Pohybová báseň Torvillové a Deana slaví čtyřicet let
Někdo slaví 14. února Valentýna, ale britští tanečníci na ledě Jayne Torvillová a Christopher Dean si připomínají olympijské vítězství v Sarajevu s přelomovým volným tancem na hudbu z Ravelova Bolera. Prý si telefonují a sdělují si toto přání každý rok, pokud nejsou spolu. Letos spolu byli, na památku navštívili přímo Sarajevo.
Maurice Ravel zkomponoval Bolero, svou vlastní verzi pomalého španělského třídobého tance, v roce 1928 pro tanečnici Idu Rubinsteinovou. Skladba si získala svou neobvyklou a provokativní formou velký úspěch. Hudební téma opakující se se stále rostoucí naléhavostí vyvolává v posluchačích až pocity transu. Mezi nadšenými diváky premiéry byl údajně slyšet i výkřik jakési dámy "Au fou, au fou!" Když se to Maurice Ravel, kterého takto označila za šílence, dověděl, prý lakonicky odvětil: "Ta jediná mě pochopila."
Přenést Bolero na led, to bylo ještě větší šílenství. Na rozdíl od nastupujícího trendu klasické hudby převažovala v tancích na ledě taneční hudba anglického stylu. Ale začátek 80. let směřuje k revoluci. Torvillová s Deanem už si v minulých letech vyzkoušeli tematické programy podle muzikálů Mack a Mabel a Barnum. Volba Ravelovy skladby ale byla odvážná stejně jako problematická. Jak udělat ze čtvrthodinové kompozice maximálně čtyřminutovou jízdu?
Christopher Dean byl zoufalý, když mu po všech škrtech zbývaly čtyři minuty a 28 sekund. Každý další střih by už podle něj všechno pokazil. Chybělo málo a historický tanec by nikdy nevznikl. Šťastné řešení nepřišlo ze střižny, ale ze studia pravidel. Dean zjistil, že stopky se spouštějí, až když se brusle tanečníků poprvé dotknou ledu. A tak vznikl ikonický začátek tance, ve kterém Torvillová s Deanem klečí na ledě a jen se vlní do potichu zaznívajícího úvodu. Pak teprve vstanou a začne jedna dramatická gradace až do závěrečného pádu na led.
Torvillová s Deanem předvedli Bolero před Sarajevem jen dvakrát: na britském šampionátu a na mistrovství Evropy v Budapešti, kde jim pouze západoněmecký rozhodčí nedal v tehdejším systému nejvyšší možnou šestku za umělecký dojem. V Sarajevu 14. února už dostali za umělecký dojem šestky všechny a k nim ještě tři za technickou hodnotu. Komentátor Československé televize Karel Mikyska, vynikající pohotovou schopností vyjadřování, tehdy těžko hledal slova jak popsat, čeho zrovna byli diváci svědky:
"Je to další taneční pár, který je schopen určité životní výpovědi. Nevím, jak to vyjádřit. Jsme zde, rozumíme si, cítíme hluboké uspokojení z tance, jehož prostřednictvím se mnohdy vstupuje do třinácté komnaty." A dopisovatel Československého sportu zážitek popsal po telefonu domů jako "dosud nikdy nedosaženou taneční dokonalost".
Dlouhý den, který začali na tréninku už před sedmou hodinou ráno, ukončili v Sarajevu Torvillová a Dean přípitkem šampaňským. Pořadatelé a vedoucí britské výpravy tehdy přimhouřili oči nad tím, že v olympijské vesnici byl alkohol zakázaný. Nakonec na to, aby oslava proběhla ve vší slušnosti, dohlédla i princezna Anna.
A mezitím doma na ostrovech šli pomalu spát Britové, kteří nikdy předtím ani potom nesledovali krasobruslení v takových počtech – přenos vidělo 24 milionů televizních diváků. V roce 2002 vyhlásili Britové Bolero osmým nejslavnějším sportovním momentem světové historie, hned za Maradonovou "boží rukou" a legendárním boxerským duelem Rumble in the Jungle mezi Muhammadem Alim a Georgem Foremanem.
Torvillová s Deanem v létě ukončili amatérskou kariéru a pokračovali jako profesionálové, Christopher Dean byl navíc úspěšný choreograf. Na led velkých závodů se vrátili po deseti letech při uvolnění pravidel pro profesionály. Na olympijských hrách v Lillehammeru získali bronz, ale jejich jízdy jako by připomínaly spíš návrat na počátek jejich kariéry do končících 70. let.
Bolero předvedli v exhibici, ale už jen jako lehce zaprášenou nostalgickou vzpomínku. To staré Sarajevo už tu nebylo – a to ve všech směrech. Olympijská hala Zetra, ve které se psala krasobruslařská historie, ležela už dva roky v troskách po ničivém srbském obléhání města za války v Bosně.
Ne všechna olympijská sportoviště byla po válce obnovena, ale Zetra ano, a tak se měli letos Torvillová s Deanem kam vrátit. Zabruslili si s dětmi ze sarajevských škol a školek, zavzpomínali a srovnávali se současností. V nových pravidlech by jejich Bolero už zase neuspělo, chyběla by mu požadovaná technická náročnost. Torvillová to chápe: "Všechno se mění. Ale tehdy to byl jasný vrchol. A hodně lidí ho stále považuje za opravdové umělecké dílo, vášnivé a emotivní."
