Můj první mistr světa
Minulý měsíc jsem odkomentoval "svůj" první světový rekord, jedinečný závod Genzebe Dibabaové na 1500 metrů na mítinku v Monaku. A prvním atletickým mistrem světa z komentátorské pozice se pro mě stal vítěz maratonu v Pekingu Ghirmay Ghebreslassie. Devatenáctiletý vytrvalec z Eritrey překvapil celý atletický svět. Navíc se stal historicky prvním světovým šampionem své země.
Každý maraton přináší osobité příběhy a nečekané situace. Nejsledovanější maratonský závod letošní sezony nebyl výjimkou. Se zaujetím jsem sledoval příběh eritrejského teenagera, který se v jedné z největších metropolí planety probíjí k titulu světové jedničky.
Na čtyřicátém kilometru setřásl posledního protivníka a jeho cesta už měla být triumfální, uhlazená. Ghirmay se ale setkal ještě s další překážkou: nevěděl, kudy do cíle. Ptačí hnízdo měl na dohled, skoro na dosah, ale ne a ne k němu proniknout. Ghirmay běžel teprve čtvrtý maraton v životě, poprvé na mistrovství světa, trať byla nejspíš značená jinak, než očekával, zbytečně složitě.
Kdyby neměl startovní číslo, připomínal by turistu, který si šel po ránu zaběhat a ztratil směr. Nevěděl, jak dál, a tak se ptal místních, v jeho případě pořadatelů. Naštěstí se doptal. Do brány stadionu vběhl ještě s dostatečným náskokem, aby si vychutnal pocity prvního mistra světa své vlasti. A Ptačím hnízdem pak poprvé na světových šampionátech zněla eritrejská státní hymna. Na jeho počest.
Uplynulo několik hodin – mezitím jsem komentoval Bolta, Gatlina či desítku s famózním Farahem – a odcházím ze stadionu. V davu novinářů, trenérů a dobrovolníků, kteří pospíchají na autobus, míří na zastávku i on. Ghirmay Ghebreslassie bloudil ulicemi podobně jako v závěrečných minutách svého životního atletického příběhu. Oslovil jsem ho, blahopřál mu a potom i poradil, kudy kam. Odměnou mi byla společná fotografie s prvním atletem, kterého jsem komentoval jako světového šampiona.
