Novozélandský mág s šišatým míčem. Dan Carter dovedl tým ke zlatu
Londýn - Halloweenský večer na londýnském Twickenham Stadium se navždy vepsal do paměti fanouškům ragby po celém světě. Pochopitelně hlavně těm z Nového Zélandu, protože jejich velký miláček, Dan Carter, byl hrdinou finálového utkání s Austrálií a dovedl All Blacks ke kýžené obhajobě světového zlata. Navíc v posledním zápase své bohaté reprezentační kariéry, během níž to přitom hodněkrát vypadalo, že mu úspěch na World Cupu není prostě souzen.
Jako pětiletý viděl Dan Carter na televizní obrazovce triumf novozélandského týmu na MS 1987. Ragby ho pohltilo. V malém městečku Southbridge poblíž Christchurch strávil na zahradě za rodinným domkem spoustu volného času kopáním do šišatého míče na branku, kterou mu otec zbudoval jako dárek k narozeninám. "Představoval jsem si, že zahrávám trestný kop ve finále mistrovství světa," vzpomíná sportovní ikona krajiny, jíž se v moderní maorštině říká "Aotearoa – země dlouhého bílého oblaku".
Než se třiatřicetiletý borec mohl přiblížit svému velkému snu, musel ujít pořádně dlouhou cestu, na které ho čekala řada překážek. V dresu All Blacks debutoval v červnu 2003, pár měsíců před startem mistrovství světa v Austrálii. Na šampionát se jako vycházející naděje novozélandského ragby podíval, ale v základní sestavě se pro něj ještě místo nenašlo. Jen z lavičky tak sledoval semifinálovou prohru s domácím výběrem (10:22).
Za třináct sezon v národním týmu si Dan Carter připsal 1598 bodů ve 112 startech. V průměru na jeden zápas tedy dokázal posbírat více než 14 bodů. Proměnil 301 trestných kopů, skóroval při 293 konverzích, trefil 8 drop gólů a dokázal položit 29 pětek.
O rok později ho však legendární kouč Graham Henry začal v národním týmu pravidelně stavět na postu útokové spojky, kde nahradil Carlose Spencera. Carter důvěru bohatě splácel. Do role hvězdy jej katapultovalo zejména galapředstavení ve dvou tradičních kláních s mužstvem "British & Irish Lions", během kterých nasbíral 44 bodů.
I díky tomuto výkonu byl Mezinárodní ragbyovou federací zvolen Hráčem roku 2005. Stejné pocty se mu pak dostalo v roce 2012 a čerstvě také v letošní edici této prestižní ankety, jejíž výsledky byly oznámeny v Londýně v rámci slavnostního večera, den po finálovém klání.
V pozici neochvějné jedničky na pozici "útokovky" vzhlížel Carter s velkým očekáváním k MS 2007 a MS 2011. V obou případech jej však vyřadily ze hry zdravotní potíže. Při památném čtvrtfinále s Francií v Cardiffu, černém to dni pro novozélandské ragby, musel v 56. minutě odstoupit kvůli bolavému kotníku, o čtyři roky později na domácím mistrovství ho zranění třísla připravilo o účast ve vyřazovacích bojích. "Ptal jsem se tehdy sám sebe, proč se to muselo stát zrovna mně," vrací se ke smolnému momentu kariéry elitní kopáč.
Dan Carter: "V nejtěžších okamžicích mě držela nad vodou láska k novozélandskému dresu a podpora od kamarádů v týmu."
Dlouho před letošním turnajem bylo Carterovi jasné, že právě na anglické půdě má poslední šanci zažít atmosféru finále mistrovství světa. I proto prodloužil kontrakt v domovském klubu Crusaders, aby zůstal na jižní polokouli a mohl pokračovat v reprezentačním angažmá, třebaže měl hromadu lukrativních nabídek z Evropy.
"Byly to čtyři roky nesmírné dřiny. Byly tam i chvíle, kdy jsem už ztrácel naději, že si na šampionátu zahraju," přiznává opora All Blacks, která se v posledních čtyřech letech potýkala s jedenácti různými zraněními. Především z tohoto důvodu se rozhodla vynechat většinu loňské sezony s cílem vrátit se zpět v plné síle a usilovat o nominaci na World Cup.
"Po takových trablech pro něho mohlo být jednodušší skončit s reprezentací, aby už nemusel nikomu nic dokazovat, ovšem nevzdal to a dostal se zpět do formy," ocenil odhodlání svého svěřence kouč novozélandského nároďáku Steve Hansen.
Carterovy přednosti: klid, rozvaha a schopnost dirigovat hru v útoku i obraně
Hansen zkušeného borce podržel a nenechal nikoho na pochybách, kdo je pro něho na šampionátu mužem číslo jedna na pozici útokové spojky All Blacks, ačkoliv zaznívaly i některé kritické hlasy vůči Carterovi - a to v tom smyslu, že je už za zenitem výkonnosti.
