Že jsem nový Kreuziger? Dokážu si s tím poradit, říká Karel Vacek

Překročíte říčku But, z níž bude v závislosti na ročním období buď vyprahlé kamenné koryto s poházenými odpadky, nebo svižný tok pramenící nedaleko ve svazích Karnských Alp. Po několika stovkách metrů ospalým městečkem Sutrio se dáte doprava a projedete okolo prázdných obchodů a restaurací, jejichž období slávy – došlo-li k němu vůbec někdy – již dozajista pominulo. A poté už zbývá jediné zabočení, tentokrát doleva, abyste ji viděli.

Na neutěšeném prostranství, které zdejším lidem zřejmě slouží jako příhodné DIY parkoviště, stojí stále, i když už od její instalace uplynulo hezkých pár let. Nenápadná plastová tabule odolala rozmarům počasí a připomíná bouřlivou událost, která tímto severovýchodním cípem Itálie tolik otřásla. Od konce 2. světové války, kdy se tu míjeli fašisté, partyzáni, jugoslávští nacionalisté a vracející se místní, nebylo v okolí tolik vzruchu. Až nyní. "Sutrio – finale tappa".

Napětí v ulicích ten květnový den způsobili cyklisté, kteří se tudy prohnali a po odbočce vlevo začali stoupat na horský kolos, jenž nad městem ční o dobrých 1200 metrů. Nikdy předtím se pořadatelé Giro d'Italia neodvážili závodníky hnát do prudkých svahů Monte Zoncolan – 12. etapa ročníku 2003 to změnila. Gilberto Simoni tu urval půlminutu na své soupeře, místní ale obdivovali spíše Marca Pantaniho jedoucího poslední závod svého tragicky krátkého života.

O čtrnáct let později, v červnu 2017, se východní stranou Zoncolanu šplhala další generace cyklistů. Tito ještě nemají tak vypracované svaly a jejich těla neprošla stupněm utrpení, jaké musí vydržet profesionální jezdci. Někteří z těch, kteří se ve třetí etapě závodu Giro del Friuli šplhali vzhůru, se ale profesionály v budoucnu stanou. Patřit k nim chce i jezdec, jenž se 3. června na vrcholu objevil jako první. Domácí tentokrát neslavili. Vítězem byl Karel Vacek.

Když se vynořil z poslední zatáčky, zvedl ruce ze řidítek, gestem povzbudil přihlížející diváky, zabouchal si na prsa a zařval tak mocně, že jej snad slyšeli i soupeři, kteří se v té době ještě trápili kdesi pod vrcholem. Trvalo dlouhých 76 vteřin, než do cíle dorazil jeho nejbližší pronásledovatel. Vacek v tu dobu ještě stále chytal dech – tak namáhavou zkušeností bylo devítikilometrové stoupání se sklonem nad osmi procenty, které právě absolvoval.

"Snažil jsem se jet ve vlastním rytmu, a když jsem viděl, že s tím ostatní mají po kilometru potíže, tak stačilo už jen trochu zrychlit a byl jsem sám," povídá mi nyní Vacek s nelíčenou samozřejmostí. Jako by na tom vlastně nic nebylo a k takovým výhrám docházelo na denním pořádku. Jenomže nadějný český závodník skutečně vítězí častěji než jiní: v loňské sezoně tomu bylo hned sedmkrát. "Čím delší a tvrdší kopec, tím lepší pro mě," dodává a jeho důvěra ve vlastní schopnosti je při tom více než citelná.

Trochu jiný komfort

České cyklistice roste ve Vackovi velký talent, který má jednoho dne slavit takové úspěchy, jakých dosáhl Roman Kreuziger. Podobností je mezi nimi vícero. Oba vyrůstali mimo domácí peloton (Kreuziger ve Švýcarsku, Vacek v Rakousku), odkud zamířili do italských amatérských týmů. Jejich otcové se navíc dobře znají. V roce 1988 v československém dresu objeli všech třináct etap Závodu míru, poté spolu v 90. letech podnikali.

Především je však stejně jako Kreuziger vynikajícím vrchařem, který pookřeje pokaždé, když se silnice začne zvedat. Jestli se o nejlepších fotbalistech říká, že pro ně čas trvá déle (a mají tak o chvíli navíc pro úspěšná zakončení), ryzí vrchaři jako by zase dokázali lépe nakládat s bolestí. Schopnost přijímat utrpení a vydávat se za práh bolesti byla vlastní všem generacím cyklistů – od Octava Lapize po Fausta Coppiho, od Charlyho Gaula po Chrise Frooma.

