GLOSA: Virus, který zrušil sport. Porazit ho je výzva
Pustíš televizi, koukneš na fotbal, biatlon, hokej, zajdeš si vedle na hřiště, dáš si pivko, klobásku odborně zhodnotíš, jak to ti kluci kopou... Jo, jo, to byly časy. Ještě nedávno to tak fungovalo, aniž by nás napadlo, že to může být rychle jinak. Jenže pak se objevil ten zatracený virus a naše hračky pořádně zpřeházel.
Všechno je zavřené, nic se nehraje a my musíme sedět doma. Nikdo zatím netuší, jak dlouho to bude trvat. Přiznám se, že tak trochu počítám s tím, že tenhle problém půjde do prodloužení a možná ho vyřeší až penalty.
Vynucený sportovní půst je sice až druhotným produktem téhle virové anabáze, ale co naplat – sport, ať už v aktivní, či pasivní formě, se pro mnohé z nás stal nedílnou součástí života. I když Coubertinovo "není důležité zvítězit, ale zúčastnit se" dneska často mění zúčastnit na vydělat, je to tady pořád.
A teď najednou, jako když vám spadnou hračky do kanálu. Stojíte nad mřížkou a jsou fuč... Pak sedíte u televize a koukáte na záznamy soutěží a závodů dávno minulých a říkáte si, že by něco naživo nebylo špatné. A to ještě když máte tu kliku, že makáte z domova, protože … určitě i vám přišel do mobilu vtípek s chlapíkem sedícím v pokoji, vedle sebe má míchačku na beton a doplňuje to nápis: mám home office.
Tak co si z téhle doby vzít? Brát to jako sport. Jako výzvu zase si něco dokázat – zaseknout se a jít za tím – nakopat tomu viru (víte co). Vyhrát. A až to dáme, tak zase bude fotbálek na plácku a zase budeme rozdávat moudra u klobásky a pivka a v televizi nám budou zase běhat Dočkalové s Coufalama i Messi s Ronaldem a Sáblíková s Ledeckou. Všechno bude, až nebude virus.
Teď je ale třeba dohrát tenhle zápas.