"Útoková spojka by měla být hodnocena podle toho, jaké sebevědomí a jistotu rozdává spoluhráčům kolem," říká Andrew Mehrtens, bývalá opora Nového Zélandu právě na tomto postu, a míří tím přímo k přednostem Dana Cartera - ke klidu, rozvaze a umění dirigovat obrannou i útočnou činnost mužstva.
Mimochodem, Mehrtens a Carter spolu oblékali v první polovině dekády dres Crusaders a byl to inspirující vztah mezi matadorem a talentovaným novicem.
Řekli o Carterovi
Stephen Larkham, asistent trenéra australského výběru: "V panteonu ragbyových hvězd patří úplně nejvýš. V historii byl na jeho pozici lepší snad jen Jonny Wilkinson, ale na jižní polokouli je pro mě jasným číslem jedna."
Ian Foster, asistent kouče novozélandského mužstva: "Po tom, čím si musel projít, je způsob, jakým režíruje hru, naprosto výjimečný."
Carterovy výkony v průběhu turnaje pozorně sledovalo další známé jméno, Stephen Larkham, který celých deset let režíroval v roli "fly-half" hru australského nároďáku, kde nyní působí jako jeden z asistentů kouče Cheiky. "Danovy schopnosti nijak neklesly. Jeho timing, kdy a co přesně udělat, kdy běžet, kdy přihrát, je výborný. Jeho souhra s týmem je na vysoké úrovni."
"To, že už tolik neútočí, je s přibývajícím věkem přirozené. Místo toho se mnohem více soustředí na organizaci hry," vytasil se Larkham s dalším odborným postřehem a přidal zajímavou analogii o tom, že Carter v maximální efektivitě pohybu připomíná Rogera Federera. A stejně jako Švýcar "zraje jako víno".
Sběratel kostýmů komiksových hrdinů předvedl v play-off fantomské schopnosti
"Bude-li Dan schopen atakovat svoje maximum, Nový Zéland vyhraje mistrovství světa," tak zněla směrem k play-off předpověď někdejší irské reprezentační "útokovky", Ronana O'Garyho. A jeho věštba se vyplnila do puntíku.
Ve zlomových chvílích vyřazovacích bojů byl Carter rozdílovým hráčem. Jeho překvapivé drop góly proti Springboks a Wallabies, precizní trestné kopy a konverze, k tomu spousta skládek a přesných pasů, málokterý borec v historii MS předvedl tak komplexní výkon.
"Když All Blacks potřebovali jeho kouzlo a charakter, vstoupil do hry - a rozhodl. A to dokážou jen opravdu ti nejlepší z nejlepších," zapěl ódu britský deník Daily Mail a připomněl Carterovu zálibu ve sbírání kostýmů komiksových hrdinů, z nichž je jeho nejoblíbenějším hrdina zvaný "The Phantom". Především ve finále vytáhl hráč s číslem deset ze svého repertoáru doslova fantomské kousky.
"Bylo pro něj opravdu mimořádné, že mohl ve finále předvést, co všechno umí. Skvělý způsob, jak se rozloučit. Lepší scénář se napsat nedal," výmluvně poznamenal trenér mistrů světa Steve Hansen.
Sám Carter zářil po finále radostí a v rozhovorech (typicky pro něho) více zdůrazňoval sílu kolektivu než svůj individuální příspěvek. "Jsem na kluky pyšný, co dokázali. A bylo pro mě nesmírnou poctou, že jsem mohl být součástí tohoto týmu. Říkali jsme si s Richiem (McCawem), že jsme měli obrovské štěstí během našich kariér v národním týmu, že jsme zde zažili spoustu vynikajících spoluhráčů a trenérů," podělil se o dojmy hrdina finálového klání, který své poslední body za All Blacks zaznamenal kopem po pětce provedeným svou slabší nohou. "Vždycky jsem si přál dát v soutěžním utkání konverzi pravačkou," vysvětlil.
Končit se má na vrcholu. Carterovi se to povedlo. S černým trikotem se rozloučil nejlepším možným způsobem. Nyní jej čeká nová sportovní výzva v podobě angažmá ve francouzské lize v barvách pařížského Racingu 92. Pod Eiffelovkou bude nejlépe placeným hráčem světa (1,5 milionu eur ročně), což však majitel klubu Jacky Lorenzetti nevidí jako žádný problém. Už při podpisu smlouvy na sklonku loňského roku Lorenzetti jasně deklaroval, že "s ohledem na kvalitu, kterou do týmu přinese, bude vlastně jeho nejlevnějším hráčem".