Vackovy první zkušenosti s kopci přišly v Rakousku, kam se s rodinou přestěhoval v pěti letech. V alpském středisku přes zimu dominovaly lyže, v letních měsících se vydával stále dále a dále na svých prvních kolech. "Žili jsme tam deset a půl roku a s bratrem závodili za místní tým," líčí Vacek své začátky. Následoval přesun do týmu RC Eindruck Sarleinsbach, kde působil do loňského podzimu. V té době už ale uzrálo rozhodnutí na další změnu.

"Bylo to pro mě úplně něco jiného. Nebyl jsem zvyklý a nevěděl, co mě čeká. Ale jsem rád, že jsem se docela rychle vzpamatoval a uchytil se," vzpomíná nyní na své počátky v italské stáji Giorgi. Musel poměrně spěšně zapadnout do jiného kulturního i sportovního prostředí. "Úroveň je tu jedna z nejvyšších na světě," říká o tamním juniorském seriálu. Tým Giorgi, který letos oslavil dvě desítky let svého fungování, patří k jeho předním účastníkům.

"Sídlíme na severu Itálie v Bergamu. Začínají tam velké alpské kopce, z druhé strany je zase rovina, což je výborné – můžeme trénovat všechny terény. Je tam trochu větší provoz, jak je v Itálii obvyklé. Ale když vjedete do kopců, už je to v pohodě. V týmu máme kadety i juniory. U juniorů jsme docílili deseti vítězství, z toho sedm jsem měl já. U kadetů jich bylo dohromady pětadvacet," popisuje Vacek poměry v amatérském italském celku.

"Je to něco jiného, než na co jsem byl zvyklý v Rakousku nebo v Čechách. Je to opravdu na vysoké úrovni. Tým je hodně dobrý a personál se o náš komfort stará, máme dokonce i celý apartmán pro závodníky, kde se scházíme. U juniorů je jeden hlavní trenér, potom dva sportovní ředitelé a poté ještě osm dalších lidí, kteří se o nás starají – maséři, mechanici a další," dodává na adresu jednoho z ceněných "inkubátorů" na italské cyklistické scéně.

Překonal jsem Cunega

Když se ohlíží za letošními výkony, má proč být spokojený. Kromě triumfu na Zoncolanu, kde nechal zbytek pelotonu bezmocně chytat dech, vyčnívají dva další. Jeden dokonce mohli v květnu sledovat čeští fanoušci, kteří se vydali do okolí Terezína sledovat juniorský Závod míru. Po pádu v úvodní etapě a nepovedené časovce neměl Vacek zprvu příliš důvodů k optimismu a krčil se v pořadí až v sedmé desítce. Vše si ale vynahradil v královské etapě.

V ní se peloton vydal z Teplic, aby po cestě do německých lázní Altenberg hned dvakrát vystoupal na obávanou Komáří Vížku. Pro Vacka ideální terén, na startu mu ale dvakrát dobře nebylo. "Ze zkušenosti jsem už věděl, že pokud to překonám, budu se cítit lépe. Většinou když jsem se na začátku etapy cítil hodně dobře, tak jsem ke konci více trpěl. To se potvrdilo. Jakmile se najelo do kopců, tak jsem cítil výborné nohy a hned zaútočil," líčí se zaujetím.

"Viděl jsem, že jedu sám, zvyšoval jsem náskok a na vrchařské prémii vedl o minutu a půl. Nicméně do cíle to bylo ještě více než deset kilometrů, navíc na náhorní plošině na Cínovci foukalo, takže jsem takové vedení neudržel. Ale přijel jsem s náskokem necelé minuty (42 vteřin, pozn. aut.), což považuji za velmi dobrý výsledek," těšilo ho vítězství na předním etapovém podniku, který připravuje někdejší reprezentant a tvůrce chystané síně slávy české cyklistiky Svatopluk Henke.

