bylo docela nefér," líčí své poslední polské měsíce, po kterých spolu s dalším krajánkem Jiřím Polnickým zamířili domů do Česka.

"Sezona v Polsku nebyla úplně špatná, i když rozhodně mohla být lepší. Nějaké výsledky byly – třeba na Czech Cycling Tour (kde Hník skončil celkově čtvrtý a v etapě do Šternberku nestačil jen na Diega Ulissiho, pozn. aut.). Kdyby mi řekli v říjnu, že mají finanční problémy a ať si už radši něco hledám, tak bych měl nějaké možnosti. O to horší to bylo, když mi na konci listopadu řekli, že sice pořád nemají licenci, ale že všechno vypadá dobře," popisuje.

Zatímco Polnický se vrátil zpět do Elkov-Author a podílel se na dominantních výkonech, které královéhradecký tým předváděl od jara do podzimu (a mj. byl jedním z aktérů z plzeňského závěru), šestadvacetiletý Hník dostal místo ve stáji věnující se výchově talentů. Znovu se tak sešel s René Andrlem, pod nímž sám na silnici začínal ve formaci Etixx-iHNed. Tehdy tam vznikala úspěšná generace kolem Hníka, Jana Hirta nebo Petra Vakoče.

Ovšem zatímco výše zmínění letos jezdili jarní klasiky nebo Giro d’Italia, na Hníka čekaly podniky ČP a občasné výjezdy za hranice do Polska či Slovenska. Sprinterskými dovednostmi ani robustní postavou, které závody v těchto zemích obvykle vyžadují (vítězem letošního ročníku Českého poháru se tak například stal ex-dráhař Alois Kaňkovský, pozn. aut.), však Hník nedisponuje. "Potřeboval bych určitě trochu těžší závody, co se kopců týče," přiznává.

"Dříve se ještě jezdil Český pohár v Kyjově na těžké trati, kde bylo před rokem i mistrovství republiky, takže taková trať by mi třeba vyhovovala. ČP jsem letos absolvoval poprvé v životě, nikdy předtím jsem ho nejezdil. Těžší tratě bych určitě uvítal. Slyšel jsem, že Kyjov by se měl vrátit na starou trať, což by bylo jedině dobře. Proti takové přesile to jedinec na takto větrných tratích, kde se početný tým využije, nemá jednoduché," líčí své problémy Hník.

"Sezona se vůbec nevydařila a já s ní spokojený být nemůžu. Měl jsem zdravotní problémy, hodně věcí nevyšlo a řešil jsem i problémy s týmem. Žádný výsledek nemůžu hodnotit vyloženě kladně, možná se mi povedl poslední závod v Plzni, kde to pro mě byl první závod, kdy jsem se cítil v kondici. Takže to byl impulz, že jsem se alespoň zdravotně dal dohromady. V tomhle to vidím pozitivně, ale z výsledků nemůžu být spokojený ani s jedním," shrnuje.

Jednal jsem o Španělsku a Belgii

Jestliže Hník mluví o nemoci, sám si není jistý, co přesně jej v létě postihlo. "Od srpna jsem musel brát antibiotika, protože jsem měl střevní bakterii asi z jídla. Vůbec nevím, co to bylo, a doktoři také nevěděli. Ale bylo to něco vážnějšího. Musel jsem si vzít týdenní antibiotika a odstavilo mě to vlastně na měsíc. Přitom předtím jsem je neměl snad pět let. Tahle sezona se sešla opravdu blbě," líčí své trable. Během nemoci dokonce zhubl o tři kilogramy.

Zajímá mě, jak se v takové situaci – po nepovedené sezoně a se sotva překonanou nemocí – hledá nové angažmá. Odpověď překvapivá není. Těžko. "V září jsem řešil některé prokontinentální stáje – s René Andrlem jsme něco zkoušeli ve Španělsku, kde to vypadalo dost nadějně. Ale nakonec to ztroskotalo, protože bylo potřeba jet tam na půl roku na stáž, na což už bylo pozdě. Byl to nový prokontinetální tým Euskadi-Murias," vypráví Hník.

"Pak jsem něco řešil v Belgii, kde mám nějaké kontakty, ale nemám je zas až tak dobré, aby se mi tam něco povedlo. Hlavně mezi třetidivizními týmy nějaké možnosti byly, ale narazil jsem na jejich závody, protože je to většinou rovina a program není takový, jak bych si představoval. Nebylo to ideální, takže jsem zvolil tuhle cestu," popisuje své přemýšlení, které vedlo k přesunu do prostějovského celku Pardus-Tufo.

V dresu s bílou, žlutou a modrou barvou se v nové sezoně sejde třeba s talentovanými závodníky Karlem Tyrpeklem a místním odchovancem Tomášem Bártou. "Sedli jsme si s Tomášem Konečným (sportovním ředitelem týmu a zároveň trenérem české silniční reprezentace, pozn. aut.) a dohodli se na podmínkách a možnostech závodního programu, který by mi mohl sedět," dodává nová posila prostějovské cyklistiky.

