Hermannová se Štochlovou si přeříkávají mantru a v sezoně chtějí jet rychlostí 180 do zatáčky

Na rozhovor se připojujeme na dálku, holky z třítýdenního soustředění na Tenerife přeletěly hned do dějiště prvního turnaje, katarské metropole Dauhá. Přestože spojení trochu hapruje, hlasy nesedí na pusu a moje doplňující otázky s několikavteřinovým zpožděním pozbývají na smyslu, nálada panuje dobrá. Klidné a sečtělé odpovědi Barbory skvěle doplňuje Marie-Sára svými trefnými připomínkami, které obě spoluhráčky často rozesmějí.

Možná, že začnu záludně. Hrajete spolu více jak rok a trávíte společně spoustu času. Jak byste jedna druhou jednou větou charakterizovaly?

BH: Maruška dost potvrzuje roli mladšího článku našeho týmu. V překladu to znamená, že tráví více času na telefonu, některé zásadní týmové starosti řeší maličko později, ale to je v pohodě. Já to měla kdysi úplně stejně. Některé věci jsme se o sobě musely naučit a ta jedna zásadní pro naše fungování je, že jsme odlišné v komunikaci. Já jsem více ranní ptáče a Marušce je potřeba dát po ránu čas a kafe. Jinak je být s Maruškou hrozně jednoduché. Dává mi spoustu času a prostoru, abych si mohla dělat, co potřebuju. A když nechce mluvit, tak nemluvíme a je to úplně oukej, nenutíme se do žádné konverzace. Když potřebuje čas pro sebe, nasadí si sluchátka a jde se třeba projít, komunikovat s přáteli, s rodinou. Často mě překvapuje, jak je nad věcí a jak rozumně řeší různá témata.

MŠ: (směje se) To měla být jedna věta… Já bych řekla, že Barča zase potvrzuje tu roli starší, protože musí mít vše pod kontrolou a chce, aby bylo o všechny postaráno a aby byli spokojení, všichni dřív než ona.

Chemie v beachvolejbalovém páru je asi zásadní. Už dříve jste sdílely s médii, co jste si jedna od druhé lidsky vzaly. Co jste si vzaly herně na hřišti?

BH: Mně je Maruška vzorem po technické stránce. Je skvělá na bloku, určitě lepší než já. To jsem od ní nepřevzala a myslím, že to ani není možné. Máme totiž každá úplně jiný styl a já mám už přeučovací období za sebou. Taky na Marušce obdivuju, že ať už se mimo trénink děje cokoliv, tak přijde a nějaké problémy na tom hřišti nejsou vůbec poznat. To je velice sympatické na takhle mladou hráčku, to já jsem určitě neuměla.

MŠ: (mluví k Barboře) Teď jsi mě s tím blokem zaskočila, taky jsem chtěla říct tvůj blok. Máš dobrý technický blok a byla jsi mi vždycky vzorem.

(odpovídá) Ze hřiště bych vyzdvihla určitě Barči servis. Až s ní jsem poznala, jak důležitá a kvalitní zbraň to je a jak strašně dokáže pomoct ve hře. Obzvlášť pro nás, nemáme dvoumetrovou blokařku, která zablokuje čtyři balony za set. Děláme to servisem. A celkově bych u Barči zmínila emoce a komunikaci… Ze začátku jsem byla jako v Jiříkově vidění, jak moc mluví na hřišti i na tréninku. Teď už vím, na co je to dobré a že to tam musí být. Ale i projev emocí – Barča mi vždycky nadává, když si s ní plácnu velkou silou, ale přitom já mám z každého zápasu otisky její ruky na zádech (směje se).

Jak jste vyřešily situaci s tím, že máte v týmu dvě blokařky?