Získaný čas ho katapultoval na pátou příčku v pořadí, kterou ještě vylepšil v závěrečné etapě. Debut na Závodu míru tak nakonec skončil těsně pod pódiem na čtvrtém místě. Na třetího Andreu Bagioliho, svého pravidelného soupeře z podniků italského poháru, Vackovi v cíli scházelo pouhých devět vteřin. Sluší se dodat, že velmi dobře se vedlo i dalšímu domácímu juniorovi Richardu Holcovi, který byl v jedné z etap třetí a přidal i čtvrtou příčku v časovce.

Trojlístek úspěchů dovršil v červenci, a to v závodě do vrchu, v nichž v českých podmínkách kdysi tak excelovali Otakar Rozvoda nebo Jan Veselý. Triumfoval kousek od adoptovaného Bergama a překonal při tom cenný rekord. "Šlo o závod Grand Premio Cene-Altino. Byl to kopec dlouhý 5,5 kilometru s průměrem 9,5 procenta. Zajel jsem tam nejlepší čas – o dvacet vteřin rychlejší než Damiano Cunego, který byl v té době o rok starší než já," říká s hrdostí.

Stále aktivní Cunego, který i v šestatřiceti letech závodí za italskou stáj Nippo-Vini Fantini, vyhrál v roce 2004 Giro d'Italia poté, co triumfoval rovnou ve čtyřech etapách. V dalších letech pak přidal trojici vítězství na Klasice padajícího listí Giro di Lombardia a slavil i na nizozemském Caubergu, kde je doma Amstel Gold Race. Jde o více než dobrou vizitku, pokud právě jeho vrchařský čas dokázal mladý český závodník překonat.

V Bergenu se nám to nepodařilo

Svou první juniorskou sezonu zakončil se sedmi vítězstvími a stejným počtem druhých míst, což mu v hodnocení italského poháru stačilo na velmi slušnou sedmou příčku. Jen o několik bodů před ním skončili stříbrný z MS Luca Rastelli a stávající evropský šampion Michele Gazzoli. "Jako prvoročák jsem byl dokonce nejlepší. Úroveň italského poháru je jedna z nejvyšších na světě. Na velkých akcích jsou vždy mezi nejlepšími, a to třeba i ve třech."

Vacek chválí hlavně Gazzoliho. "Je to nejlepší sprinter v celém světovém balíku. Dokáže být velice rychlý, ale také houževnatý. V klasikářském terénu, pokud tedy není vysloveně těžký, tak i kopce přejede," popisuje vycházející hvězdu a zároveň svého blízkého kamaráda, s nímž jen těsně prohrál v posledním závodě sezony Trofeo Polisportiva Camignone. Ve sprintu mu nedaleko Brescie k vítězství mnoho nechybělo. Jeho oblíbený terén je přitom zcela jiný.

"Jsem velice silný do kopců, kde nemám moc konkurentů. To je má nejsilnější stránka. Dokážu se dobře umisťovat i na klasikářských tratích, ale nepatřím na nich mezi špičku. V časovce nejsem špatný, ale mám v ní značné rezervy, i když také velký potenciál. Takže tady mám šanci se hodně zlepšit. Mám v plánu časovku tvrdě trénovat, ale ne na úkor toho, abych byl v kopcích horší," plánuje Vacek, který když se má typově přirovnat k některému z jezdců profipelotonu, volí Vincenza Nibaliho.

Podobně jako Nibali i on v kritických chvílích zkouší zvrátit průběh závodu, který se už zdá ztracený. Tak jako v Bergenu, kde se se dvěma koly do cíle pokusil dohnat ujetou skupinu. "Zkusil jsem to sám dlouho před závěrem, dokázal jsem ji dolepit, ale doplatil jsem na to v závěrečném kole, kde na mě přišly velké problémy. Zvládl jsem to dokončit i přes velikou krizi, ale na solidní výsledek už to nestačilo," vzpomíná na svůj premiérový šampionát.

"Zaútočil jsem příliš brzy. V té chvíli jsem se cítil až moc dobře a nedokázal jsem se udržet trochu zpátky, nakonec mi došly síly. Na druhou stranu když jsme to probírali s trenérem a sám jsem si to vyhodnocoval, tak si nemyslím, že bych jel špatně. Myslel jsem to dobře, ale v závěru mi chyběly síly, s čímž jsem nepočítal. Alespoň jsem něco zkusil, když už to bylo tak nepovedeně rozjeté," vrací se k závodu, který nakonec dokončil na 69. příčce.