Jeho poslední věta je důležitá. Hník není robustní závodník, který obstojí na rovinách. Potřebuje kopce – a těch na domácích silnicích mnoho není. "Kvalitní závody bych ale měl jet. Budeme začínat na dvojce (úroveň 1.2, pozn. aut.) v Řecku na Rhodosu, poté bude v jednání Czech Cycling Tour plus další jedničkové (úroveň 1.1 a 2.1, pozn. aut.) podniky, z nichž letos také nějaké jeli. Takže určitě bychom měli jet těžší jedničkové závody," věří Hník.

Existuje však ještě jeden závod, kterého se hodlá v příštím roce účastnit. V barvách prostějovského Tufa k tomu ale rozhodně nedojde. "Vše budu směřovat k mistrovství světa, na které bych se rád nominoval. Udělám pro to všechno. Byl jsem se tam podívat, když jsem se vracel z dovolené. Jel jsem to autem a je to neskutečný masakr. Pomalu jsem to nevyjel ani autem, je to (na šířku) na jedno auto. Poslední kopec je opravdu drsný," povídá.

"Češi by měli mít dobré složení s Romanem Kreuzigerem coby lídrem, protože to by měla být trať na něj. Udělám vše proto, abych se tam dostal, protože i mně by to mělo vyhovovat, neboť to bude hodně selektivní. I tohle jsme řešili s Tomášem Konečným," dodává o šampionátu, který v září 2018 uspořádá rakouský Innsbruck. Právě k MS se upínají naděje mnoha českých cyklistů: od Kreuzigera s Hníkem až třeba k juniorovi Karlu Vackovi.

Impulzy z WorldTour

Přes reprezentaci se nakonec obloukem dostáváme k tomu, co tak trochu visí ve vzduchu. Jak se to stalo, že Hníkovi vrstevníci v současnosti závodí v předních týmech, a jeho čeká druhý rok na českých silnicích? Petr Vakoč patří k nenápadným oporám QuickStepu, Jan Hirt na podzim přestoupil do Astany, dopředu se derou i o trochu mladší Michal Schlegel s Františkem Sisrem. Byla to špatná volba týmů, případně určitá neprůbojnost?

"Výsledkově jsem tehdy měl třeba i lepší výsledky než Hirt, ale pak už to je trochu i o štěstí. Měl jsem třeba špatnou ruku na (dánský tým) Cult Energy, protože sezona nebyla tak dobrá a ani zázemí nebylo skvělé. Nakonec to byl i trochu krok zpátky od Etixxu, co se zázemí týče. Závody jsme jezdili dobré, ale občas to zázemí a jednání nebylo na úplně ideální úrovni," vysvětluje Hník a zdůrazňuje, jak se na atmosféře podepsaly finanční problémy týmu.

Koneckonců ani nemusí jít o férovou otázku, vždyť šestadvacetiletý jezdec se dokáže uživit v profesionálním pelotonu, kde je vždy o místa nouze. Navíc uveďme i jiné případy jezdců z jinak velice úspěšného projektu. Tomáš Koudela a Radovan Doležel loni ukončili bez většího zájmu své kariéry a jejich potenciál nikdy naplněn nebyl. U Hníka se ale přesto nelze zbavit určité lítosti, vždyť možnost skoku do WorldTour v minulých letech daleko nebyla.

"Bylo to v době, kdy jsem řešil smlouvu s Cult Energy. Nějaké impulzy tam byly, ale v tu chvíli jsem dostal nabídku od nich. Měl jsem ji na papíře a nebylo co řešit. Týmy vyčkávají do poslední chvíle, což se také nemusí vyplatit. Zvolil jsem tuhle možnost, protože o mě stáli, a myslím si, že to byla nakonec dobrá volba. Byli tam zkušení závodníci, kteří byli fajn, takže start do profesionální cyklistiky byl dobrý," vzpomíná na rozhodování z podzimu 2014.

Ze hry přitom nebylo ani angažmá v jihoafrické stáji MTN-Qhubeka (dnešní Dimension Data), v níž byl Hník na několikaměsíční stáži. "Tam to bylo složitější, protože se řešilo i národní složení. Potřebovali mít několik jezdců z Jihoafrické republiky a dalších afrických zemí, pak i někoho z jiných kontinentů, protože chtěli být mezinárodní. Dost dlouho se to táhlo. Musel bych vyčkávat ještě déle, ale nechtěl jsem nic riskovat," popisuje Hník.

"Navíc oni tehdy byli ještě prokontinentální tým, neměli jasnou WorldTour licenci, takže jsem to nějak neřešil. Ale byl to kvalitní tým," dodává na adresu sestavy, v níž už se v té době nacházel například dvakrát osmý muž pořadí Tour de France, jihoafrický vrchař Louis Meintjes. Zatímco africká sestava postupně vystoupala až do nejvyšší divize, Hníka čekaly dvě sezony v té druhé a nyní načíná další rok v divizi číslo 3.

Vrátí se někdy? Vše, co zmiňuje – nevyhovující terény, důležitost kontaktů –, hraje proti němu. Navíc sám nakonec dodává, že příští rok zřejmě bude posledním pokusem o kariérní restart. "Přiznám se, že už jsem letos uvažoval, jestli mám pokračovat, nebo vrhnout energii někam jinam. Ale to bylo jen takové problesknuti, protože vím, že by mě to později určitě mrzelo," přemýšlí a ví, že cíl je před ním jasný a leží za hranicemi v Rakousku.

Karel Hník je prozatím zajatcem terénu, který mu nepřeje.