BH: Střídáme se a využíváme možnosti, že jsme každá jiný typ blokařky a umíme zblokovat různé útočnice. Každá hráčka preferuje jiný styl útoku, buď více útočný, na který je dobrá Maruška se svým rychlým výskokem a přesahem přes síť. Pak jsou tam menší holky, co hodně lobují, a na ty jsem možná lepší já. Stejně to funguje i v poli, kde se stále učíme, protože polaření je náročné, je potřeba strašně moc trpělivosti. Může to (styl hry) ale být docela zbraň, hráčky na druhé straně třeba nestíhají zareagovat. V Dubaji nám tenhle měnící se styl dost pomohl k tomu, že jsme došly až do posledního zápasu, protože jsme oproti jiným týmům ušetřily síly. Ale nechci snižovat level naší fyzické přípravy, máme za sebou výbornou přípravu a obě jsme schopné odběhat celý zápas na blok. Ta možnost tam tedy stále je, ale zatím nám hra sedí takhle.

Většinu přípravy jste strávily na Tenerife, kde žije i váš trenér. Vycházely jste už z roční spolupráce, na co jste se soustředily?

MŠ: Hodně jsme se zaměřily na fyzickou přípravu. Od léta jsme přešly k novému kondičnímu trenérovi (Valerio Vaccaro pozn. red.), kterého mají i kluci Perušič/Schweiner. To byla velká změna a teď jsme s ním poprvé zažily stoprocentní zimní přípravu.

BH: Našeho trenéra (Sebastiana Menegozza pozn. red.) jsme předtím (loňskou sezonou) pořádně neznaly. Za rok nás nakoukal a teď nám vytvořil takovou mantru, jak tomu říkáme. Jde o seznam úkolů, který je personalizovaný na každou z nás, kvůli tomu, jaké jsme hráčky a jaký máme styl. Poslední dobou nám víc a víc připomíná, že tu mantru musíme v každém tréninku dělat. Dřív nám častěji konkrétně opakoval, co máme dělat, teď spíš jen řekne Holky, mantra a my víme. Snaží se, abychom naše protokoly měly co nejvíc zajeté.

Ve čtvrtek vás čeká první zápas nové sezony, na Elite 16 v Dauhá proti světovým dvojkám, Brazilkám Bárbaře a Carol. Nemýlím se snad, že jste na ně společně ještě na okruhu nenarazily… S čím do zápasu půjdete? Nakoukaly jste je třeba o víkendu, kdy tu hrály ProTour Finals?

BH: Koukaly jsme na ně v několika zápasech. Světové dvojky jsou právem, nahrály toho spolu spoustu. Znám holky už dlouho, jsou starší než já a i s jinýma spoluhráčkama měly skvělé výsledky. Teď mi přijde, že si sedly lidsky i herně a mají spoustu top výsledků. Rozhodně proti nám nic nepodcení, jsou to temperamentní, uřvaný a bojovný Brazilky a skóre 19:12 pro nás proti takovým hráčkám neznamená vůbec nic. Máme ještě pár dní na rozložení sil. Musíme na ně vlítnout se sto procenty toho, co můžeme předvést. Zaostáváme za nima určitě v tom faktu, že spolu hrajeme rok a ony už dva. Jedna je navíc olympijská medailistka (Bárbara Seixas, stříbro Rio de Janeiro 2016, pozn. red.), druhé visí doma na stěně minimálně dvacet medailí. To ale neznamená, že s nima nemůžeme hrát vyrovnaně, kvalitně a dobře. Jsme připravené a bude záležet na tom, jak s vlastními schopnostmi, stresem a očekáváními naložíme.

MŠ: Musíme prostě vyhrát. Co, že byly na olympiádě, my tam za rok a půl taky budeme. (směje se) Dodám, že v kategorii Elite si člověk nevybere a není úplně rozdíl, jestli hraje proti světovým dvojkám nebo desítkám. Jsou to nejlepší týmy na světě a my do turnaje můžeme dodat jen to, že se postavíme na hřiště a pustíme se do toho jako v autě za volantem sto osmdesátkou v zatáčce. Buď to vyjde, nebo to nevyjde, ale nevidím důvod, proč bychom nemohly vyhrát. (smějí se obě)

Cíl na příští rok a půl je možná jasný – olympijské hry v Paříži. Kdybyste měly shrnout pro laika možnosti kvalifikace, jakými způsoby se na kurt pod Eiffelovku můžete dostat?