Závod, do něhož junioři vstupovali s velkými očekáváními, nakonec úspěchem neskončil. "Je to ponaučení pro další závody a mistrovství v Innsbrucku, kde by se už tohle nemělo stát," ví Vacek, který si chválil když už ne výsledek, tak alespoň atmosféru v českém týmu. "Máme velmi dobré vztahy, známe se už docela dlouho. Většinou se shodneme a nemáme problémy. Na závodech Nation's Cupu jsme spolupracovali velice dobře," hodnotí letošní benjaminek.

O svých vrstevnících má vysoké mínění. "Velice dobrý je univerzál Vojta Sedláček, který nicméně není v ničem příliš výrazný. Matouš Měšťan je jako já prvním rokem mezi juniory, je to klasikářský typ se slušným závěrem. Tomáš Bárta je větší vytrvalec. Richard Holec umí časovky a je skvělý v klasikách, kde dokáže výborně zaspurtovat – z menší skupiny i na bednu. Velice inteligentním závodníkem je poté Petr Klabouch, který dokáže závody velmi dobře číst," vypočítává kvality svých krajanů.

Krok do USA?

V příštím roce tak před sedmnáctiletým závodníkem stojí spousta práce a také několik velkých cílů. "Plánuji co nejlepší umístění na Závodu míru, chtěl bych také vyhrát jeden Nation's Cup – viděl bych to na závod ve Švýcarsku (Tour du Pays de Vaud, pozn. aut.). V záloze mám ještě velký etapový podnik Giro della Lunigiana a Giro del Friuli, což je závod, který se mi moc líbí," vypočítává hlavní body svého programu pro sezonu 2018.

Velkým cílem bude ovšem především mistrovství světa, které se uskuteční na velmi náročné trati v Innsbrucku. "Budu mít dobrou šanci na úspěch. Je to v Rakousku, znám to tam a profilově jde o velice dobrou trať. Takhle horské MS nebylo od dob Romana Kreuzigera (Verona 2004, pozn. aut.), který dokázal vyhrát. Jsem velice rád, že to takhle vyšlo na mě," věří si Vacek na horskou trať. Napodobí svého staršího krajana, k němuž je často přirovnáván? Odpověď přijde v září 2018.

Budoucnost, alespoň pro příští rok, vidí v Itálii. "Jsem tam spokojený a mám vše, co bych si mohl přát. Považuji to za můj druhý domov," říká Vacek. Hned ovšem dodává, že jakmile s koncem roku 2018 opustí juniory, bude ho možná čekat další stěhování – a tentokrát nejdelší v životě. "I když mi to v Itálii sedí a dobře se mi tam trénuje, tak bych to neviděl, že zůstanu. Kategorie do juniorů jsou tam velice dobré, nicméně potom se to trochu komplikuje," míní.

"Americké a německé týmy poté začínají převyšovat ty italské. Myslím si, že by mi to mohlo klapnout v Americe. Mám vytipované dva týmy – buď Axeon Hagens Berman, anebo Trek-Segafredo U23, kde to povede Alberto Contador a Ivan Basso," říká Vacek, který se nezdá zastrašen tím, že česká cyklistika dobré zkušenosti s USA nemá. A jsou jen dva roky staré. Talentovaný Jakub Novák, který strávil dva roky na "farmě" BMC, tehdy svou kariéru ve 24 letech předčasně ukončil. Ztratil prý motivaci.

To odhodlanému Vackovi zřejmě nehrozí. Kariéru má naplánovanou a je si vědom slabin, které musí zlepšit, chce-li pomýšlet na budoucnost mezi profesionály. Největší hrozbou je tak zřejmě očekávání, jež na jeho ramenou spočívá. V české cyklistice se nadšeně mluví o to, že takový talent tu nebyl od doby – koho také jiného – Romana Kreuzigera. Můžeme se ovšem podívat na příklady několika domácích sportovců, na něž takovýto tlak drtivě dopadl.

Vacek situaci vnímá, v jeho povaze ale zjevně není, aby se jen tak něčím nechal rozházet. Překážky pokořuje na silnici a věcmi mimo se nemusí zabývat. "Není to snadné. Ani role lídra na velké závody není jednoduchá. Nicméně ten tlak bude už jen větší a je potřeba si na něj zvykat a umět se s ním srovnat. Až tolik mě to zase neznervózňuje," odpovídá rozvážně. Poté o něco rozhodněji dodává. "Dokážu si s tím poradit."