1990: Po dlouhé době první a nadobro poslední fotbalové MS pro svobodné Československo
Na turnaj se kvalifikovali jako reprezentanti státu, v němž se u moci pořád ještě držela komunistická strana, k prvnímu utkání na šampionátu už ale nastupovali jako tým ze svobodné země. Mistrovství světa, které se hrálo v roce 1990 v Itálii, je z českého pohledu zkrátka šampionátem velkých příběhů. Šlo o poslední velký turnaj pod hlavičkou Československa a po dlouhých letech totality také první sportovní akci, na kterou mohli čeští fanoušci vycestovat ve velkém. Mnohým se přesto ve spojitosti s MS 1990 vybaví hlavně střelecké galapředstavení "bombera" Tomáše Skuhravého.
Postupovou jistotu dala národnímu týmu bezgólová remíza v závěrečném utkání kvalifikace v Portugalsku, která se urodila 15. listopadu 1989, tedy dva dny předtím než násilně potlačená demonstrace na Národní třídě odstartovala sametovou revoluci. Televizní komentátoři prý po skončení zápasu řešili, jak náročné bude skloubit přenosy ze dvou velkých akcí následujícího léta – mistrovství světa ve fotbale s československou účastí a spartakiádu. Vývoj dalších měsíců však vedl k tomu, že po spartakiádě za chvíli neštěkl ani pes a televize se tak mohla plně soustředit na fotbal.
Změna režimu a nově nabytá svoboda určovaly náladu ve společnosti, ale vliv měly i na složení československého týmu. V reprezentaci sice už během kvalifikace nastupovalo několik krajánků, konkrétně Jozef Chovanec z Eindhovenu, František Straka z Mönchengladbachu a Ján Kocián ze Sant Pauli, všichni však byli třicátníci, kteří sportovní vrchol prožili v domácí soutěži a na závěr kariéry jim soudruzi milostivě dovolili zahrát si v zahraničí.
Nyní se k týmu mohli připojit i Ivo Knoflíček a Luboš Kubík, kteří jako emigranti nemohli do té doby za národní tým nastupovat. A navíc s tím, jak se otevřely hranice, přestoupilo na startu roku 1990 hned několik Čechoslováků do západních lig, kromě jiných třeba Luděk Mikloško, jenž zamířil do West Ham, nebo Milan Luhový, jehož novým působištěm se stal španělský Gijón. Na šampionát tak československá reprezentace vyrazila s kádrem, v němž hned osm hráčů mělo zkušenosti z pěti nejlepších evropských lig. A další si o vytoužený přestup měli říci na italském turnaji.
S vlajkou na prsou a diváky v ochozech
Čechoslováci nastoupili ke svému prvnímu utkání na šampionátu 10. června 1990. Ve Florencii se tehdy postavili USA s vědomím toho, že den před zápasem se doma v Československu konaly první svobodné volby po více než čtyřiceti letech. Na dresech jim chyběl lvíček a na prsou se jim místo něj skvěla státní vlajka, protože v té době se ještě nedohodla nová podoba státního znaku. I to byl důkaz bouřlivé transformace, kterou tehdy Československo procházelo.
A další rozměr nově nabyté svobody se projevil i v ochozech florentského stadionu Stadio Comunale. Na zápas dorazilo množství československých fanoušků, kteří teď díky otevřeným hranicím mohli konečně podpořit své reprezentanty ve velkém i v zahraničí. "Vzpomínám na první zápas ve Florencii, kam dorazily davy lidí. To jsme nezažili nikdy v minulosti, tolik lidí nás přišlo povzbuzovat do Itálie. To bylo v minulosti, dá se říci, nemyslitelné," svěřil se později Jozef Chovanec.
A fanoušci, již tehdy do Florencie dorazili, rozhodně nebyli zklamaní. Čechoslováci vyprášili Spojené státy výsledkem 5:1 a o dva góly se postaral tehdy čtyřiadvacetiletý sparťanský střelec Tomáš Skuhravý, pro nějž to měl být teprve začátek nadmíru povedeného turnaje. Čechoslováci si zajistili postup už po dvou utkáních základní skupiny, když ve svém druhém duelu na šampionátu porazili Rakousko, a tak ani porážka 0:2 v závěrečném zápase s domácí Itálií nemohla nic změnit na cestě Čechoslováků do osmifinále.
Matthäusova penalta uťala československé naděje
Československému celku notně nahrál systém turnaje, na němž se představilo 24 týmů. Přestože v základní skupině skončil na druhém místě za Itálií, ve vyřazovacích bojích Čechoslováky nečekal žádný z vítězů skupin, ale překvapivý postupující ze skupiny B Kostarika. Utkání s latinskoamerickým soupeřem se proměnilo ve one-man-show Tomáše Skuhravého, který v zápase, jenž Československo ovládlo poměrem 4:1, vstřelil hattrick.
Skuhravý tak zarovnal svůj účet na mistrovství na pět gólů, stal se nakonec druhým nejlepším střelcem turnaje a vysloužil si přestup do týmu nováčka nejvyšší italské soutěže FC Janov. "Dostal jsem se do italské ligy a vlastně jsem hned po mistrovství zůstal v Itálii, kde jsem podepsal smlouvu s Janovem. Odjížděl jsem rovnou na soustředění. Bylo to pro mě hodně důležité," vzpomínal později.
Ve čtvrtfinále ale nabuzené Čechoslováky čekal mnohem těžší oříšek. V boji o postup mezi nejlepší čtyřku turnaje se střetli se západním Německem, finalistou posledního mistrovství světa, a jak se později ukázalo také budoucím šampionem tohoto turnaje. Československou jízdu uťal gólem z penalty Lothar Matthäus a Německo zvítězilo 1:0. I tak ale byla účast mezi nejlepšími osmi pro Československo velkým úspěchem.
Jak se později se ukázalo, Itálie 1990 byla posledním velkým turnajem pro společnou československou reprezentaci. Samostatné Česko si zatím o podobných výsledcích může nechat zdát. Čeští reprezentanti se na světový šampionát probojovali jedinkrát v roce 2006 a po neslavné prohře s Ghanou skončili už ve skupině. Navíc se nezdá, že by se momentálně blýskalo na lepší časy.
Italský světový šampionát z roku 1990 tak zůstává v očích českých a slovenských fanoušků spojen s mnoha pozitivními zážitky a vzpomínkami, jinak je ale tento šampionát považovaný za jeden z nejhorších a nejméně atraktivních mistrovství světa vůbec. Padl na něm totiž rekordně malý počet gólů a bylo v něm rozdáno tehdy rekordních 16 červených karet.