BH: Já jsem ty pravidla, přiznám se, ještě nečetla. Na olympiádě je 24 týmů. Bývalo to tak, že 15 týmů postoupilo ze světového žebříčku, který se otvíral rok a půl před olympiádou. Sbíraly se body z každého umístění a za ten rok a půl se tento kalendář zastavil a podle umístění se vytvořil žebříček. Jedno místo měla jisté domácí země, další mistryně světa, zbytek se mohl kvalifikovat na takzvaných kontinentálních pohárech. Z těchto turnajů vzešel vždy jeden pár, který získal pro svou zemi místo na OH.

MŠ: Kontinentální pohár se hraje na víc kol. Není to jen jeden turnaj, je skupina, pak se postupuje do čtvrtfinále, semifinále a na konci zbude jen jedno místo ve finále.

BH: Je to docela vostrý. Hraje se systémem jako Davis Cup. Za zemi tam jsou dva týmy a bojují společně pro to jedno společné místo. V případě vítězství se musí mezi těmito týmy rozhodnout, kdo pojede.

Báro, ty už jsi kvalifikaci dvakrát úspěšně absolvovala (s Markétou Nausch Slukovou). Doporučila jsi Marušce něco před sezonou?

BH: Pro mě byly oba kvalifikační procesy jiné. Před Riem jsme musely právě do kontinentálního poháru, to bylo brutálně mentálně náročné. Tímto systémem si nasazený pár číslo jedna nemůže dovolit prohrát, což je obrovský tlak, který jsme tehdy zvládly. Oslava postupu byla upřímně silnější než výkon na olympiádě. Do Tokia jsme se kvalifikovaly přes žebříček. Nakonec jsme tam kvůli covidu ani nehrály, což také byla zvláštní zkušenost. Nemám tedy moc co doporučit, je to teď úplně nový proces a chci ho s Maruškou vzít úplně jinak.

MŠ: Z Bářina vyprávění o olympiádě jsem pochopila, že to není nejdůležitější věc na světě. Nemusí to být úžasné a skvělé a středobod celé kariéry. Měla bych si více vážit jednotlivých turnajů, soustředění a celé cesty. Co se stalo holkám v Tokiu… pro spoustu sportovců je olympiáda středobod jejich kariéry a pak to vlastně zkazí taková totální blbost. Takže mi došlo, že si musím rozdělit, co si na té sportovní kariéře chci užít, a nemít před sebou jen ráno na lednici, kolik dní ještě zbývá do olympiády. Naopak si vážit všeho okolo.

BH: Je to tak. Nechci nikoho snižovat, dostat se tam je opravdu těžké a ten, kdo tam byl, si sám sebe bude vždy velice vážit. Já jsem tam neměla žádný supr výsledek a znamená pro mě víc medaile z mistrovství Evropy nebo že jsem před domácími diváky vyhrála turnaj v Ostravě. Nebo že jsme s Maruškou vyhrály dvě medaile po tom, co jsme spolu nebyly ještě ani rok.

Kdybychom spolu mluvily znovu na podzim po sezoně, s čím byste byly za rok 2023 spokojené?

BH: Já bych celému týmu hrozně přála, abychom byli úspěšní na mistrovství Evropy. Myslím si, že máme kvalitu na to, abychom tam dosáhly na výsledek do Top 10 a víc. Zadruhé bych byla spokojená, kdybychom se našimi výsledky dostaly na mistrovství světa do Mexika a byly schopné na těchto dvou velkých turnajích ukázat naši nejlepší hru a to, na čem pracujeme a co nám trenér opakuje pořád dokola. Abychom to dovedly poskládat a v ten jeden týden to tam nasolily v každém zápase. Chci, abychom odcházely z turnajů s tím, že jsme udělaly všechno, co jsme mohly, předvedly jsme to nejlepší. Jestli z toho bude pětka, desítka nebo poslední místo, to už se budeme bavit až po sezoně.

MŠ: Já bych ještě chtěla, aby nás to bavilo. Abychom se na to těšily. S tím, co jsi říkala, souhlasím, a když to tak bude, tak budu na konci sezony spokojená.

BH: Taky bychom byly spokojené, kdybychom měly na našem novém Instagramu tak patnáct tisíc fanoušků.

MŠ: Přesně! (obě se smějí)